II. ÚS 1400/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti nezl. stěžovatele Patrika Výmoly, zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou se sídlem Dr. E. Beneše 62/22, Holešov, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 12. 2015 č. j. 12 C 138/2014-391, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2016 domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti. Tvrdí, že okresní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zákaz odepření spravedlnosti podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na ochranu zájmu dětí podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Okresní soud v Uherském Hradišti napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel původně domáhal, aby mu Aquapark Uherské Hradiště, příspěvková organizace, vyplatil částku ve výši 50 000,- Kč jako odškodnění vytrpěné bolesti, ztížení společenského uplatnění a náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatel je utrpěl dne 2. 7. 2012, kdy společně se svým strýcem a dvěma sestřenicemi navštívil Aquapark Uherské Hradiště. Při sjezdu vodní atrakce - tobogánu X-tube - mu třetí osoba způsobila tržnou ránu v čelisti v délce 1 cm, vykloubení dvou předních zubů a zlomení a následné odumření dalšího předního zubu. Stěžovatel měl potíže při nasedání na gumový dvojraft, v němž seděl spolu se svou sestřenicí, a ocitl se v prostoru skluzavky bez raftu. Nacházel se pár metrů od začátku tobogánu, kde byl velmi dobře vidět ostatními lidmi, kteří u startu této vodní atrakce čekali. Zaznamenala ho i bezpečnostní kamera. Přesto jeden muž, pobízen dalšími, využil tísně stěžovatele a jeho sestřenice, a nasedl do dvojraftu k sestřenici stěžovatele. Rozjel se tobogánem dolů, přímo proti stěžovateli, kterého raftem srazil. Stěžovatel upadl obličejem do koryta tobogánu a tím došlo k jeho výše popsaným zraněním. Na startu tobogánu, ani dojezdu, se nenacházel žádný ze zaměstnanců aquaparku, který by na bezpečnost provozu dohlížel. Plavčík, který měl sledovat kamerový záznam ze startu tobogánu a z jeho dojezdu, uvedl, že v daném okamžiku záznam nesledoval a událost neviděl.

3. Na základě právního názoru okresního soudu, vyjádřeného při prvním jednání ve věci samé, stěžovatel vzal svou žalobu částečně zpět co do částky 42 800,- Kč. Jako bolestné však nadále požadoval částku 9 000,- Kč. Poté se stěžovatel domáhal rozšíření žaloby o částku 54 000,- Kč, představující mimořádné navýšení bodového ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění. Soud ovšem usnesením ze dne 4. 12. 2015 rozšíření žaloby nepřipustil s ohledem na požadavek rychlosti řízení. V odůvodnění zamítavého rozsudku pak uvedl, že shledal naplnění důvodů pro zproštění odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností podle § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v jeho znění platném pro projednávanou věc (dále jen "občanský zákoník"). Konstatoval, že škoda byla stěžovateli způsobena jednak jednáním samotného stěžovatele, a především úmyslným škodným jednáním třetí osoby, která stěžovatele při jízdě na raftu srazila.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ač je nezletilým dítětem, které z důvodu závažného porušení povinností ze strany vedlejšího účastníka utrpělo škodu na zdraví, jejíž následky ponese po celý zbytek svého života, toto specifické postavení stěžovatele okresní soud nijak nezohlednil. Nevyhověl také návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem a sám rozhodl o věci, k níž je třeba odborných znalostí. Bez těchto znalostí okresní soud nesprávně aplikoval normy civilního práva hmotného a zcela pominul zásadu obecné povinnosti předcházet škodám. Okresní soud prováděl dokazování v řízení nekonsekventně a selektivně. Ignoroval návrhy na provedení důkazů navrhované stěžovatelem, a důkazy provedené hodnotil nesprávně, výlučně v neprospěch stěžovatele. Nepřipustil také změnu žaloby, resp. její rozšíření učiněné stěžovatelem, čímž projednávaná částka dosáhla bagatelní výše a nelze proti rozsudku soudu prvého stupně použít žádných řádných a mimořádných opravných prostředků.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

7. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým byla ve výsledku zamítnuta žaloba o zaplacení částky 9 000 Kč. Částku, o kterou se jedná, lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1415/15 ze dne 24. 11. 2015 aj.). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1415/15 ze dne 24. 11. 2015 aj.).

8. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo. Okresní soud zamítl žalobu s odůvodněním, jež je racionální a srozumitelné. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

9. Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry okresního soudu, který zamítl žalobu stěžovatele. Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva (konkrétně § 420a občanského zákoníku), které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto žádný důvod pro kasační zásah neshledal. Soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Stejně tak náležitě odůvodnil, proč nepřipustil rozšíření žaloby stěžovatele. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

10. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím okresního soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1400/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies