II. ÚS 2192/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloslava Kožnara, zastoupeného Mgr. Markem Ulmanem, advokátem, se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 6 Cmo 63/2016-256, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, č. j. 79 Cm 15/2015-112, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, č. j. 79 Cm 15/2015-112, kterým bylo vyhověno návrhu žalobce TECHNOEXPORT, a. s., se sídlem Praha 10, Třebohostická 3069/14 (dále jen "žalobce"), na vydání předběžného opatření, nebylo odůvodněno, což zakládá nejen nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, ale rovněž jeho protiústavnost, neboť nedostatek důvodů svědčí o libovůli v soudním rozhodování, jak vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 113/02). Stěžovatel zejména poukazuje na nálezy ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1554/08, a ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 346/09, ze kterých vyplývá, že § 169 odst. 2 občanského soudního řádu je nutno vyložit v souladu s jeho smyslem a účelem, kterým je zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí. Tak tomu však nebylo ve věci stěžovatele, kdy napadené usnesení Městského soudu v Praze postrádá racionalitu, neboť se soud zbavil své povinnosti odůvodnit rozhodnutí za situace, kdy se k návrhu, na jehož základě bylo vydáno, stěžovatel nemohl vyjádřit. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, z něhož není ani v základních rysech zřejmé, jakými úvahami byl soud při formulaci jeho výroku veden, je proto dle názoru stěžovatele třeba považovat za nepřezkoumatelné. To platí i pro napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, z jehož rozhodnutí taktéž nevyplývá, které skutečnosti má soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 18. 1. 2016, č. j. 79 Cm 15/2015-112 Městský soud v Praze vyhověl návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, a výrokem I. usnesení zakázal stěžovateli činit právní jednání, kterými by prodával, daroval, či jinak zcizoval nebo zatěžoval zástavními či jinými právy ve prospěch třetích osob, s výjimkou přenechání do užívání třetím osobám na základě nájemních smluv na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou nejdéle 3 měsíce, nájemních smluv na dobu určitou s dobou nájmu nejdéle 3 roky a nájemních smluv obsahujících ujednání o možnosti prodloužení doby nájmu na celkovou dobu nájmu nejdéle 3 roky, ve výroku uvedené nemovitosti. Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí odvolal. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 6 Cmo 63/2016-256 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že napadená usnesení nebyla řádně odůvodněna, a nelze tak vyloučit, že jsou projevem libovůle soudního rozhodování.

7. Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Současně dal Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) aj.] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Platí však, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. již shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999).

8. Ústavní soud se problematikou odůvodnění usnesení o vydání předběžného opatření ve smyslu § 169 odst. 2 občanského soudního řádu v minulosti vícekrát zabýval. Ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 ze dne 15. 1. 2009 (N 12/52 SbNU 121) Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom, že usnesení o vydání předběžného opatření nebylo odůvodněno [obdobně také nález sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393)]. Uvedené nálezy, na které stěžovatel poukazuje ve své ústavní stížnosti, byly ovšem vydány za účinnosti právní úpravy účinné do dne 22. 1. 2009, kdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a nemusí obsahovat odůvodnění." Za tehdejší právní úpravy obecné soudy při neodůvodňování vydaného předběžného opatření vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006, které bylo Ústavním soudem v uvedených nálezech i dalších rozhodnutích podrobeno kritice. Ani za účinnosti předchozí právní úpravy však Ústavní soud neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1069/08 ze dne 29. 10. 2008); naopak zdůraznil, že je třeba je vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem. Ani ve stěžovatelem poukazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení uvedeného ustanovení, neboť dospěl k závěru, že je možné je ústavně konformně interpretovat v souvislosti s konkrétními okolnostmi toho kterého případu. Ustanovení § 169 občanského soudního řádu doznalo od 23. 1. 2009 změn, když zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat, o novou druhou větu ustanovení § 169 odst. 2, která umožňuje absenci odůvodnění mj. usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. I tato novelizovaná část ustanovení § 169 odst. 2 občanského soudního řádu byla opakovaně podrobena přezkumné činnosti Ústavního soudu v souvislosti s projednáním ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení ustanovení zákona, podaných proti neodůvodněným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření. Ani v těchto případech však Ústavní soud neshledal důvod k vydání zrušujícího nálezu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 790/11 ze dne 5. 5. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 1687/11 ze dne 3. 8. 2011, a usnesení sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012).

9. Obdobně pohlíží na věc judikatura Ústavního soudu z poslední doby. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1037/15 ze dne 21. 4. 2015 se k námitce neodůvodnění rozhodnutí o vydání předběžného opatření podává, že "s touto možností občanský soudní řád výslovně u předběžných opatření počítá. Důvody k vydání předběžného opatření jsou pak seznatelné z odůvodnění návrhu na jeho vydání, s nímž se stěžovatel mohl seznámit. Námitky stěžovatele jsou pak vypořádány v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu. Nelze tedy o soudním řízení o vydání předběžného opatření jako celku konstatovat, že je v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť stěžovateli je seznatelné, z jakých důvodů bylo předběžné opatření vydáno, a jeho argumenty se zabýval odvolací soud ve svém odůvodnění". Na závěry citovaného usnesení odkazuje Ústavní soud taktéž ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3573/14 ze dne 13. 10. 2015. Také v usnesení sp. zn. II. ÚS 2293/15 ze dne 31. 8. 2015 Ústavní soud konstatoval, že deficit neodůvodnění prvostupňového rozhodnutí o vydání předběžného opatření (byť připouští, že k takovému postupu by měl soud prvního stupně přistupovat zcela výjimečně, tím méně pak, představuje-li takto neodůvodněné předběžné opatření nikoliv nevýznamný zásah do právní sféry dotčeného jednotlivce) byl dostatečným způsobem zhojen postupem vrchního soudu v odvolacím řízení, který naopak podrobně a srozumitelně vyložil, proč byly v daném případě splněny zákonné předpoklady pro nařízení předmětného předběžného opatření, takový postup Ústavní soud považoval za ústavně konformní.

10. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. To platí i pro věc stěžovatele, která patří do početné skupiny případů, ve kterých Ústavní soud neshledal v postupu soudu prvního stupně, který neodůvodnil rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, vykročení z ústavního rámce činnosti obecných soudů z důvodu tvrzené absence podmínek pro aplikaci § 169 odst. 2 o. s. ř.

11. Současně i v projednávané věci platí, že odvolací soud dostatečným způsobem odůvodnil splnění předpokladů pro nařízení předběžného opatření podle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 76 a násl. občanského soudního řádu. Z hlediska skutkového z návrhu na vydání předběžného opatření, z obsahu odvolání, jakož i z listin k nim připojených, dle odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel spolu s dalšími osobami poté, co měla být žalobci způsobena škoda prostřednictvím smluv specifikovaných v žalobě a uzavíraných od roku 2007, po podání žaloby v červnu 2015 převáděl své hodnotné nemovitosti (byty, domy a pozemky) úplatně na jiné osoby. Odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových východisek soudu prvního stupně, jenž měl za osvědčené, že stěžovatel v době, kdy měl žalobci způsobit škodu, a v následujícím období disponoval nemovitým majetkem schopným zabezpečení proti převodům do doby, než bude rozhodnuto o nároku žalobce. Uvedený majetek v hodnotě řádově milionů Kč však stěžovatel po podání žaloby začal rozprodávat, a utržené peníze společně s dalšími finančními prostředky podle svého tvrzení převedl na investiční účet. Je tak dle odvolacího soudu zřejmé, že za tyto peníze nakupuje a prodává cenné papíry v rámci kolektivního investování, přičemž výnosy tohoto investování, pokud nějaké existují, používá na nezjištěné účely, stejně jako může odčerpat a uložit neznámo kam prostředky, jež se nyní sice nacházejí na jeho investičním účtu, avšak podle rozhodnutí stěžovatele mohou být relativně rychle odčerpány po prodeji likvidních cenných papírů. Již na základě uvedeného odvolací soud neměl pochyb o důvodnosti obavy v tom směru, že shora uvedená změna struktury vlastnictví stěžovatele od nemovitého majetku k hotovosti a k cenným papírům jednak není změnou uchovávající původní hodnotu majetku, a jednak tato změna zcela zásadně usnadňuje ukrytí majetku před věřitelem v případě jeho úspěchu ve sporu. Právě za účelem zabránění tomu, aby stěžovatel obdobným způsobem naložil se zbývajícími nemovitostmi ve svém vlastnictví, soud prvního stupně tyto nemovitosti obstavil prostřednictvím předběžného opatření a jím uloženého dočasného zákazu nakládat s nemovitostmi. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel přistoupil ke zpeněžování svého majetku po podání žaloby neprodleně po té, co se s ní seznámil, uvedené zcela zřetelně svědčí o vysoké naléhavosti prozatímní úpravy poměrů účastníků. Odvolací soud vzal taktéž v úvahu, že se jedná o spor o částku převyšující 100 000 000 Kč, a v poměru k této částce neměl zákaz v omezeném rozsahu nakládat s nemovitostmi za nepřiměřený zásah do majetkových práv stěžovatele.

12. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Vrchního soudu v Praze z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť jeho napadené rozhodnutí považuje za řádně a přesvědčivě odůvodněné v souladu s judikaturou nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu, od níž Ústavní soud neshledal důvodu se odchýlit. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2192/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies