I. ÚS 1173/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky HRASPO spol s r.o., IČ: 25323610, se sídlem Krejčího 40a, Brno, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 1. 2016 č. j. 12 Co 490/2015-167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 12. 4. 2016, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí pro zásah do jejích základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka tvrdila, že postupem odvolacího soudu bylo zcela zásadním způsobem zasaženo do ústavně zakotvených základních práv a svobod ve smyslu čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky. Dle názoru stěžovatelky je rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost žalobkyni (povinná Helena Knobová) nahradit náklady řízení, nesprávné, formalistické a nepřezkoumatelné, v rozporu s právními předpisy.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba o vyloučení movitých věcí z exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Petrem Jarošem. Soud prvního stupně rozhodl, které věci se vylučují ze seznamu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud rozhodnutí změnil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 25 958 Kč (výrok I.) a odvolacího řízení ve výši 1 271 Kč (výrok II.).

4. Stěžovatelka s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí a zejména namítá, že žalobkyně před podáním excidanční žaloby řádně neoznačila důkazy a neuvedla důvody, které vedly k vyloučení věcí z exekuce. Zpochybnila závěry odvolacího soudu, který žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, neboť nedošlo k vyřešení mimosoudní cestou. Odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti související s předprocesním stádiem sporu, chování účastníků a uplatnění existujícího nároku stěžovatelky. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem odvolacího soudu nedošlo.

7. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým odvolací soud aplikoval při rozhodování o nákladech řízení § 142 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.

9. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

10. Z obsahu rozhodnutí vyplynulo, že žalobkyně musela řízení o vyloučení věci z exekuce zahájit, neboť ji nebylo vyhověno mimosoudní cestou, když předmětné věci nebyly vyškrtnuty ze soupisu podle ustanovení § 68 odst. 3 exekučního řádu. Stěžovatelka ani v průběhu řízení s žalobou žalobkyně nesouhlasila, zastávala negativní stanovisko, že sporné věci nepřipouští výkon rozhodnutí, nelze proto dovodit žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by vedly k použití tohoto zmírňujícího zákonného ustanovení. Aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch neúspěšné stěžovatelky se rovněž s ohledem na poměry účastníků jeví jako zcela nepřiměřená, když takovéto rozhodnutí by se neúměrně dotklo majetkových poměrů žalobkyně. Náklady řízení, které si vyžádaly 11 úkonů právní služby, souvisely s rozsáhlým důkazním postupem v daném řízení, ve kterém stěžovatelka opakovaně zastávala zpochybňující stanovisko k položkám, ke kterým se žalobkyně domáhala jejich vyloučení z exekuce. Takto řádně odůvodněný závěr odvolacího soudu (§ 169 o. s. ř.) je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.

11. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí (č. l. 3), ve kterém byly výklad a aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Otázkou výkladu § 142 odst. 3 o. s. ř. se opakovaně zabýval Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 793/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 10/68 SbNU 159).

12. Ústavní soud konstatuje, že v projednávaném případě, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, z jakých úvah odvolací soud vycházel a nelze tedy dovodit, že by soudem podaný výklad § 142 odst. 3 o. s. ř. byl výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou stěžovatelky se soudy učiněným výkladem § 142 odst. 3 o. s. ř., když stěžovatelka namítá, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, neshledal, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1173/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies