II. ÚS 2075/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Jana Dobrého, zastoupeného JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou se sídlem Havlíčkův Brod, Horní 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Cdo 177/2016-701 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2015 č. j. 17 Co 15/2015-664, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Aleny Dobré, nar. 8. dubna 1940, bytem Ledeč nad Sázavou, Bohumilice 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. června 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. června 2014 č. j. 7 C 160/2007-608 byly k návrhu stěžovatele mezi účastníky řízení - stěžovatele a jeho bývalou manželku (dále jen "vedlejší účastnice") - rozděleny movité a nemovité věci patřící do jejich zaniklého společného jmění manželů. Vedlejší účastnici byla dále uložena povinnost zaplatit žalobci na dorovnání jeho podílu do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 1 439 890 Kč a vydat mu v téže lhůtě některé věci, které mu připadly ze společného jmění. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě jej Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudkem ze dne 29. dubna 2015 č. j. 17 Co 15/2015-664 tak, že stěžovateli přiznal dorovnání jen ve výši 34 110 Kč.

3. Předmětná změna rozsudku byla důsledkem odlišného posouzení, zda do společného jmění manželů patřil rodinný dům a jiné nemovitosti v k. ú. Bohumilice u Kožlí, obec Kožlí. Podle odvolacího soudu se stal tento dům, jenž byl zbudován ze společných prostředků manželů, věcí v právním smyslu ještě před 30. červnem 1992, tedy v době, kdy mohl stěžovatel jako devízový cizozemec (tehdy občan Švýcarska) podle § 25 zákona č. 528/1990 Sb., Devizový zákon, nabývat vlastnické právo k nemovitostem pouze v případech stanovených zvláštním zákonem nebo děděním. Jeho původním vlastníkem se tak v tomto období měla stát pouze vedlejší účastnice, která získala občanství České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1991 a měla zde trvalý pobyt. Možnost, aby stěžovatel nabyl nemovitost do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tento zákon připouštěl až po novelizaci uvedeného ustanovení zákonem č. 228/1992 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. července 1992. Pakliže stěžovatel tvrdil, že nemovitost s vedlejší účastnicí nabyli až na základě kupní smlouvy ze dne 19. října 1992 od vlastníků příslušného pozemku, odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil, neboť tito neměli být nikdy jejími vlastníky.

4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Cdo 177/2016-701. Přestože v něm neměl vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, dovolací soud považoval způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s právní otázkou vzniku stavby, za odpovídající jeho dosavadní judikatuře. Související skutková zjištění přitom nepřezkoumával. K výkladu § 25 devizového zákona uvedl, že stěžovatel v dovolání neučinil předmětem přezkumu právní závěr odvolacího soudu o nemožnosti originálního nabytí vlastnického práva ke stavbě devizovým cizozemcem. Poznamenal však, že stěžovatel mohl do tří let od zániku společného jmění manželů uplatnit nárok na vypořádání investic, které byly vynaloženy ze společného majetku na výlučný majetek vedlejší účastnice.

5. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s některými právními závěry a skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Vedlejší účastnice měla v průběhu soudního sporu sama uznat, že rodinný dům byl předmětem společného jmění manželů; v tomto směru oba opakovaně projevovali svou vůli. Tento dům měli nabýt na základě kupní smlouvy, byť byl zbudován z jejich společných prostředků, a to s ohledem na omezení pro nabývání nemovitostí vyplývající pro devizové cizozemce podle tehdejších právních předpisů. Stěžovatel má rovněž za to, že dům vznikl teprve po 30. červnu 1992. I kdyby však vznikl již dřív, bylo třeba provést takový výklad devizového zákona, který by reflektoval jeho účel, jímž bylo, aby do republiky přišli devizoví cizozemci a měli možnost vlastnit zde nemovitosti. Nepřiznání nároku na zaplacení finančních prostředků, které do nemovitosti vložil, považuje za nespravedlivé.

II.
Vlastní posouzení

6. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v rámci svého stížnostního žádání výslovně navrhl zrušení pouze rozsudku odvolacího soudu. Protože se však jeho námitky týkají v širším smyslu i usnesení dovolacího soudu, které je v ústavní stížnosti rovněž zmíněno, bylo namístě považovat jeho ústavní stížnost za obsahově směřující i proti němu, aniž by ho bylo v tomto ohledu nutné vyzývat k upřesnění (odstranění vad) návrhu [srov. nález ze dne 16. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12 (N 122/70 SbNU 109), bod 9, dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. dubna 2004 ve věci stížnosti č. 57567/00 Bulena proti České republice].

7. Ústavní stížnost je - v takto vymezeném rozsahu - přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu posouzení; je však zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] Ústavní soud přezkoumává napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Takovéto porušení přitom nelze identifikovat s pouhým odlišným názorem stěžovatele na správnost skutkových zjištění či právních závěrů obecných soudů [např. nález ze dne 26. června 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. K tomu, aby mohl Ústavní soud přistoupit k jejich přehodnocení, by tyto musely být zatíženy "kvalifikovanou" vadou, např. pokud by obecné soudy nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo by se dopustily - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. O takovýto případ však v dané věci zjevně nejde.

9. Obecné soudy se řádně a přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda předmětná stavba vznikla ještě před 30. červnem 1992, a tedy zda k ní s ohledem na § 25 devizového zákona mohlo či nemohlo vzniknout vlastnické právo stěžovatele v rámci bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jakkoliv lze mít pochopení pro námitky stěžovatele, pokud jde o důsledky plynoucí z tohoto ustanovení ve vztahu k investovaným prostředkům do této nemovitosti, tato skutečnost nemění nic na tom, že tou dobou se jednalo o jednoznačné omezení, jehož si musel být (a také byl) vědom. Ústavní soud proto neshledal v souvisejících závěrech těchto soudů žádnou "kvalifikovanou" vadu, která by opodstatňovala závěr o porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto hodnocení se zároveň uplatní i ve vztahu ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, když nelze konstatovat, že by tato byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy [např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)]. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.

10. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2075/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies