III. ÚS 2206/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: R. L., t.č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, Jihlavská 12, Brno, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, směřující proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 2. 2016, č.j. 1 Nt 1744/2015-42, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2016, č.j. 7 To 115/2016-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 2. 2016, č.j. 1 Nt 1744/2015-42, bylo rozhodnuto o návrhu zdravotnického zařízení na změnu výkonu ochranného léčení na zabezpečovací detenci tak, že se podle § 351a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 99 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), stěžovateli ochranné léčení sexuologické s protialkoholní komponentou, které mu bylo v ústavní formě uloženo rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009, č.j. 2 T 270/2008-165, mění na zabezpečovací detenci.

Navazující stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2016, č.j. 7 To 115/2016-63, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

II.

Výše uvedenými rozhodnutími došlo podle stěžovatele k porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, dle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Porušen měl být dle stěžovatele také čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení došlo k řadě procesních pochybení, která ovlivnila konečné rozhodnutí ve věci, přičemž soud druhého stupně se námitkami stěžovatele nezabýval nebo tak učinil zcela nedostatečně.

Stěžovatel upozorňuje, že protokol o veřejném zasedání konaném okresním soudem nebyl pořízen v souladu s ustanovením § 55b odst. 8 trestního řádu. K sepsání protokolu bylo podle něj využito záznamu z diktafonu, ovšem přepis záznamu je místy chybný a nedostatečný a některé z pasáží svědčících v neprospěch stěžovatele jsou graficky zvýrazněny, což odporuje zásadě rovného přístupu.

Zcela zásadní je pak z pohledu stěžovatele přístup soudu ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, ze kterého soud vycházel, navzdory tomu, že byl vypracován v jiném řízení, a to v řízení o návrhu stěžovatele na přeměnu ústavního ochranného léčení na ambulantní formu. Vzhledem ke složitosti věci měl být přitom dle mínění stěžovatele znalecký posudek vypracován dvěma znalci. Posudek dle něj vykazuje řadu vad, byl zpracován neodpovědně, s absencí skutečné znalecké činnosti, obsahuje prvky lajdáckosti a odborné povrchnosti. Jako takový měl být dle názoru stěžovatele jako důkaz odmítnut, soudy však ke znaleckému posudku naopak přistoupily zcela nekriticky.

Za záměrně opomenutý důkaz pak stěžovatel považuje neprovedení důkazu svou zdravotní dokumentací, která obsahuje autentické záznamy osvětlující průběh léčby a chování stěžovatele, stejně jako přístup lékařů.

Stěžovatel je dále přesvědčen o tom, že v jeho případě došlo i k porušení zákazu retroaktivity, neboť ochranné léčení sexuologické s protialkoholní komponentou v ústavní formě uložené mu za trestnou činnost spáchanou v roce 2008, bylo změněno na zabezpečovací detenci, která však byla mezi ochranná opatření zařazena až zákonem č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, a to s účinností od 1. 1. 2009.

Skutečnost, že důvodem k přeměně ochranného léčení na zabezpečovací detenci bylo to, že stěžovatel nedoznává sexuálně motivovanou trestnou činnost a odmítá se podrobovat sexuologickému léčení, pak stěžovatel považuje za porušení zákazu donucování k sebeobviňování.

Vzhledem k tomu, že z hlediska přiměřenosti ve svém případě stěžovatel vnímá deficit nutnosti uložení zabezpečovací detence, považuje její uložení za neoprávněný zásah do soukromého a osobního života. Uložení zabezpečovací detence je podle něj naprosto nepřiměřené, zjevně jej poškozuje a je v rozporu nejen s jeho základními právy, ale i se zdravým rozumem.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisového materiálu, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve světle výše uvedených zásad ústavněprávního přezkumu neobstojí, když k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. Návrh je proto třeba posoudit jako zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 4. 2007, č.j. 15 T 99/2006-137, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona. Trestné činnosti se dopustil tím, že doběhl nezletilého chlapce, kterého zezadu uchopil kolem těla, postupně mu posouval ruce po těle směrem dolů, přitom mu prohledal kapsy oděvu a zmocnil se jeho mobilního telefonu. Když se poškozený uvolnil z jeho sevření a utekl k domu, kde s rodiči bydlí a zvonil a tloukl na vchodové dveře, stěžovatel ho dostihl a chycením pod krkem přes oděv ho škrtil a táhl k vedlejšímu vchodu do okamžiku, kdy poškozenému přiběhl na pomoc jeho otec a přítel jeho sestry. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen, nad stěžovatelem byl vysloven dohled a byla mu stanovena zkušební doba pěti let. Stěžovateli bylo také uloženo, aby se během zkušební doby zdržel návštěvy podniků, v nichž se podávají alkoholické nápoje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život a dopustil se úmyslného trestného činu pohlavního zneužívání (viz níže), bylo rozhodnuto o vykonání trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 4. 2007, č.j. 15 T 99/2006-137.

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009, č.j. 2 T 270/2008-165, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2009, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že došel nezletilou desetiletou dívku, za kterou dále šel a poté, co vešla do chodby Základní umělecké školy v Lounech, ji dostihl, povalil ji na zem, začal ji osahávat po těle a stáhl jí spodní kalhotky až ke kotníkům, přičemž nezletilá hlasitým pláčem a křikem přivolala na chodbu pedagoga školy, stěžovatel z místa utekl a byl neúspěšně pronásledován kolemjdoucím, který na ulici slyšel křik nezletilé a také vešel do budovy. Nezletilá utrpěla po napadení stěžovatelem hematom a drobnou oděrku a byla tak rozrušena, že musela být vyšetřena psychologem. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu bylo ve smyslu § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákona uloženo ochranné léčení sexuologické s protialkoholní komponentou ve formě ústavní, když znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Antonín Brzek diagnostikoval u stěžovatele poruchu sexuální preference a upozornil na přítomnost patologické sexuální agresivity, kdy by bez náležitého léčení trvalo riziko vzniku dalších podobných skutků, přičemž u stěžovatele zjistil také psychickou závislost na alkoholu ve třetí vývojové fázi.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 4. 2007, č.j. 15 T 99/2006-137, jakož i z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009, č.j. 2 T 270/2008-165, vyplývá také to, že stěžovatel se opakovaně dopustil přestupků spočívajících v tom, že v podnapilém stavu napadal osoby či majetek jiných ve svém okolí. V kontextu poslední trestné činnosti stěžovatele lze pak zmínit incident, kdy v bezprostředním okolí speciální školy pokřikoval po žačkách hrubé a sexuálně zaměřené vulgarismy (viz také odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2016, č.j. 7 to 115/2016-63).

Stěžovatel vykonával trest odnětí svobody, včetně trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve věci sp. zn. 15 T 99/2006, až do 5. 6. 2014, kdy byl předán do psychiatrické nemocnice k výkonu ochranného ústavního léčení sexuologického s protialkoholní komponentou. Dne 23. 7. 2014, po necelých dvou měsících pobytu v psychiatrické nemocnici, požádal stěžovatel o přezkoumání ochranného léčení. Lékařskou zprávou ze dne 26. 9. 2014 sdělilo zdravotnické zařízení, že stěžovatel absolutně odmítá léčbu na oddělení sexuologie, nechce se podrobovat léčbě na tomto oddělení, odmítá spolupráci s psychologem a vzhledem k jeho postoji ochranná léčba nařízená soudem prakticky nezapočala a plní pouze základní požadavky režimu uzavřeného oddělení.

Soud ohledně žádosti stěžovatele, která byla vedena u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 Nt 1243/2014, přibral dne 16. 2. 2015 znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Marka Páva, Ph.D., který se měl vyjádřit k tomu, jaký je zdravotní stav stěžovatele a zda umožňuje ukončení sexuologické léčby nebo její změnu z ústavní formy na ambulantní. Znalec vypracoval znalecký posudek dne 6. 4. 2015. Jeho závěry se shodují s předchozím znaleckým posudkem MUDr. Antonína Brzka, když i tento znalec dospěl k závěru, že u stěžovatele je přítomna sexuální porucha - patologická sexuální agresivita, u které bývá objektem obvykle neznámá, eroticky nevyladěná žena, která je napadena s cílem dosáhnout sexuálního uspokojení ze strany útočníka. Znalec konstatoval, že u stěžovatele je nadále přítomna také závislost na alkoholu, která zvyšuje jeho riziko recidivy stejně jako jeho nepřizpůsobivé osobnostní dispozice. Znalec nejen že vyloučil ukončení léčby, ale zároveň shledal, že nejsou splněny podmínky ani pro možnost navržení změny sexuologické léčby z ústavní na ambulantní formu. Ze studia zdravotnické dokumentace a klinickým vyšetřením znalec zjistil, že stěžovatel dlouhodobě maří výkon ochranného léčení, je odmítavý k nabízeným léčebným postupům a díky odmítání léčby samotný výkon léčení vůbec nezapočal. Závěrem znalec soudu navrhl, aby byl stěžovatel umístěn do zabezpečovací detence. Stěžovatel následně dne 18. 5. 2015 u veřejného zasedání vzal svou žádost na změnu formy léčby, respektive na její ukončení, zpět a toto zpětvzetí vzal soud na vědomí dne 6. 10. 2015.

Dne 24. 9. 2015 podala psychiatrická nemocnice návrh na změnu výkonu ochranného léčení sexuologického a protialkoholního v ústavní formě na zabezpečovací detenci. Podle návrhu primáře oddělení, který byl projednán a schválen kolegiem primářů dne 18. 9. 2015, stěžovatel absolutně odmítá léčbu na oddělení sexuologie, nechce se podrobovat terapeutickým intervencím, odmítá spolupráci s psychologem, přes opakovanou snahu o edukaci přetrvává stěžovatel na svém odmítavém postoji k léčbě, která tak prakticky ani nezapočala, když stěžovatel plní pouze základní požadavky režimu bez ochoty si prohlubovat náhled na onemocnění, spolupracuje pouze formálně a není ochoten otevřít svá sexuologická témata. Ochranná léčba sexuologická tak dlouhodobě i přes maximální snahu celého terapeutického týmu neplní svůj účel a plní pouze účel ochrany společnosti. Po dlouhodobém období snahy o navázání spolupráce se stěžovatelem, který je zcela nekritický ke své sexuální problematice, bylo proto ze strany zdravotnického zařízení navrhnuto, aby ochranné léčení bylo změněno na zabezpečovací detenci pro přetrvávající společenskou nebezpečnost stěžovatele.

V.

Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů, kterých se měly dopustit při rozhodování o změně ochranného léčení sexuologického s protialkoholní komponentou v ústavní formě na zabezpečovací detenci, nesdílí. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje argumentaci uplatněnou již před soudem prvního stupně a především v rámci následné stížnosti, se kterou se však soudy již adekvátním způsobem vypořádaly. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje spáchání trestné činnosti, za kterou mu bylo ochranné léčení uloženo, nicméně v tomto směru opomíjí, že za ni byl již pravomocně odsouzen a změny tohoto rozhodnutí se nedomohl, když jeho podněty ke stížnosti pro porušení zákona podané Ministerstvu spravedlnosti byly již celkem čtyřikrát odloženy. Nereflektuje přitom skutečnost, že úkolem soudu při rozhodování o návrhu zdravotnického zařízení na změnu výkonu ochranného léčení na zabezpečovací detenci není přezkoumávat předchozí pravomocná rozhodnutí soudu o vině a trestu.

Dle § 99 odst. 5 trestního zákoníku může soud změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, jestliže uložené a vykonávané ochranné léčení neplní svůj účel nebo nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti, zejména v případě, že pachatel utekl ze zdravotnického zařízení, užil násilí vůči zaměstnancům zdravotnického zařízení nebo jiným osobám ve výkonu ochranného léčení nebo opakovaně odmítl vyšetřovací nebo léčebné výkony či jinak projevil negativní postoj k ochrannému léčení.

Ústavní ochranné léčení může za podmínek stanovených v trestním zákoníku soud změnit na zabezpečovací detenci, jestliže na základě návrhu nebo zprávy zdravotnického zařízení, ve kterých popíše průběh a výsledky dosavadního léčení, vykonávané ochranné léčení nevedlo ke splnění jeho účelu pro chování osoby, na níž se ochranné léčení vykonává, a tuto přeměnu vyžaduje účinná ochrana společnosti a nutnost působení na osobu, na níž se ochranné léčení vykonává, prostředky zabezpečovací detence (§ 351a odst. 1 trestního řádu).

O návrhu zdravotnického zařízení na změnu ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci rozhodl soud ve veřejném zasedání za účasti odsouzeného i jeho obhájce, přičemž odsouzený měl možnost seznámit a vyjádřit se jak k podanému návrhu, tak i ke všem provedeným důkazům. Tím, zda jsou pro tuto změnu splněny podmínky, se soudy pečlivě zabývaly, což se odráží také v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Kromě samotného návrhu zdravotnického zařízení na změnu ochranného léčení na zabezpečovací detenci soud vycházel z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009, č.j. 2 T 270/2008-165, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání, ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Antonína Brzka zpracovaného v tomto řízení, na základě kterého bylo stěžovateli ochranné léčení uloženo, z lékařských zpráv zdravotnického zařízení potvrzujících odmítání léčby ze strany stěžovatele, jakož i ze znaleckého posudku MUDr. Marka Páva, Ph.D., který byl zpracován k žádosti stěžovatele o přezkoumání ochranného léčení. Tento znalec u veřejného zasedání setrval na návrhu, aby byl stěžovatel umístěn do zabezpečovací detence a zopakoval svůj závěr o patologické sexuální agresivitě stěžovatele, který je podle něj i nadále nebezpečný pro společnost, vzhledem k tomu, že u něj bez léčby hrozí recidiva. Soud ve veřejném zasedání kromě stěžovatele a znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D. vyslechl také celkem tři lékaře zdravotnického zařízení, ve kterém stěžovatel vykonává ochranné léčení, kteří shodně konstatovali, že stěžovatel přes veškerou jejich snahu i nadále odmítá podstupovat sexuologickou léčbu a ochranné léčení sexuologické tak fakticky neprobíhá.

Na základě právě naznačené stručné rekapitulace (podrobně viz odůvodnění usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 2. 2016, č.j. 1 Nt 1744/2015-42) tak lze konstatovat, že postoj stěžovatele k léčbě, který je dlouhodobě hodnocen jako negativní a odmítavý, skutečnost, že léčba přes snahu lékařů neplní svůj účel, jakož i trvající nebezpečnost stěžovatele pro společnost tak byly dostatečně objektivizovány, přičemž právě tyto aspekty korespondují s podmínkami, které pro změnu ochranného léčení v ústavní formě na zabezpečovací detenci stanoví § 99 odst. 5 trestního zákoníku a § 351a odst. 1 trestního řádu.

Částečně přisvědčit lze námitkám stěžovatele stran protokolu z průběhu veřejného zasedání konaného Okresním soudem v Litoměřicích v psychiatrické nemocnici, kde stěžovatel uložené ochranné léčení vykonával. Z protokolu je patrné, že v několika pasážích chybí přesný záznam řečeného, který je na některých místech nahrazen tečkami (viz závěrečná řeč obhájce na č.l. 39). Stejně tak grafické zvýraznění vybraných pasáží přímo v textu protokolu se jeví jako poněkud nevhodné, přestože dle přesvědčení Ústavního soudu ani na základě tohoto zvýraznění nelze učinit závěr o podjatosti soudu prvního stupně. Lze však souhlasit se stěžovatelem, že protokol by měl průběh veřejného zasedání zachycovat neutrálně a neměl by zavdávat příčinu k pochybnostem o jeho úplnosti.

V této souvislosti je přitom třeba upozornit, že stěžovatel byl u obou veřejných zasedání zastoupen svým obhájcem, který proti způsobu protokolace v průběhu zasedání nijak nebrojil a neučinil tak ani následně. Podle § 57 trestního řádu přitom o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde a proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Z ústavní stížnosti stěžovatele však nevyplývá, že by námitky proti protokolu uplatnil. Pokud měl obhájce stěžovatele za to, že některá část jeho argumentace nebyla důsledně zaprotokolována, mohl ji navíc následně začlenit do stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, což ostatně také učinil. Za dané situace, s ohledem na kompletní obsah spisového materiálu a na základě výše uvedené argumentace pak Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že způsob protokolace soudu prvního stupně neměl vliv na správnost ústavní stížností napadených rozhodnutí a stěžovatelem namítané pochybení nedosahovalo takové úrovně, aby znamenalo porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod, natož pak v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani argumentaci stěžovatele týkající se znaleckého posudku. Souhlasit lze naopak se závěrem obecných soudů, že ve věci nebylo nutné přibrat znalce dva. Diagnostikou stěžovatele se navíc dva znalci již fakticky zabývali a oba dospěli ke shodnému závěru o patologické sexuální agresivitě stěžovatele, která vyžaduje odbornou léčbu. Závěr o dlouhodobém odmítání léčby a faktickém nevykonávání ochranného léčení ze strany stěžovatele pak vyplývá nejen ze znaleckého posudku MUDr. Marka Páva, Ph.D. a z jeho výslechu u veřejného zasedání, ale byl potvrzen také lékařskými zprávami a výslechy ošetřujících lékařů, kteří tyto informace ve veřejném zasedání shodně potvrdili. S dalšími námitkami stěžovatele proti znaleckému posudku se již podrobně a srozumitelně vypořádal Krajský soud v Ústí nad Labem (viz s. 7-12 usnesení) a Ústavní soud proto na jeho závěry pro stručnost odkazuje.

Pokud stěžovatel považuje za opomenutý důkaz neprovedení důkazu svou zdravotní dokumentací, ve vztahu k této námitce je třeba uvést, že Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013 a mnohá další).

Okresní soud v Litoměřiccích přitom tento důkazní návrh stěžovatele zamítl, když konstatoval, že dokazování kompletní zdravotnickou dokumentací stěžovatele nebylo potřebné, vzhledem k tomu, že její obsah byl k dispozici znalci a je součástí znaleckého posudku. Rovněž této námitce se věnoval také Krajský soud v Ústí nad Labem, když uvedl, že z výsledků lékařských vyšetření a zpráv vycházel znalec ve svém posudku, a to konkrétně ze zpráv ze dne 5. 6. 2014, 10. 6. 2014, 20. 1. 2015, 11. 3. 2015 a 24. 3. 2015. Lze doplnit, že stěžovatel ochranné léčení nastoupil dne 5. 6. 2014 a znalec vypracoval znalecký posudek dne 6. 4. 2015, přičemž poznatky o aktuálním průběhu ochranného léčení soud navíc zjišťoval také výslechem ošetřujících lékařů. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je tak patrné, že důkazní návrh stěžovatele nebyl ignorován, ale byl řádně zamítnut a tento postup soudy také vhodně zdůvodnily.

Stěžovatel dále namítá, že došlo také k porušení zákazu retroaktivity, neboť ochranné léčení sexuologické s protialkoholní komponentou v ústavní formě uložené mu za trestnou činnost spáchanou v roce 2008 bylo změněno na zabezpečovací detenci, která však byla mezi ochranná opatření zařazena až zákonem č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, a to s účinností od 1. 1. 2009.

Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem, který spáchal v roce 2008 a ochranné léčení mu bylo uloženo podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákona rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 1. 2009, č.j. 2 T 270/2008-165, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2009, tedy již za účinnosti zákona č. 129/2008 Sb. Není přitom důvod, aby takto uložené ochranné léčení, které stěžovatel začal vykonávat v roce 2014, nemohlo být, pokud neplní svůj účel, v roce 2016 v souladu s ustanovením § 99 odst. 5 trestního zákoníku a § 351a odst. 1 trestního řádu změněno na zabezpečovací detenci, když z § 3 odst. 2 trestního zákoníku navíc vyplývá, že o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.

Přisvědčit pak stěžovateli nelze ani v tom směru, že by změna ochranného léčení na zabezpečovací detenci měla představovat neoprávněný zásah do soukromého a osobního života stěžovatele či snad byla projevem porušení zákazu donucování k sebeobviňování. Stěžovatel byl již pravomocně uznán vinným trestným činem, v jehož souvislosti mu také bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě, následně přeměněné na zabezpečovací detenci. Donucení k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare) po právní moci rozsudku tedy nepřichází v úvahu.

Upozornit lze přitom na skutečnost, že trestní zákoník umožňuje nejen změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci (§ 99 odst. 5), ale také následně změnit zabezpečovací detenci na ústavní ochranné léčení, pominou-li důvody, pro něž byla uložena, a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení (§ 100 odst. 6). Zabezpečovací detence navíc podléhá periodické kontrole soudu, který nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají (§ 100 odst. 5 trestního zákoníku).

VI.

Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je patrné, že soudy se řádně zabývaly okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, své úvahy patřičně zdůvodnily a svědomitě se vypořádaly také s námitkami stěžovatele. Rozhodnutí nelze považovat ani za svévolná či excesivní a Ústavnímu soudu tak vzhledem k limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší závěry učiněné obecnými soudy jakkoli zpochybňovat či přehodnocovat.

Kvalifikované pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2206/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies