IV. ÚS 735/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Josefa Dvorského, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 2762/2015-287, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014 č. j. 3 Co 329/2013-262 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2013 č. j. 34 C 98/2009-238, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Města Rumburk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými mělo být podle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

II.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud, že stěžovatel (dále také "žalobce") se žalobou na ochranu osobnosti domáhal určení, že stanoviskem schváleným usnesením Rady města Rumburk č. 1197/2005 ze dne 3. února 2005 a rovněž přijetím usnesení zastupitelstva města Rumburk č. 31 ze dne 10. března 2005, kterým zastupitelstvo vyslovilo souhlas s uvedeným stanoviskem, bylo neoprávněně zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti. Požadoval písemnou omluvu žalovaného Města Rumburk (dále také "žalovaný"), jakož i finanční zadostiučinění v částce 300 000 Kč, a domáhal se toho, aby byla žalovanému uložena povinnost zveřejnit výrok rozsudku na stanovených webových stránkách.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. srpna 2013 č. j. 34 C 98/2009 - 238 uvedené žalobní návrhy zamítl.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že město Rumburk zveřejnilo na svých webových stránkách shora uvedené stanovisko Rady města Rumburk, ve kterém se kriticky vyjadřovalo k práci policie při vyšetřování výběru regulačních poplatků na velké odpočívce kamionů u Rumburka a mimo jiné se zde zmiňovalo i o osobě žalobce, jako osobě spolupracující se skupinou "rádoby podnikatelů", která se mohla obohatit na výběru těchto poplatků. Ve stanovisku bylo mimo jiné uvedeno, že: "Město Rumburk je naopak přesvědčeno, že pokud si někdo opatřil neoprávněný prospěch, pak to byla úzká skupina osob, která téměř jeden rok za aktivní spolupráce dnešního zastupitele Ing. Josefa Dvorského vybrala od řidičů za průjezd části parkoviště řádově miliony korun. Není tedy divu, že poté, co město Rumburk odstavilo tuto skupinu lidí od více než lukrativního příjmu, vysloužilo si spršku trestních oznámení iniciovaných a podávaných především právě potrefeným zastupitelem Ing. Dvorským. Je pak s podivem, že orgány činné v trestním řízení se nezabývají těmito rádoby podnikateli." S uvedeným stanoviskem vyslovilo usnesením souhlas zastupitelstvo města Rumburk a jeho znění bylo šířeno i médii.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že kritické údaje způsobily žalobci újmu zejména v jeho rodinném životě, avšak nebylo prokázáno, že by mu vznikla újma na profesní cti, či že by došlo k újmě na jeho zdraví. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že údaje ohledně skupiny rádoby podnikatelů, se kterými měl spolupracovat žalobce, mají svůj reálný základ, přičemž konstatoval, že stanovisko je v části obsahující skutkové tvrzení pravdivé a v části obsahující názor žalovaného vychází z pravdivých vstupních podkladů. Předmětná kritika osoby žalobce je podle nalézacího soudu psána věcnou a korektní formou. Soud proto neshledal, že by žalovaný zásah do osobnostních práv žalobce byl protiprávní.

Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 16. prosince 2014 č. j. 3 Co 329/2013 - 262 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a mj. uvedl, že publikací uvedeného stanoviska nedošlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neboť byl naplněn skutkový základ sporem dotčeného tvrzení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 23. dubna 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se domníval, že v otázce neoprávněné kritiky se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 10. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 2762/2015-287 dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř.). Konstatoval, že v dovolání je nutné vymezit, od kterého rozhodnutí konkrétně se měl odvolací soud odchýlit, a zdůraznil, že pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části nepostačuje k projednání dovolání.

III.

Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a ústavní stížností se dožaduje zrušení jejich rozhodnutí. Má za to, že svým postupem soudy zasáhly do jeho práva na soudní ochranu. Konkrétně namítá, že soudy dostatečně nezhodnotily konkrétní okolnosti případu, nevzaly v úvahu dopad výroků vedlejšího účastníka do osobnostní sféry stěžovatele a nevzaly v potaz vzájemný vztah stěžovatele a autorů výroku. Rada a zastupitelstvo města podle stěžovatele nejsou orgány, které by byly povolány ke kritice občana za jeho jednání, zejména pak, pokud jeho jednání nebylo označeno příslušným státním orgánem za protiprávní.

Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel opakuje svoji argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy. Namítá, že schválením stanoviska, jeho publikováním v médiích a na internetových stránkách bylo zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti, konkrétně občanské cti a lidské důstojnosti. Zásah do práva na ochranu osobnosti spatřuje stěžovatel zejména v tom, že byl jedinou osobou, která je ve stanovisku uváděna jmenovitě a ostatní jsou pak označeni pojmy jako "úzká skupina osob" či "rádoby podnikatelé". Stanovisko se podle něj nezakládá na pravdě, neboť on sám nikdy nespolupracoval se skupinou lidí, která by vybírala finanční prostředky za průjezd jakýmkoli parkovištěm, a neměl z takové činnosti ani žádný finanční prospěch. V souvislosti s užitím pojmu "rádoby podnikatel" stěžovatel namítá, že tento pojem vytváří dojem, že provádí nějakou nezákonnou činnost, která by se měla stát předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, přičemž tento názor opět nemá jakýkoliv reálný základ. Za neoprávněné dále stěžovatel považuje označení za "potrefeného zastupitele", jež navozuje dojem, že svůj zastupitelský mandát nevykonává řádně, že provádí nějakou nekalou činnost, což se podle něj nezakládá na pravdivých podkladech.

Stěžovatel nadto konstatoval, že jeho dlouhodobá dehonestace má negativní dopad na jeho rodinné vztahy. Dále uvedl, že z použitých formulací a způsobů zveřejnění stanoviska plyne, že jeho cílem byla snaha jej co nejvíce poškodit, a to jak v podnikatelské, tak ve veřejné činnosti.

IV.

Ústavní soud se seznámil s námitkami stěžovatele a v jejich světle prostudoval obsah napadených rozhodnutí. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V minulosti Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 či nález ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 346/06). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.

Jde-li o stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal vady, které by opodstatňovaly jeho kasační zásah. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, své závěry zcela adekvátně a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž vysvětily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že zásah do osobnostních práv žalobce nebyl protiprávní. Skutkové a právní závěry obecných soudů odpovídají provedenému dokazování a neobsahují prvky svévole. Ústavní soud tedy neshledal porušení práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud považoval dále za nutné přezkoumat napadená rozhodnutí rovněž z hlediska článku 10 Listiny. V rámci projednávaného sporu na ochranu osobnosti totiž musely obecné soudy zvážit střet dvou subjektivních ústavních práv, a to práva žalobce na ochranu osobnosti ve smyslu článku 10 Listiny, a práva žalovaného na svobodu projevu ve smyslu článku 17 Listiny. K otázce střetu uvedených základních práv se Ústavní soud v minulosti opakovaně vyjádřil. Již v nálezu ze dne 9. února 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97 konstatoval, že při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě posoudily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací.

Jak Ústavní soud zdůraznil, při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba v prvé řadě odlišit, zda jde o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší (srov. nález ze dne 8. února 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99). Skutkové tvrzení se opírá o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, nejde-li o zásah do intimní sféry jednotlivce (viz nález ze dne 4. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04). Jako nepřípustné by však mohlo být hodnoceno takové podání pravdivých údajů, které (svým manipulativním výběrem a seřazením) zkresluje skutečnost.

Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to základě vlastních (subjektivních) kritérií. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 8. února 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99, existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Hodnotící soud tedy sám nepodléhá důkazu pravdy, to však neznamená, že by nebylo možné jej napadnout v rámci řízení na ochranu osobnosti. Tam, kde je nějaké prohlášení hodnotícím soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotící soud bez jakéhokoli faktického podkladu, může být přehnaný (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci De Haes a Gijsels proti Belgii ze dne 24. února 1997 č. 19983/92, odst. 47). U hodnotících soudů je nutno zvažovat jejich přiměřenost ve vztahu ke kritizované skutečnosti, neboť je rozdíl mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů, které se však opírají o kritizovaný skutkový základ a jsou přiměřené cílům kritiky, na straně jedné, a samoúčelnými vulgaritami či urážkami na straně druhé (srov. nález ze dne 20. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 1511/13).

Obecné soudy v projednávaném případě dospěly k závěru, že k nedovolenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedošlo. Nalézací soud dovodil, že část sporného textu, v níž je zmiňována aktivní spolupráce stěžovatele s úzkou skupinou osob, která vybrala od řidičů za průjezd parkovištěm řádově miliony korun, a dále část, kde se uvádí údaj ohledně spršky trestních oznámení iniciovaných a podávaných stěžovatelem, lze považovat za skutková tvrzení. Zbytek stanoviska označil jako hodnotící soudy spočívající zejména v kritice práce policie v rámci zmiňované kauzy. Na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud k názoru, že uvedená skutková tvrzení jsou pravdivá. Konstatoval rovněž, že v části obsahující kritické hodnocení vychází stanovisko z pravdivých vstupních podkladů, tato část je psána korektní věcnou formou a za použití odpovídajících výrazových prostředků. Odvolací soud tyto závěry potvrdil a ani Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit.

Jak už bylo shora uvedeno, skutkové závěry nalézacího soudu odpovídají v řízení provedeným důkazům, a právní závěry z nich vyvozené jsou zcela v souladu se shora uvedenými zásadami vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu. Jde-li o posouzení hodnotících výroků uvedených v předmětném stanovisku, Ústavní soud dodává, že přehánění, ani nadsázka nejsou nedovolenými výrazovými prostředky a nelze je posuzovat vytržené z kontextu. Použití citově zabarvených výrazů typu "rádoby podnikatel" či "potrefený zastupitel" ze strany vedlejšího účastníka Ústavní soud nepovažuje za natolik excesivní, že by je bylo třeba považovat za nepřiměřené.

Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel působil v době, kdy vyšlo předmětné stanovisko, jako zastupitel Města Rumburk, tedy jako regionální politik. Jak Ústavní soud v minulosti uvedl, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v případě osob veřejně či politicky činných mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. To je přirozeným důsledkem rozhodnutí učinit své jednání předmětem veřejné pozornosti, čímž se dotčená osoba vědomě vystavuje pozorné a ne vždy objektivní kontrole svého jednání a chování. Nevyhnutelnou stránkou výkonu veřejné funkce je tedy nutnost větší míry tolerance k negativním postojům či hodnocením, kterým se osoba veřejně činná vystavuje přijetím této funkce, a nikoli v neposlední řadě i srozumění takové osoby se snášením důsledků vyvozených z její společenské a politické odpovědnosti (srov. usnesení ze dne 17. února 2005 sp. zn. III. ÚS 11/04). K této skutečnosti obecné soudy rovněž přihlédly při posuzování přiměřenosti obsahu předmětného stanoviska, s čímž se Ústavní soud zcela ztotožňuje.

Ústavní soud má za to, že je přípustné, aby stěžovatel jakožto osoba veřejně známá byl jmenovitě uveden ve stanovisku rady obce. Na základě dokazování provedeného před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by ze strany žalovaného šlo o snahu stěžovatele veřejně zlikvidovat a poškodit jeho jméno. Na situaci nic nemění ani fakt, že dané usnesení bylo zveřejněno jako jediné z celé řady usnesení přijatých na zasedání Rady města Rumburk dne 3. února 2005, neboť je zcela pochopitelné, že město mělo zájem chránit svoji pověst a odůvodnit správnost předchozího postupu při regulaci dopravy uveřejněním daného stanoviska. Dle názoru Ústavního soudu pak stěžovatel nepředložil žádné konkrétní důkazy svědčící o tom, že by primárním cílem předmětného stanoviska měla být jeho šikana.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k tomu, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Proto v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 735/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies