I. ÚS 2248/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Nguyen Hoan Kiem, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, č.j. 30 Cdo 765/2016-75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl utrpět v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 39/2009. Stěžovatel se s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolával místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť v posuzovaném řízení rozhodoval jako odvolací soud Vrchní soud v Praze a v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4 tak podle stěžovatele došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 9. 2015, č.j. 21 C 230/2015-21, tento soud vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2, když podle názoru soudu v úvahu přichází pouze místní příslušnost dle § 85 odst. 5 o.s.ř., tedy dle sídla Ministerstva spravedlnosti České republiky, které v dané věci za stát jedná jako organizační složka. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2015, č.j. 64 Co 340/2015-50, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 6. 2016, č.j. 30 Cdo 765/2016-75, tak, že dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.

II.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny.

Stěžovatel poukazuje na to, že podal žalobu na náhradu škody proti České republice za průtahy v řízení, které vznikly v řízení vedeném v prvním stupni u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 39/2009 a ve druhém stupni u Vrchního soudu v Praze, který sídlí v Praze 4. Stěžovatel proto podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4 s tím, že tento je místně příslušným dle § 11 odst. 2 ve spojení s § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jako jeden ze soudů, v jejichž obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody.

Podle názoru stěžovatele je napadené rozhodnutí potvrzující místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 excesivní, nelogické a rozporné s judikaturou dovolacího soudu týkající se odškodňování průtahů. Ve výkladu učiněném Nejvyšším soudem stěžovatel spatřuje popření existence odvolacího či dovolacího stádia řízení.

Stěžovatel poukazuje také na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a dovozuje z něj, že "škoda vzniká všude tam, kde se podle procesních předpisů řeší kauza". Dle přesvědčení stěžovatele se dovolací soud také odklonil od dosavadní judikatury, konkrétně od rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2011, a měl proto věc předložit k rozhodnutí plénu Nejvyššího soudu.

Svou argumentaci pak stěžovatel doplnil dalším podáním, jímž zdůraznil, že na celkovou délku řízení má vliv i délka odvolacího a dovolacího řízení.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že k pochybením, která by byla z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní, v projednávané věci nedošlo. Návrh proto bylo třeba posoudit jako zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Obvodní soud pro Prahu 4 v usnesení ze dne 17. 9. 2015, č.j. 21 C 230/2015-21, konstatoval, že postup stěžovatele, který si tento soud vybral jako soud na výběr daný pouze na základě té skutečnosti, že v obvodu soudu sídlí Vrchní soud v Praze, u kterého probíhalo odvolací civilní řízení, v dané věci nepřichází v úvahu. Soud své rozhodnutí opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č.j. 30 Cdo 1958/2014, které se týkalo zcela totožné situace. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyjádřil právní názor, že i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo "na místně samém", tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody, přičemž také účelu daných ustanovení odpovídá, aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil a napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení ze dne 14. 6. 2016, č.j. 30 Cdo 765/2016-75, vyslovil, že předchozí postup soudů a odůvodnění jejich rozhodnutí je plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č.j. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15.

Prostřednictvím ústavní stížnosti tak stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v odvolání a v dovolání, a to přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již vhodně reagovaly. Tím však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

Z usnesení Nejvyššího soudu je přitom patrné, že se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a své závěry o odmítnutí dovolání také adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k dané problematice. Učinil tak přitom způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje právě také na své usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, v němž neústavnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č.j. 30 Cdo 1958/2014, neshledal a naopak ústavní stížnost obsahující identické námitky a argumenty, jako uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. V tomto usnesení Ústavní soud vyslovil, že "sama skutečnost, že Vrchní soud v Praze byl z důvodu zákonné úpravy povolán ve věci rozhodovat jako soud odvolací a že i délka odvolacího řízení se obecně započítává při posuzování přiměřenosti celkové doby řízení a výše zadostiučinění, ještě neznamená, že by jen z tohoto důvodu měla být stěžovateli jeho volba místně příslušného soudu ještě více rozšířena tím, že by byla založena místní příslušnost dle sídla odvolacího soudu (či dokonce soudu dovolacího, pokud ve sporu rozhodoval)". Ústavní soud také již v tomto rozhodnutí konstatoval, že odkaz stěžovatele na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, je nepřípadný a vyslovil svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, že se dovolací soud odklonil od dosavadní judikatury, konkrétně od rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2011.

Stejně tak lze přitom odkázat také na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2270/16, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost týkající se stejné problematiky.

Jen pro úplnost lze pak uvést, že nynější stěžovatel a stěžovatelé ve věcech sp, zn. II. ÚS 2237/15 a sp. zn. I. ÚS 2270/16 byli zastoupeni stejným právním zástupcem, přičemž všechny tři ústavní stížnosti jsou obsahově téměř zcela shodné a liší se v podstatě pouze ve specifikaci jednotlivých rozhodnutí.

V.

Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil.

Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2248/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies