II. ÚS 2056/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jaroslavy Moravcové, právně zastoupené Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou se sídlem Semtín, budova P9, č. p. 81, Rybitví, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 11. 2014 č. j. 12 Nc 10910/2004-422, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. 6. 2015 č. j. 18 Co 184/2015-486 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. 20 Cdo 278/2016-574, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu I. stupně, jímž Okresní soud v Pardubicích zamítl návrh povinné - stěžovatelky na zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka s odůvodněním, že došlo k započtení její pohledávky za právní služby v celkové výši 500 000 Kč, které poskytla firmě NPH Company, s. r. o., v likvidaci, proti částce 500 000 Kč, která je předmětem exekuce. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s tím, jak soudy posoudily její návrh na zastavení exekuce z důvodu zániku vymáhaného dluhu započtením proti její pohledávce. Nejvyšší soud v napadeném usnesení shledal, že dovolání má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 odmítl a podle ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. tak učinil rozhodnutím předsedy senátu s jen stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání "nejenže nevymezila způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. (neboť je opozicí povýtce skutkovou), nýbrž, a to především, opominula požadavek řádně identifikovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v citovaném ustanovení § 237 o. s. ř., a tento nedostatek nelze zjevně napravit ani jakoukoli interpretací obsahu jejího dovolání, neboť je jen rekapitulací námitek vznesených již v rámci odvolání a polemikou se závěry odvolacího soudu".

4. V ústavní stížnosti uvedla stěžovatelka stejné skutečnosti a argumenty, jako v dovolání. Zejména pak tvrdí, že obecné soudy by při rozhodování měly postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, což podle ní neučinily. Soudy se nezabývaly tím, že tři dny před jednáním u odvolacího soudu byla pohledávka společnosti postoupena na společnost Gemiral, s. r. o. O postoupení pohledávky se stěžovatelka dozvěděla až při jednání odvolacího soudu, kde byly vysloveny zároveň závěrečné návrhy. Stěžovatelka neměla možnost se k postoupení pohledávky vyjádřit. K dovolání stěžovatelka uvedla, že v něm bylo uvedeno, na základě jakých ustanovení občanského soudního řádu je dovolání podáno. Stěžovatelka je přesvědčena, že dovolací soud dovolání odmítl jen z důvodu, že dovolatelkou je zároveň advokátka. V dovolání je přímo uvedené, že je podáno i z důvodu uvedeného v § 238a o. s. ř.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání, neboť trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud v odůvodnění blíže specifikoval, jaké požadavky klade na obsah dovolání občanský soudní řád. Za daného stavu tak nelze hodnotit závěr Nejvyššího soudu, podle něhož z textu dovolání neplyne, kterou ze zákonných okolností jmenovaných v ustanovení § 237 o. s. ř., zakládajících přípustnost dovolání, má dovolatelka za splněnou a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, jako ústavně rozporný. Odůvodnění usnesení dovolacího soudu je přiléhavé a dostatečně podrobné. Ústavní soud zdůrazňuje, že odpovědnost za obsah dovolání nese výhradně dovolatel, což plyne mimo jiné také z ustanovení § 243b o. s. ř., které explicitně stanoví, že dovolací soud dovolatele k odstranění vad podání vyzývat nemá.

7. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání (§ 72 odst. 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě, a to i tehdy, kdy sice dovolání podal, avšak nikoli řádně, a proto bylo dovolacím soudem oprávněně odmítnuto jako vadné, je třeba na jeho ústavní stížnost, pokud směřuje rovněž proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu (příp. i soudu I. stupně), nahlížet jako na nepřípustnou.

8. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.

9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2056/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies