II. ÚS 2096/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2015 č. j. 35 Nc 691/2013-405 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 3. 2016 č. j. 70 Co 551/2015-533, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2016 č. j. 70 Co 551/2015-550, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ústavní stížnost. Tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podílet se na výchově svých dětí podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud", tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud").

2. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem rozhodl, že nezletilé děti přidělil do péče matky (výrok I.). Dále stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výživu svých dětí částkami 4 000 Kč na dceru K. a 3 500 Kč na syna D. (výrok II.). V neposlední řadě mu byla stanovena povinnost uhradit k rukám matky dlužné výživné za období od 4. 8. 2013 do 31. 7. 2015 ve výši 22 577 Kč pro dceru K. a ve výši 20 344 Kč pro syna D. Okresní soud určil splatnost těchto částek ve splátkách (výrok III.). Udělil také souhlas za otce k přihlášení dětí do mateřské školy (výrok IV.).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že soud nesprávně posoudil jeho životní úroveň a také neobjektivně zhodnotil důkazy ve vztahu k úpravě péče o nezletilé. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil co do výroku I., III., a IV. Výrok II. (ve znění opravného usnesení) změnil. Stěžovateli nově uložil kromě povinnosti platit výživné i povinnost nahradit částku pro obě děti za období od 4. 8. 2013 do 28. 2. 2014. Konkrétně šlo o částku ve výši 44 549 Kč pro nezletilou K. a částku ve výši 39 331 Kč pro syna D. Obojí ve splátkách.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že okresní soud neaplikoval zásadu vyšetřovací jako vůdčí zásadu nesporného řízení. V důsledku této skutečnosti nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Okresní soud se podle stěžovatele nezabýval všemi navrženými důkazy. Stěžovatel také namítá, že se okresní soud nezabýval výší jeho nákladů. Z toho důvodu rozhodl, že stěžovatel musel veškerý svůj příjem, kterého v době rozhodování okresního soudu dosahoval, použít na splácení výživného a svých již dříve vzniklých závazků. Neměl přitom možnosti uspokojit své nejzákladnější potřeby a další potřeby svých dětí. Stěžovatel dále namítá, že se jeho příjem snížil z částky 31 000 Kč na částku 26 000 Kč. Podle stěžovatelova názoru tedy v důsledku porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo i k porušení jeho práva vlastnit majetek a podílet se na výchově svých dětí.

5. Ústavní soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V oblasti rodinného práva (od 1. 1. 2014 upraveného v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí omezeně. Důvodem je skutečnost, že v rodinněprávních věcech je nutno dát přednost principu právní jistoty, který vychází z ústavního pořádku, před ochranou základních práv jednotlivce. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tedy v řečených případech zúžen, a přezkumná pravomoc Ústavního soudu je tak vztahována toliko na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu však v posuzované věci nedošlo.

8. Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem.

9. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Obě rozhodnutí napadená ústavní stížností obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele i dalších účastníků řízení a osvětlují jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

10. K samotné polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k jeho nezletilým dětem, nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení § 120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystaveno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho právo na spravedlivý proces.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2096/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies