II. ÚS 2011/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MPM - QUALITY v.o.s., se sídlem Příborská 1473, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8c, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 3 Cmo 322/2013-560, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 4223/2015-654, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 32 Cm 83/2009-403, vyhověl žalobě stěžovatelky a zakázal žalované (společnost ELTON hodinářská, a.s.) od právní moci rozsudku na území České republiky užívání ochranné známky Společenství ve znění "Manufacture PRIM 1949", číslo ochranné známky 003531662. Městský soud vycházel z tvrzení stěžovatelky, která poukazovala na zaměnitelnost uvedené ochranné známky s jí vlastněnou národní ochrannou známkou č. 165917 ve znění "PRIM", a poté, co poukázal na zákonnou úpravu nároku stěžovatelky dle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOZ"), dovodil z porovnání obou ochrannými známkami chráněných označení jejich zaměnitelnost, která je dána již slovním označením "PRIM". K podmínce aplikace předmětné úpravy, tj. dobré víře přihlašovatele národní ochranné známky, městský soud uzavřel, že stěžovatelka, resp. přihlašovatel ochranné známky č. 165917, v době podání přihlášky jednal v dobré víře a vzhledem ke shledané zaměnitelnosti ochranné známky Společenství k národní ochranné známce a jejich zápisu pro výrobky a služby, které jsou svojí povahou zaměnitelné, žalobě stěžovatelky vyhověl.

3. Proti citovanému rozsudku městského soudu podala žalovaná odvolání, v němž zpochybňovala uvedené právní závěry městského soudu, neboť prý nelze dovodit při podání přihlášky ochranné známky stěžovatelky pro jejího přihlašovatele dobrou víru, naopak dle jejího názoru byl takový postup protiprávní, když se právě žalovaná považuje za právního nástupce v linii uživatelů označení "PRIM", a tedy za držitele práva k formálně nezapsanému označení "PRIM", jež omezuje v právech stěžovatelky jako vlastníka ochranné známky "PRIM".

4. Vrchní soud v průběhu odvolacího řízení nejdříve usnesením ze dne 8. 4. 2014, č. j. 3 Cmo 322/2013-478, zamítl návrh žalované na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a předložení v odvolání jím formulované předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Přesto však odvolací řízení přerušil, a to do nabytí právní moci rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. 0-53821/626/2006/ÚPV ze dne 7. 4. 2014, na jehož základě byla předmětná ochranná známka stěžovatelky prohlášena za neplatnou, a to s účinky ex tunc. Z toho důvodu vrchní soud přerušil odvolací řízení, když nebylo možno existenci souběžně vedeného správního řízení a v něm vydaného rozhodnutí, jež se zcela zásadně dotýkalo závěrů napadeného rozsudku, pominout. Učinil tak až do doby rozhodnutí o rozkladu, který stěžovatelka avizovala proti uvedenému rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví podat.

5. Vzhledem ke skutečnosti, že následně o tomto rozkladu bylo rozhodnuto na základě rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 10. 2014,
č. j. 0-53821/D30977/2014/ÚPV, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví potvrzeno, vrchní soud usnesením ze dne 8. 12. 2014, č. j. 3 Cmo 322/2013-489, rozhodl o pokračování v řízení. V dalším průběhu odvolacího řízení pak stěžovatelka vznesla další návrhy na přerušení řízení (podle § 109 o. s. ř.), které ovšem vrchní soud zamítl. Učinil tak rovněž v ústavní stížností napadeném rozsudku, v němž stěžovatelka poukázala jednak na jí podaný návrh na obnovu řízení, vedeného před Úřadem průmyslového vlastnictví ve věci prohlášení ochranné známky stěžovatelky za neplatnou, a to pro tvrzený rozpor s autorským právem dědiců Mgr. J. Rathouského (tvůrce grafického provedení předmětného ochranného označení "PRIM"), jednak na jí podanou správní žalobu proti citovaným rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví. Vrchní soud nicméně dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti nemají pro rozhodnutí v nyní projednávaném případě relevantní význam ("autorskoprávní rozměr dané věci není rozhodný") a vycházel z již pravomocného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (k tomu příslušného orgánu podle § 135 odst. 2 o. s. ř.).

6. Při posouzení důvodnosti samotné žaloby stěžovatelky pak vrchní soud vycházel ze skutečnosti, že ze zákonné úpravy v ZOZ [jež se opírá o Smlouvu o přistoupení ČR k Evropské unii (Příloha II, 4. Právo obchodních společností, bod C) a odpovídá tam sjednané změně Nařízení Rady (ES) č. 40/94, o ochranné známce Společenství (dnes kodifikované znění pod č. 207/2009), článek 142a, odst. 5], vyplývá, že "včas uplatněné (srov. čl. 110, 111 uvedeného Nařízení č. 207/2009, § 12 ZOZ) právo zakázat užívání ochranné známky Společenství na území ČR je podmíněno mj. tím, že je uplatněno vlastníkem národní ochranné známky, do jejichž práv má být ochrannou známkou Společenství zasaženo." Jak již bylo výše uvedeno, vrchní soud, "pro něhož je rozhodný stav v době vydání tohoto rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), zjistil, že tato podmínka u (stěžovatelky) splněna není - není vlastníkem žádné takové národní ochranné známky, k jejíž ochraně nárok podle § 51 ZOZ žalobou uplatnila." Proto vrchní soud uzavřel, že "pokud zde není právní důvod pro zákaz dle § 51 odst. 1 ZOZ, tj. tuzemská ochranná známka žalobce, pro niž byl tento nárok vůči ochranné známce Společenství žalovaného uplatněn, pak žalobě z uvedeného právního důvodu vyhovět nelze."

7. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení "otázky přerušení řízení vedeného dle ust. § 51 ZOZ v případě ztráty starší národní známky", která dle jejího názoru v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. Nejvyšší soud je nicméně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako zčásti nepřípustné a zčásti vadné, přičemž tato vada nebyla ve lhůtě odstraněna a nelze pro ni v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud zdůraznil, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že "postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní)." Ve vztahu k nyní projednávanému případu dovodil, že "za situace, kdy existuje pravomocné rozhodnutí prohlašující ochrannou známku, o níž (stěžovatelka) opírá svoji žalobu, za neplatnou, nelze usoudit, že by odvolací soud postupoval nepřiměřeně. Na tuto skutečnost nemá vliv ani podaná správní žaloba, neboť samotné podání žaloby nenapovídá nic o její případné důvodnosti. Totéž se týká návrhu na obnovu správního řízení vedeného u Úřadu průmyslového vlastnictví o prohlášení ochranné známky č. 165917 za neplatnou."

8. Obdobnou argumentaci pak stěžovatelka předkládá i v ústavní stížnosti, v níž (po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy) i nadále nesouhlasí se závěrem vrchního soudu (aprobovaným Nejvyšším soudem) ohledně zamítnutí jí vzneseného návrhu na přerušení řízení. V tomto aspektu rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka spatřuje nejen porušení jejího práva na spravedlivý proces, ale i principu rovnosti účastníků řízení, neboť "soud prostřednictvím institutu přerušení řízení, kdy návrhu jedné ze strany vyhověl, a obdobnému návrhu stěžovatelky (oproti jejímu legitimnímu očekávání) nikoli, zvolil takový okamžik vynesení rozsudku, kdy skutkový stav byl příznivý pro (žalovanou) a naopak krajně nepříznivý pro stěžovatelku." Stěžovatelka je naopak toho názoru, že pokud by vrchní soud "hodnotil obdobné návrhy účastníků řízení podle stejných měřítek, a tedy zachoval rovnost stran, bylo by meritorní rozhodnutí pro ni příznivé - v souladu s legitimním očekáváním stěžovatelky s ohledem na dosavadní vývoj řízení."

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v odvolacím či dovolacím řízení), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil vrchní soud ve vztahu k dílčímu procesnímu návrhu stěžovatelky na přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

11. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud - v obecné rovině vyjádřeno - pochopitelně nikterak nezpochybňuje argumentaci stěžovatelky, vycházející z jeho ustálené judikatury, že v případech, kdy se interpretace příslušných ustanovení na daný případ aplikovaného právního předpisu nachází v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (jde např. o tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, příp. interpretace, jež je konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy, naplňuje znaky svévole v rozhodování příslušného orgánu veřejné moci a která v konečném důsledku zakládá porušení základního práva či svobody dotčeného jednotlivce [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375) či nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

12. Nicméně, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovatelky rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů či že by svými rozhodnutími porušily její základní práva. Stěžovatelka ostatně Ústavnímu soudu ani nepředložila žádné konkrétní ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základních práv dokládaly. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatelka svými námitkami, obdobnými s námitkami obsaženými v jí podaném dovolání, i nadále brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku řízení, když rozporuje nejen právní závěr vrchního soudu ohledně nedůvodnosti jí podané žaloby pro nesplnění zákonných podmínek ve smyslu ustanovení § 51 ZOZ, ale především jeho zamítavé rozhodnutí o jí vzneseném návrhu na přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že důvodem přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je to, zda je v jiném řízení řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam, je zde dán prostor pro uvážení rozhodujícího soudu, zda s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu, jsou dány podmínky pro přerušení řízení či nikoliv. Pokud pak Nejvyšší soud ve své judikatuře setrvale dovozuje, že takovou úvahu soudu by "dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní)", nikoliv, "aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv", tím méně lze takový přezkum, s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení jeho pravomocí, očekávat od Ústavního soudu.

13. Navíc, Ústavní soud ani nemá důvod zpochybňovat výše rekapitulované závěry obecných soudů, které považuje za přesvědčivé a řádným, dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodněné, když obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy vyjádřené základními právy podle hlavy páté Listiny. V tomto ohledu tak jejich odůvodnění zcela dostojí požadavkům, jež na rozhodovací činnost kladou principy spravedlivého procesu a jež byly konkretizovány v judikatuře Ústavního soudu [tedy i v nálezech, z nichž stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje], včetně povinností vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, co účastníci řízení namítali a svůj právní názor řádným, srozumitelným a tedy přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a tam citovanou judikaturu].

14. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka jí namítaná porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení interpretuje ve smyslu garance "práva na příznivé rozhodnutí", resp. že povinností rozhodujícího soudu (a "legitimním očekáváním" účastníků řízení) je v souladu s principem rovnosti vždy o procesních návrzích účastníků řízení rozhodnout stejným způsobem (z hlediska výroku). Takovou interpretaci je však třeba odmítnout jako nesprávnou, stejně jako mylný předpoklad stěžovatelky, že podání správní žaloby jaksi automaticky vyvolává pochybnosti o nezákonnosti jí napadených rozhodnutí správních orgánů, anebo dokonce že bude a priori úspěšná, a proto bylo povinností vrchního soudu na výsledek tohoto řízení vyčkat a odvolací řízení přerušit.

15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2011/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies