II. ÚS 1915/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Zápotockého, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 31, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2014, č. j. 12 C 166/2012-60, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 15 Co 421/2014-85, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, č. j. 33 Cdo 406/2016-110, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly jeho žalobu o zaplacení 114 400 Kč s "příslušenstvím". Důvod pro podání žaloby stěžovatel shledal v tom, že na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo vypracoval znalecký posudek na ohodnocení hardwarového vybavení Městské části Praha 1 (dále též "žalovaný"), která ale danou expertízu vrátila a odmítla mu vyplatit požadovanou částku s tím, že si žádný takovýto posudek neobjednala.

2. Soudy ve svých rozhodnutích shodně uzavřely, že se stěžovatelovi nepodařilo prokázat tvrzení o uzavření smlouvy o dílo dle ustanovení § 631 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), jejímž předmětem by bylo vypracování dotčeného znaleckého posudku. Pro neunesení důkazního břemene proto žalobu v plném rozsahu zamítly, když odmítly též nárok stěžovatele, aby byl jeho nárok posouzen z titulu bezdůvodného obohacení. K dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud mj. odmítl jeho námitky, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, je nepřesvědčivé, jestliže se odvolací soud pouze ztotožnil se soudem prvního stupně v hodnocení důkazů a ve skutkových závěrech, neboť i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu.

3. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel se předně domnívá, že se napadená rozhodnutí vyznačují libovůlí, neboť soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, čímž nedodržely základní pravidla soudního řízení. Dále namítá, že soudy rozhodly zcela formalistickým způsobem bez zhodnocení souvislostí celé jeho spolupráce s Městskou částí Praha 1, neboť nezohlednily existenci obecné rámcové smlouvy o dílo a dílčích smluv o dílo, týkajících se předmětů jednotlivých znaleckých posudků, mezi ním a žalovaným a ani nepřihlédly k předchozí rozsáhlé praxi stran ohledně objednávek a uzavírání smluv. Přestože stěžovatel respektuje právo soudů na volné hodnocení důkazů, není dle jeho názoru možné, aby hodnocení důkazů vyznělo tak, že v situaci, kdy stěžovatel prokazatelně vypracoval znalecký posudek za částku 114 400 Kč, aby soudy pouze konstatovaly, že si vedlejší účastník "nevšiml", že stěžovatel dochází do jeho prostor a znalecky zkoumá jeho výpočetní techniku s tím, že si nic "neobjednal". Dle stěžovatele tak soudy zcela pominuly velké množství důkazů svědčících o vůli vedlejšího účastníka provést dílo - znalecký posudek, přičemž za jediný relevantní důkaz zvolily procesní vyjádření žalovaného, aniž by se přesvědčivě vypořádaly s důkazy, které odporují přijatému závěru. Závěrem pak stěžovatel namítá, že se odvolací soud zcela nevypořádal s otázkou dělení důkazního břemene, kdy tvrdí, že v občanském soudním řízení do jisté míry platí zásada materiální pravdy, a proto měly soudy uložit žalovanému tvrdit, přesvědčivým způsobem odůvodnit a prokázat některé skutečnosti (například z jakého důvodu umožnil stěžovateli přístup do skladů, když zde umístěná výpočetní technika dle jeho tvrzení neměla být znalecky ohodnocována, jakým způsobem zajistil realizaci rozhodnutí Rady MČ Praha 1 znalecký posudek vyhotovit, či z jakého důvodu poskytoval stěžovateli součinnost při zpracovávání znaleckého posudku).

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud musí předně odmítnout povšechné námitky stěžovatele směřující proti skutkovým závěrům obecných soudů učiněných v nyní posuzované věci. Ústavní soud totiž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].

7. Zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů obecnými soudy může proto Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, a to zejména při nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)].

8. Ústavní soud však takovýto zásah do základních práv a svobod stěžovatele v nyní posuzované věci neshledal, neboť z napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy se nyní projednávanou věcí pečlivě zabývaly a dostatečně jasně uvedly, z jakých skutkových důvodů dospěly k vyřčeným závěrům. Takto především již obvodní soud uvedl, že ačkoliv všichni slyšení svědci potvrdili, že stěžovatel dříve pro žalovaného znalecké posudky vyhotovoval, žádný z nich nepotvrdil, že by si žalovaný objednal zpracování znaleckého posudku, jehož proplacení stěžovatele žádal, kdy zdůraznil, že slyšení svědci by zajisté museli být seznámeni s jeho zadáním. Nadto odvolací soud vyzdvihl, že na znaleckém posudku (i na jím vyhotovené faktuře) absentuje údaj, na základě jaké objednávky byla znalecká expertíza vypracována. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že se obecné soudy zabývaly též dalšími předloženými důkazy (například emailovou komunikací stěžovatele s jedním svědkem či skutečností, že stěžovatel měl volný přístup do skladů žalovaného), přičemž ani v hodnocení těchto důkazů Ústavní soud neshledal, že by se postup obecných soudů vyznačoval libovůlí, pro niž by byl nezbytný jeho derogační zásah. Odůvodnění napadených rozhodnutí tedy považuje Ústavní soud za ústavně souladná, srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry zpochybňovat. V souzené věci z odůvodnění soudních rozhodnutí naprosto jasně a zřetelně vyplývá, jakou úvahou byly soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro svá rozhodnutí. Ve vztahu k argumentaci stěžovatele musí Ústavní soud konstatovat, že ve svojí podstatě představuje toliko pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, kdy jím vznášené námitky byly posouzeny již odvolacím soudem (a částečně též soudem dovolacím). Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost (viz čl. 83 Ústavy).

9. Ústavní soud musí konečně odmítnout též námitky stěžovatele ohledně údajně chybného posouzení povinnosti unesení důkazního břemene. Ústavní soud připomíná, že jestliže žalobce ke svému tvrzení nenabídne takové důkazní prostředky, jimiž by bylo prokázáno jeho tvrzení, zde např. o existenci smlouvy s vedlejším účastníkem, tak platí, že žalobce neunesl důkazní břemeno týkající se jeho tvrzení, na němž svou žalobu postavil, přičemž procesním důsledkem této skutečnosti obecně je, že žalobci nemůže být vyhověno. Naopak žalovaný má povinnost tvrzení a povinnost důkazní pouze ke skutečnostem, kterými odůvodňuje své hmotněprávní námitky, jimiž uplatňuje své určité hmotné právo, kdy ale na žalovaném není skutkově odůvodnit, popírá-li tvrzení žalobce [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1494/2008]. Takto tedy bylo především na stěžovateli, aby prokázal svá tvrzení, přičemž pokud břemeno tvrzení a břemeno důkazní neunesl, nemůže se nyní dovolávat práva na spravedlivý proces pouze z toho důvodu, že soudy zamítly jím podanou žalobu. Pouze okrajem Ústavní soud uvádí, že takto stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepřednesl žádný konkrétní argument, pro který by bylo možno shledat, že by skutečně uzavřel se žalovaným smlouvu o dílo na předmětný znalecký posudek, pročež i s ohledem na tuto skutečnost neshledal rozhodující senát, že by se skutkové závěry obecných soudů vyznačovaly libovůlí a zásahem do základních práv a svobod stěžovatele.

10. Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 9. srpna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1915/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies