II. ÚS 1601/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Antoniazi, zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 1022/4, Ostrava, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. 4. 2016, č. j. 2 ZT 36/2016-8, za účasti Okresního státního zastupitelství v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým státní zástupce okresního státního zastupitelství zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, územní odbor Olomouc, 2. oddělení obecné kriminality SKPV ze dne 29. 2. 2016, č. j. KRPM-127324-24/TČ-2015-140573-316, jímž bylo podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.

2. V odůvodnění napadeného usnesení státní zástupce uvedl, že citované usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v souladu v souladu se zákonem a má všechny náležitosti vyžadované trestním řádem. Takto státní zástupce shledal za správný výrok uvedeného rozhodnutí, jakož i jeho odůvodnění, v němž rozhodující orgán přesně označil skutečnosti, které svědčí důvodnosti trestního stíhání. Zároveň státní zástupce poukázal na skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím o vině obviněného, ale jde pouze o procesní úkon, kterým začíná fáze vlastního vyšetřování, kdy teprve na základě zde shromážděných podkladů a zejména provedeného dokazování u hlavního líčení bude rozhodnuto o dalším postupu ve věci, přičemž po celou dobu řízení je důsledně zachovávána presumpce neviny. Proto také usnesení o zahájení trestního stíhání nemusí striktně splňovat požadavky uvedené v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v nedostatečném odůvodnění napadeného usnesení, jež absolutně nesplňuje požadavky trestního řádu na obsah rozhodnutí v trestním řízení, neboť rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem, a to až do té míry, že tento postup lze považovat za zřejmé odepření spravedlnosti v trestním řízení. Státní zastupitelství totiž v odůvodnění svého rozhodnutí opomnělo vyložit rozhodovací důvody tak, aby z nich byl patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - bylo vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, pročež lze napadené rozhodnutí označit jako překvapivé (zde se stěžovatel dovolává též nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/2002). V souhrnu se postup rozhodujícího orgánu vyznačuje libovůlí ústící též v pochybnostech o jeho nestrannosti.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Z hlediska nyní projednávané věci Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již opakovaně zdůraznil, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje za nepřípustné, případně nežádoucí, s výjimkou situací zcela mimořádných, například pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj kasační zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].

7. Podobně se Ústavní soud přidržuje této zdrženlivost při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání (a navazujících usnesení státního zastupitelství), kdy ji prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. Ústavní soud přitom musí dát za pravdu stěžovatelovi, že jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat například i v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. V citovaném rozhodnutí tedy Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce ve věci stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), neboť naznačený postup rozhodujícího orgánu v daném případě svědčil o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

8. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že se případ stěžovatele od shora citované věci rozhodované pod sp. zn. III. ÚS 511/02 odlišuje. V citovaném případě totiž bylo usnesení státního zástupce založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění, takže takový postup svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť z odůvodnění stížnostního usnesení se podává, že státní zástupce přezkoumal napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání jak z hlediska jeho výrokové části, tak i odůvodnění a zhodnotil též věcné důvody, které policejní orgán vedly k vyřčeným závěrům. Na uvedeném nic nemění, pokud stěžovatel soudí, že odůvodnění napadeného usnesení nepředstavuje vyčerpávající odpověď na jeho námitky vznesené v podané stížnosti.

9. Na tomto místě považuje Ústavní soud za nutné zmínit, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty zformuloval v celé řadě svých rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)]. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. již zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 511/02 či nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) totiž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.

10. V této souvislosti přitom musí Ústavní soud opět poukázat na skutečnost, že smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají a ani jím není předjímán výsledek řízení ve věci samé, když na počátku trestního stíhání již z logiky věci není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. K zahájení trestního stíhání přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (resp. odůvodněné přesvědčení o jejím naplnění) nasvědčující tomu, že se obviněná osoba trestné činnosti dopustila. Z usnesení policejního orgánu se pak s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podává skutek především v jeho základních obrysech. Odtud se také odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti rozhodnutí, a to nejen policejního orgánu, ale též na ně navazujícího rozhodnutí státního zástupce. Není proto možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby již v usnesení o zahájení trestního stíhání a v navazujícím rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti němu byl obsažen například zcela vyčerpávající popis trestné činnosti (viz obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1191/13 ze dne 9. 7. 2013 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2477/13 ze dne 18. 11. 2013 a mnohá další). To přirozeně samo o sobě nepresumuje správnost nebo úplnost těchto rozhodnutí, neboť dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání trestného činu mohou ještě ve stádiu přípravného řízení doznat změn, jež ve svém důsledku mohou vést i k zastavení trestního stíhání. Bude-li podána obžaloba, bude teprve úkolem obecných soudů provést patřičné dokazování. V něm budou veškeré poznatky, na kterých nyní rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a na něj navazující usnesení státního zástupce o jeho faktickém potvrzení spočívají, podrobeny nezávislému přezkumu.

11. S ohledem na aktuální fázi trestního řízení ve věci stěžovatele tedy považuje Ústavní soud způsob, jakým se státní zástupce vypořádal se stížností stěžovatele směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání, za dostatečný, neboť z napadeného usnesení plyne, že stran vznesených námitek dotčený státní zástupce napadené usnesení řádně přezkoumal, na čemž nic nemění, pokud se jeho odůvodnění pohybovalo v převážně obecné rovině. Ústavní soud přitom nepopírá, že státní zástupce by měl pregnantněji reagovat na konkrétní vznesené námitky. Zároveň však nelze odhlížet od skutečnosti, že v této fázi trestního řízení nelze mnohé z těchto námitek fakticky vypořádat, přičemž teprve v dalším průběhu řízení bude pro jejich zhodnocení dán náležitý prostor. Zde také musí Ústavní soud připomenout, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je totiž projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. I proto Ústavní soud neshledal, že by byl nezbytný jeho derogační zásah do aktuálně probíhající trestního řízení ve věci stěžovatele.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Napadené rozhodnutí okresního státního zastupitelství totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícímu orgánu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1601/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies