II. ÚS 3487/15

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Matejem Benkem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 8 Tdo 637/2015-29, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. ledna 2015 č. j. 55 To 392/2014-370, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. září 2014 č. j. 3 T 152/2012-342, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v daném řízení byl uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1, § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Co do stanovení trestu přitom řízení dosud nebylo ukončeno, když vyřčený výrok o trestu dovolací soud zrušil a soudu druhého stupně uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v pokusu odcizit automobil Škoda Octavia.

2. Stěžovatel popírá, že by se předmětné trestné činnosti dopustil. Je přesvědčen, že provedené důkazy nebyly dostatečně jednoznačné, aby mohl být vysloven závěr o vině. Vypovídající členové ostrahy dokázali popsat osoby, které viděli na místě činu, toliko vágně. Upozorňuje, že na základě výsledků metody pachové identifikace nebyla zjištěna žádná pachová shoda stěžovatele s jakýmkoliv vzorkem zachyceným na vozidle poškozeného, ani na náčiní nalezeném v restauraci Výměník. Obdobně z odborného vyjádření vypracovaného k traseologickým stopám vyplývá, že žádná stopa nebyla způsobilá ke stanovení individuální identifikace. Ve věci absentují přímé důkazy, když soudy se na místo toho zaměřily na takové skutečnosti, jako že stěžovatel se již v minulosti dopustil majetkové trestné činnosti. Pokud již důkazy prokazují něčí vinu, tak obžalovaného K., nikoliv stěžovatele, přičemž soudy jednání a zavinění jeho a K. směšují.

3. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

III.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

7. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.

8. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

9. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, proč bez ohledu na absenci přímých důkazů shledávají důkazy nepřímé, dané výpověďmi svědků a zajištěnými stopami, za důkazy tvořící ucelený řetězec usvědčující stěžovatele. Pokud stěžovatel uvádí, že provedené důkazy nebyly dostatečně jednoznačné, jde o pouhá jeho tvrzení, neodpovídající výsledkům provedeného dokazování a pomíjející zcela přesvědčivé úvahy obecných soudů popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí. Není přitom ani pravdou, že by se soudy primárně zaměřily na skutečnost, že se stěžovatel již v minulosti dopustil majetkové trestné činnosti, či že by směšovaly jeho jednání s jednáním spoluobviněného K., jak uvádí.

10. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 9. srpna 2016

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 3487/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies