III. ÚS 1993/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ivana Houfka, zastoupeného Mgr. Zuzanou Hladíkovou, advokátkou, se sídlem Revoluční 725/11, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2016 č. j. 19 Co 403/2015-53 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2015 č. j. 13 C 262/2013-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2016, splňující formální náležitosti stanovené § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Stěžovateli jako žalobci byla rozhodnutím odvolacího soudu uložena povinnost nahradit žalovanému č. 2 náklady řízení ve výši 5 626,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (žaloba o náhradu škody ve výši 7 881 Kč), když řízení bylo zastaveno pro mimosoudní dohodu.

2. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Dále stěžovatel uvedl, že došlo k porušení principu předvídatelnosti a rozumnosti soudních rozhodnutí, neboť soudy vyložily právní normy extrémně, když stěžovatele zavázaly k náhradě nákladů řízení solidárního dlužníka. Žalovaný č. 1 a stěžovatel uzavřeli smír, dle kterého tento žalovaný uhradil stěžovateli žalovanou částku ve výši 7 881 Kč a náklady řízení 4 000 Kč. Stěžovatel vzal žalobu zpět vůči oběma žalovaným, neboť dluh zanikl. Stěžovatel tvrdil, že žalovaní v řízení vystupovali jako solidární dlužníci, když povinnost žalovaného nahradit škodu vyplývala z titulu pojistitele provozovatele motorového vozidla za provozovatele, který škodu způsobil. Stěžovatel tak byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a na rovnost účastníků, když nemá proti rozhodnutí odvolacího soudu k dispozici řádný opravný prostředek a má povinnost nahradit náklady řízení vzniklé solidárnímu dlužníkovi.

4. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí v části výroku týkajícího se nákladů řízení zrušil, neboť dle jeho názoru pochybení civilních soudů dosáhlo ústavněprávní úrovně. Dále stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, že uhradí-li po zahájení řízení jeden ze solidárně odpovědných dlužníků celý dluh, nelze ostatním solidárním dlužníkům přiznat právo na náhradu nákladů řízení.

5. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud musel mít při posuzování ústavní stížnosti na zřeteli, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Stěžovatel jako žalobce byl rozhodnutím odvolacího soudu zavázán povinností nahradit žalovanému č. 2 náklady nalézacího řízení ve výši 5 626,50 Kč a odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč, (žaloba o náhradu škody ve výši 7 881 Kč), když řízení bylo zastaveno pro mimosoudní dohodu, tudíž z pohledu civilního procesu jde o tzv. bagatelní spor. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity a zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).

9. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).

10. Předně je třeba uvést, že stěžovatelem předložené námitky se pohybují v rovině tzv. podústavního práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení v konkrétním případě. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

11. Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

12. Podle ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. účastník, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen druhému účastníku nahradit náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

13. V daném případě stěžovatel jako žalobce ve vztahu k 2. žalovanému zavinil, že řízení bylo zastaveno, proto civilní soudy mu uložily povinnost nahradit náklady řízení. Dále odvolací soud vyložil, že dle ustanovení § 91 o. s. ř. každý ze solidárně žalovaných dlužníků jedná v soudním řízení sám za sebe a jeho procesní úkony nezavazují ostatní žalované. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího nesdílel zcela závěr o výši přiznaných nákladů řízení a dospěl k závěru, že žalovanému č. 2 náleží jen 5 626,50 Kč, nikoli jak bylo přiznáno 6 534 Kč.

14. Jak je z odůvodnění výše napadeného rozhodnutí patrné, soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s § 169 o. s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat.

15. Ústavní soud podotýká, že ani z ústavní stížnosti samotné se nepodává, že by se v souzené věci jednalo o "mimořádnou situaci" ve výše uvedeném smyslu, a tedy že by závěry civilního soudu bylo možné za daných okolností označit za "excesivní", nadto o porušení ústavnosti by s ohledem na to, že jde o zjevně bagatelní věc, bylo možné uvažovat až v případě excesu zcela zásadního. Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů, ale je kompetencí Nejvyššího soudu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (§ 14 zák. č. 6/2002 Sb., v platném znění), proto se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na výklad procesního postavení solidárních dlužníků.

16. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1993/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies