II. ÚS 1003/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Honzíka, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 7 As 260/2015-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 6. 2015 č. j. 9 Af 5/2012-71, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "generální ředitelství") ze dne 5. 12. 2011 č. j. 28788-9/2011-900000-302. Tímto rozhodnutím generální ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen "celní ředitelství") ze dne 29. 7. 2011 č. j. 5334-16/2011-170100-11, kterým byl stěžovatel podle § 50 odst. 1 a 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku. Byl mu uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Kázeňského přestupku se dopustil tím, že v období od prosince 2010 do března 2011 neprovedl v osmi celních řízeních formální kontrolu úplnosti předložených dokladů, která má prověřit, zda je celní prohlášení doloženo všemi potřebnými doklady a zda fakticky tvoří jeho přílohu. Propustil do volného oběhu zboží v systému e-Dovoz, aniž by se zabýval zjevnými rozdíly v druzích zboží uvedených v tranzitních doprovodných dokladech a druzích zboží v předložených celních prohlášeních. V jednom případě se nezabýval rozdíly v počtu kartonů a v hmotnosti zboží. Tím způsobil zkrácení cla vybíraného při dovozu zboží ze třetí země a porušil základní povinnost dodržovat služební kázeň.

3. Nejvyšší správní soud uznal, že se městský soud výslovně nevyjádřil k žalobní námitce, že služební funkcionář nevyslechl osobu, která dala podnět k zahájení řízení. Nemělo to ale za následek nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Všechny žalobní body týkající se vad správního řízení řádně vypořádal. Podstatné podle Nejvyššího správního soudu bylo, že se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související. Řízení o kázeňském přestupku bylo zahájeno na základě výsledků inspekčního šetření, které obsahoval inspekční záznam. Ten byl od počátku řízení součástí správního spisu. Skutečnost, že osoba podávající příslušnou zprávu vedoucí k zahájení řízení nebyla vyslechnuta, nemohla způsobit nezákonnost řízení o kázeňském přestupku. Tato osoba totiž nemohla uvést podrobnější skutečnosti, než ty, které byly obsaženy v inspekčním záznamu. Pouze by svá zjištění reprodukovala.

4. Nejvyšší správní soud také neshledal jako důvodné stěžovatelovy námitky, že byla porušena zásada ústnosti, právo na obhajobu, princip "rovnosti zbraní" a zásada dvojinstančnosti. V průběhu správního řízení se stěžovatel zúčastnil všech ústních jednání. O těchto jednáních byly sepsány protokoly obsahující i vyjádření stěžovatele jak ke skutku, který mu byl kladen za vinu, tak k provedeným důkazům. Měl také možnost nahlížet do správního spisu a činit si z něj výpisy, čehož opakovaně využil. V průběhu správního řízení tedy stěžovatel měl možnost se ke všemu vyjádřit. Byl seznámen s tím, že vzhledem k závažnosti kázeňského přestupku bude věc předložena služebnímu funkcionáři s kázeňskou pravomocí udělit trest odnětí služební hodnosti. Proto je jeho námitka, že neměl možnost všechny své námitky uplatnit u celního ředitelství, nedůvodná. Podle § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru odvolací orgán přezkoumává napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, v rozsahu, jaký je uveden v odvolání. Zákonnost přezkoumává v celém rozsahu. K vadám řízení přihlíží jen tehdy, pokud mohly mít vliv na zákonnost nebo správnost napadeného rozhodnutí. Generální ředitelství jako odvolací orgán nebylo vázáno důkazními návrhy, ale bylo povinno na ně reagovat, což také učinilo. Odůvodnilo, proč nepovažuje za potřebné doplnění dokazování a proč nemůže na zjištěném skutkovém stavu ve prospěch stěžovatele nic změnit.

5. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatel opakovaně při ústních jednáních u celního ředitelství potvrdil, že nepostupoval tak, jak mu ukládal vnitřní pokyn a údaje, které byl povinen kontrolovat, řádně nekontroloval. Přitom byl s rozsahem svých povinností, jejichž porušení mu bylo kladeno za vinu, seznámen. Podle § 186 odst. 7 zákona o služebním poměru proto nepřicházelo v úvahu uložení jiného trestu než trestu odnětí služební hodnosti. Zákon o služebním poměru totiž neumožňuje v případě kázeňských přestupků vyjmenovaných v citovaném ustanovení uložit jiný trest než odnětí služební hodnosti. Generální ředitelství na základě správných skutkových zjištění celního ředitelství dovodilo, že jednání stěžovatele vykazuje i znaky kázeňského přestupku se zvlášť škodlivým následkem. To bylo důvodem pro jeho další úvahy, protože v případě uvedené právní kvalifikace je zvlášť škodlivý následek znakem skutkové podstaty.

6. Stěžovatel ve své velmi obsáhlé ústavní stížnosti vznáší velké množství námitek, které také podrobně specifikuje. První skupina námitek se týká zjištěného skutkového stavu. Lze shrnout, že napadené rozhodnutí podle stěžovatele nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o kázeňském přestupku a o kázeňském trestu. Skutkový stav, který Nejvyšší správní soud vzal za základ svého rozhodnutí, je v rozporu se spisy, respektive v nich nemá oporu. Druhá skupina námitek se týká nevyslechnutí osoby, která dala podnět k zahájení řízení. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele spekuluje o tom, proč se městský soud vůbec nevyjádřil k související žalobní námitce. Spekuluje i o tom, jak a co by tato osoba vypovídala a jaký vliv by mohla mít tato výpověď na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Nelze předjímat obsah výpovědi osoby, jejíž výslech v řízení obligatorně ukládá zákon. Nelze předjímat ani to, co by z obsahu výpovědi takové osoby dovodily správní orgány. Ve třetí skupině námitek stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že se s některými kasačními námitkami nevypořádal. Zejména uvádí, že Nejvyšší správní soud nezdůvodnil, proč považuje uložení trestu odnětí služební hodnosti v případě porušení služebního slibu za obligatorní. Podle stěžovatele také nezdůvodnil, proč považuje za nadbytečnou jeho argumentaci o neexistenci zvlášť škodlivého následku. Názor služebních funkcionářů ohledně zvlášť škodlivého následku totiž nebyl řádně odůvodněn a nemá podklad ve spisech ani v provedeném dokazování.

7. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál a vyjádření ostatních účastníků řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti se nijak neliší od námitek uvedených v kasační stížnosti. Městský soud se pečlivě a podrobně zabýval všemi žalobními body, které stěžovatel beze zbytku zopakoval v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto v souladu se zásadou hospodárnosti řízení na tyto vyčerpávající závěry městského soudu v převážné míře odkázal, aniž považoval za účelné je ve svém rozsudku znovu (a v daném případě v podstatě již potřetí) opakovat. Proto i ve vyjádření k ústavní stížnosti pro přehlednost poukazuje na příslušné pasáže ústavní stížností napadeného rozsudku. Nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces z toho, že se Nejvyšší správní soud neztotožnil s kasačními námitkami stěžovatele, v důsledku čehož byla jeho kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud má za to, že poskytl odpovědi na všechny sporné body vytčené stěžovatelem, které byly pro posouzení daného případu stěžejní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele se nedopustil. Ve zbytku vyjádření opětovně reagoval na některé konkrétní námitky stěžovatele.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

10. Po prostudování spisového materiálu, textu správní žaloby a textu kasační stížnosti musí Ústavní soud podotknout, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před Nejvyšším správním soudem (a také před městským soudem). Nejvyšší správní soud se s nimi přitom dostatečně a ústavně konformně vypořádal. V odůvodnění zamítavého rozsudku řádně posoudil stěžovatelovy námitky s odkazem na dosavadní judikatorní názor na vyslovené právní otázky. Ústavní soud ve věci nespatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu s ústavní intenzitou. Řádně totiž vyložil, proč nevyhodnotil žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o kázeňském přestupku a sankci za něj jako důvodnou. Výklad práva ze strany Nejvyššího správního soudu nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu.

11. Lze označit za pochybení, že městský soud se výslovně nevyjádřil k námitce nevyslechnutí osoby, která dala podnět k zahájení řízení se stěžovatelem [viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Ústavní soud však souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že s ohledem na konkrétní okolnosti věci nešlo o vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci, natož pak ústavní rozměr. Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatel sám opakovaně potvrdil, že nepostupoval tak, jak mu ukládal vnitřní pokyn a údaje, které byl povinen kontrolovat, řádně nekontroloval. Výslech dané osoby by tento zásadní skutkový závěr mohl vyvrátit jen stěží. Vytýkané pochybení městského soudu a následná odůvodněná reakce Nejvyššího správního soudu tedy v souhrnu nepředstavují pochybení ústavněprávní intenzity, které by bylo nutné pro kasační zásah Ústavního soudu. Řízení jako celek bylo podle Ústavního soudu v tomto aspektu spravedlivé.

12. K dalším námitkám stěžovatele Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší správní soud nepochybně má povinnost se zabývat každou kasační námitkou. Povinnost posoudit všechny kasační námitky však neznamená, že byl Nejvyšší správní soud povinen reagovat na každý dílčí argument uplatněný stěžovatelem a ten obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl kasační argumentace a vypořádat se s ní (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (viz nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014). Ani v tomto aspektu se Nejvyšší správní soud nedopustil ústavněprávního pochybení, protože nepochybně uchopil hlavní obsah a smysl kasační stížnosti stěžovatele, s níž se v adekvátní míře vypořádal.

13. Lze shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizoval s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v rovině podústavního práva. Nesouhlasil s právním posouzením rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti a uvedl vlastní právní názor, který považoval za správný. Námitky stěžovatele také směřovaly proti skutkovým zjištěním a značnou měrou také proti procesu dokazování, hodnocení důkazů a proti výkladu podústavního práva. V této souvislosti však Ústavní soud musí zopakovat zásady plynoucí z jeho ustálené judikatury, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušného procesního předpisu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů".

14. V ústavní stížnosti nebyly vzneseny námitky, kterými by stěžovatel mohl zpochybnit ústavní konformitu rozsudku Nejvyššího správního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud postupoval v řešené věci ústavně souladně. Vzhledem k odůvodnění soudních rozhodnutí nedošlo ani k porušení principů spravedlivého procesu.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1003/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies