II. ÚS 1615/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem Mírové náměstí 36, Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 5. 2015, č. j. 22 C 441/2014-36, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2016, č. j. 8 Co 96/2015-58, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá rovněž porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatelka rekapituluje, že obecné soudy nevyhověly její žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo v důsledku užívání její věci třetí osobou bez právního důvodu. Zatímco však soud prvního stupně podanou žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení byl v rozporu s dobrými mravy, soud odvolací prvostupňový rozsudek potvrdil s odůvodněním, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno stran výše nároku.

3. Stěžovatelka však proti postupu odvolacího soudu brojí s tím, že k výzvě dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. doložila metodiku výpočtu státu, jež jako důkaz měla obstát. Ačkoliv ji odvolací soud již znovu nepoučil, resp. nevyzval k doložení dalších důkazů, rozhodl, že předložený důkaz není dostatečný a stěžovatelka důkazní břemeno neunesla. Právě tento postup při hodnocení důkazů považuje stěžovatelka za porušení svého práva na spravedlivý proces, potažmo práva vlastnit majetek.

4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Stěžovatelčina polemika s rozhodnutím odvolacího soudu se týká otázky, zda unesla důkazní břemeno ohledně výše nároku, tj. otázky dokazování. Ústavní soud však k tomu připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a intepretaci důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a polemika s jejich postupem tak zásadně nemá ústavněprávní rozměr. Výjimečná situace, v níž by Ústavní soud byl nucen do procesu dokazování zasáhnout, může nastat tehdy, jedná-li se o případ tzv. opomenutého důkazu. K takovému procesnímu pochybení dojde tehdy, pokud soud zamítne provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].

7. Další typový případ, v němž vzniká prostor pro zásah Ústavního soudu do procesu dokazování a hodnocení důkazů, nastane tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, v důsledku čehož soud učinil nepřijatelný právní závěr (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/06). Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.

8. V projednávané věci ovšem Ústavní soud žádná srovnatelná pochybení obecných soudů při zjišťování skutkového stavu nezjistil. Odvolací soud totiž vyložil, proč stěžovatelkou předloženou listinu (po poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.) nepovažoval za dostatečný důkaz pro určení výše bezdůvodného obohacení. Aniž by se Ústavní soud jakkoliv vyjadřoval ke správnosti takového postupu v rovině podústavního práva, konstatuje, že odvolací soud tuto otázku posoudil ústavně konformně a svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnil.

9. Za protiústavní pak nelze považovat ani skutečnost - byť ji implicitně tak označuje stěžovatelka - že ji odvolací soud (podruhé) nepoučil dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelce totiž byl v řízení před obecnými soudy poskytnut dostatečný prostor k prokázání tvrzených skutečností, který též - byť neúspěšně - využila.

10. Ani závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene, ani absence (druhého) poučení dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., proto nemohou vést k závěru, že by řízení před obecnými soudy bylo jako celek nespravedlivé ve shora naznačených východisek.

11. Uvedené platí tím spíše, že ve v projednávané věci předmět sporu blíží částce bagatelní (konkrétně se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 10.169,- Kč s příslušenstvím). Bagatelní věci přitom zpravidla pro svůj význam nejsou schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08, IV. ÚS 697/09 a další) dal již opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních vybočení) je úspěšnost ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak je nicméně uvedeno výše, taková pochybení, která by odůvodnila jeho zásah, Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal.

12. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1615/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies