III. ÚS 3570/15 #2 - Náhrada nákladů řízení poškozeného v trestním řízení ve vztahu k prokázanému trestnímu jednání pachatele vůči poškozenému

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 155 odst. 4 trestního řádu musí být založeno na zjištění, jaké trestné jednání bylo přímo prokázáno odsouzenému ve vztahu k poškozenému v trestním řízení; to platí tím spíše, je-li poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, takže o náhradě škody nebylo v trestním řízení v jeho věci rozhodováno. V situaci, kdy byl jeden z více obžalovaných zproštěn viny za ublížení na zdraví, je vůči němu následné uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení vzniklých zmocněnci poškozeného nepřímo porušením zákazu reformationis in peius, neboť její uložení je součástí trestního řízení a má postihnout odsouzeného pachatele trestného činu.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 16.08.2016 sp. zn. III. ÚS 3570/15 #2)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. O., zastoupeného Mgr. Alešem Gracíkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 1144, Nový Bydžov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č. j. 10 To 278/2015-927 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. června 2015 č. j. 2 T 45/2013-908, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č. j. 10 To 278/2015-927, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. června 2015 č. j. 2 T 45/2013-908, došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č. j. 10 To 278/2015-927 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. června 2015 č. j. 2 T 45/2013-908 se ruší.


Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli a dalším třem osobám uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit Petrovi K. (jedná se o pseudonym) (dále jen "poškozený") náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení ve výši 30 447 Kč. Ve výši 36,63 Kč byl návrh poškozeného zamítnut. Okresní soud napadené usnesení vydal na základě stěžovatelova odsouzení rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. 2 T 45/2013-778, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 11. 2014 č. j. 10 To 264/2014-840, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví ("tím, že napadl jiného") podle ustanovení § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedeného skutku se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 4. 8. 2012 přijelo několik osob na základě žádosti stěžovatele do obce Č., kde se po 22. hodině dožadovali údery do dveří hasičské zbrojnice jejího otevření z důvodu řešení dlouhodobých konfliktů mezi stěžovatelem a některými členy místního hasičského sboru. Poškozený následně dveře otevřel a on i ostatní osoby uvnitř byli skupinou pachatelů fyzicky napadeni, přičemž poškozenému byla způsobena vážná zranění. Okresní soud uvedeným rozsudkem přiznal náhradu škody zdravotním pojišťovnám, poškozeného pak odkázal na občanskoprávní řízení, neboť přesné zjištění škody by si vyžádalo delší dokazování. Okresní soud dospěl v odůvodnění napadeného usnesení k závěru, že v daném případě jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci ustanovení § 155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pročež byla poškozenému přiznána náhrada jím vynaložených nákladů, kterou musí stěžovatel a další tři odsouzení uhradit společně a nerozdílně.

3. Toto usnesení napadl stěžovatel stížností, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Přitom se zcela ztotožnil s okresním soudem provedeným způsobem výpočtu a rozvržením nahrazované částky a omezil se na konstatování, že "v daném případě nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bránily užití ustanovení § 155 odst. 4 trestního řádu".


II.
Argumentace stěžovatele

4. Uložení povinnosti nahradit poškozenému jím vynaložené náklady považuje stěžovatel za protiústavní, neboť v trestním řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by stěžovatel způsobil poškozenému jakoukoliv škodu, když odsouzen byl za pokus udeřit jinou osobu násadou a za dva zásahy pěstí do obličeje další osoby, nikoliv poškozeného. Takto uplatněnou námitku pak zcela přešel krajský soud při svém rozhodování o stěžovatelem podané stížnosti. Toto rozhodnutí tak považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné, neboť neuvádí žádné konkrétní důvody zamítnutí stěžovatelovy stížnosti. Soudy rovněž chybně vypočetly výši přiznané náhrady, při níž měly aplikovat ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), jak vyplývá i z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 3 To 113/2005. Stěžovatel je tedy toho názoru, že mu byla dle ustanovení § 154 trestního řádu uložena peněžní povinnost, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky, neboť stěžovatel není ve vztahu k poškozenému osobou odsouzenou ve smyslu uvedeného ustanovení. Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

5. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť jejich výkon by pro něj vzhledem k jeho majetkové situaci představoval nepoměrně vyšší újmu, než jaká by vznikla poškozenému při odkladu. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl a usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j. III. ÚS 3570/15-12 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí z důvodu hrozící exekuce na majetek stěžovatele, který pobírá pouze invalidní důchod, a tvrdí, že právní zástupce poškozeného odmítá uzavření dohody o splátkách.


III.
Vyjádření účastníků řízení a replika

6. Ústavní soud zaslal účastníkům řízení návrh k vyjádření. Za krajský soud se vyjádřila předsedkyně senátu 10 To, která shrnula základní námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Na tomto základě poukázala na podrobné odůvodnění učiněného rozhodnutí a k obsahu ústavní stížnosti nepovažovala za nutné cokoliv jiného dodat. Rozhodování o stížnosti bylo provedeno podle § 242 trestního řádu v neveřejném zasedání (a contr. § 232 trestního řádu). Závěrem navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

7. Okresní soud sdělil, že žádosti o vyjádření vyhovět nelze, neboť soudní spis se nyní nachází u Ústavního soudu, a především proto, že předmětnou trestní věc rozhodovala soudkyně okresního soudu, která je již od 1. 7. 2015 ve starobním důchodu.

8. Ústavní soud nicméně poskytl stěžovateli možnost k replice, což stěžovatel využil a znovu poukázal na pochybení obecných soudů, neboť uvedenému poškozenému nebyl ani zčásti přiznán nárok na náhradu škody vůči stěžovateli. Tato povinnost však byla uložena dalším dvěma odsouzeným, jak vyplývá z rozsudků Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 2 T 45/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 10 To 264/2014 (blíže sub 2). Proto nadále trvá na svém návrhu v celém rozsahu.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva.


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud zvážil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Byl přitom veden následujícími úvahami.

11. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vymezil podmínky, za jakých je na základě formálně bezvadné ústavní stížnosti povinen zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, do jejichž soustavy nenáleží, takže nezkoumá věcnou správnost či "běžnou" zákonnost jejich rozhodnutí. Posuzování ústavnosti rozhodovací činnosti obecných soudů se pak v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit otázku ústavnosti aplikovaných ustanovení právních předpisů. Teprve po vyřešení této otázky Ústavní soud posoudí, zda v řízení byla dodržena ústavně zaručená procesní práva, a konečně hodnotí ústavně konformní interpretaci a aplikaci práva hmotného [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)].

12. Ústavní soud neshledal, že by ustanovení tzv. podústavního práva aplikovaná v projednávané věci byla v rozporu s ústavním zákonem, a proto přistoupil k posouzení toho, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova procesní práva zaručená hlavou pátou Listiny, a to především v otázce, zda obecné soudy vzaly v souladu se základními principy práva na spravedlivý proces v úvahu všechny relevantní uplatněné námitky a náležitým způsobem se s nimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádaly. Přitom dospěl k závěru, že se tak nestalo.

13. Předmětem rozhodování obecných soudů bylo posouzení otázky, zda stěžovatel, jako jeden ze skupiny více osob odsouzených za přečin výtržnictví, nese majetkovou odpovědnost za náhradu účelně vynaložených nákladů poškozeného, jemuž bylo v rámci uvedené výtržnosti ublíženo na zdraví ze strany několika ostatních členů skupiny, nikoli však ze strany stěžovatele. Okresní soud tuto otázku v napadeném usnesení vyřešil pouhým, dále nerozvedeným konstatováním, že na způsobení škody se podíleli všichni odsouzení, pročež by i náklady řízení poškozeného měli hradit společně a nerozdílně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž sice velmi stručně, přesto však zřetelně namítá, že nebyl odsouzen za jednání, kterým by mohl poškozenému způsobit jakoukoliv škodu. Krajský soud sice tuto námitku uvedl v tzv. naraci napadeného rozhodnutí, v samotném odůvodnění se však věnoval pouze otázce výpočtu konkrétní výše vzniklých nákladů a zcela pominul povinnost vypořádat se s námitkou vznesenou stěžovatelem ohledně toho, jak bylo ve věci rozhodnuto o majetkové odpovědnosti (viz blíže sub 3) v rámci skupiny odsouzených.

14. Takové pochybení nemusí nutně dosahovat takové intenzity, aby s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a zásadu hospodárnosti soudních řízení vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu. Hranici nezbytnosti takového zásahu v případě porušení povinnosti vypořádat se se vznesenými námitkami tvoří především obsah těchto námitek ve vztahu k předmětu řízení. Principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [srov. např. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, § 61, nebo nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)]. Postačí tedy, pokud soud přiměřeným způsobem reaguje na námitky relevantní pro předmět řízení, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát.

15. Ústavní soud dospěl k závěru, že této povinnosti obecné soudy v projednávané věci nedostály. Relevantní vztah stěžovatelovy námitky k předmětu řízení je zřejmý. Okresní soud vyšel při rozhodování o žádosti na přiznání náhrady nákladů zmocněnce poškozeného ze závěru, že tyto náklady ponesou rukou společnou a nerozdílnou čtyři odsouzení včetně stěžovatele. V jeho případě však bylo trestní stíhání ve věci spolupachatelství zločinu těžkého ublížení na zdraví formou účastenství (návodu) zrušeno krajským soudem a ve věci přečinu nebezpečného vyhrožování vráceno krajským soudem (a posléze okresním soudem v tomto bodě zastaveno). V případě přečinu výtržnictví bylo stěžovateli prokázáno napadení dvou jiných osob, nikoli toho poškozeného, který žádal náhradu nákladů řízení svého zmocněnce. V tomto směru okresní soud k těmto okolnostem z hlediska aplikace § 43 odst. 1 a 2 a § 154 odst. 2 a § 155 odst. 4 ve spojení s § 229 trestního řádu nepřihlédl a svůj závěr blíže nezdůvodnil, ani vzhledem k tomu, že poškozený byl ve věci rozhodnutí o odpovědnosti za škodu mu způsobenou odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto způsobem byla stěžovateli uložena povinnost, která zřetelně neodpovídala výsledku trestního řízení ve vztahu k jeho osobě a nepřímo mu tak byla bez náležitého odůvodnění v podstatě uložena další sankce za jednání, které mu nebylo v trestním řízení stanoveným způsobem prokázáno, což představuje, mimo porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, rovněž porušení čl. 39 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny formou libovůle při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení poškozeného. Zde je třeba zdůraznit, že řízení o náhradě nákladů probíhá v režimu trestního řádu, nikoli pravidel občanského zákoníku (srov. dříve ustanovení § 438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebo ustanovení § 2915 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

16. V podstatě se tak okresní soud vrátil bez náležitého odůvodnění svého postupu vůči stěžovateli ke svému prvnímu rozhodnutí o vině stěžovatele, které však bylo krajským soudem zrušeno, ačkoli v projednávané věci poškozený výslovně požadoval přiznání nákladů potřebných k uplatnění nároku na náhradu škody za úkony právní služby, nikoli škody samotné. To je vlastně nepřímo skrytou formou porušení zákazu reformationis in peius, neboť předseda senátu soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 155 odst. 4 trestního řádu musí vycházet z toho, jaké trestné jednání bylo v případě více obžalovaných přímo prokázáno odsouzenému vůči k poškozenému v trestním řízení. Došlo proto ke zhoršení postavení stěžovatele ve vztahu k výsledku trestního řízení, ve kterém byl viny za ublížení na zdraví a vyhrožování zproštěn, zatímco v řízení o náhradě nákladů byl zařazen do stejné skupiny s ostatními pachateli, což ale neodpovídá výsledku trestního řízení v jeho věci. Uvedené odchýlení se od jednoduchého modelu subjektivní odpovědnosti pachatele trestného činu, v němž za škodu na zdraví odpovídá pouze ten, kdo fyzicky druhému zdraví poškodil, je však nutné podepřít ústavně konformním výkladem konkrétního zákonného ustanovení, což se nestalo.

17. Následně krajský soud tento ústavně nekonformní postup okresního soudu potvrdil a tím porušil svou povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy, zejména pak konkrétně právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel rozporoval nosný důvod rozhodnutí okresního soudu, dle něhož se na způsobení škody měl podílet, když zároveň nebyl odsouzen za jednání, kterým by byla jakákoliv škoda poškozenému způsobena. Tím stěžovatel nepřímo poukázal na nejasnosti spojené s otázkou aplikace ustanovení § 154 a 155 trestního řádu v případech individuálních trestných činů páchaných v rámci větší skupiny osob, a bylo povinností krajského soudu tuto otázku vyřešit a se stěžovatelovou námitkou se vypořádat.

18. Z toho důvodu Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 3570/15 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies