II. ÚS 1751/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kaufland Česká republika, v.o.s., se sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 695/2016-131, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 62 Co 254/2015-105, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 C 110/2014-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 31. 5. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen princip vázanosti výkonu státní moci zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy, princip rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny z toho nevyjímaje. Stěžovatelka rovněž namítá porušení práva na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky ve smyslu čl. 28 Listiny.

2. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka argumentačně napadá rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání.

3. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 shora označeným rozsudkem vyhověl žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 3. 2014 a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí stěžovatelka dala podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") z důvodu závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce platí, že "[z]aměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů: [...] g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi [...]." Toto závažné porušení povinnosti spočívalo podle stěžovatelky v tom, že žalobkyně, jako vedoucí oddělení obchodního domu Kaufland ve Vyškově, měla v únoru roku 2014 manipulovat s evidencí pracovní doby jednoho z brigádníků. Podle dohody o pracovní činnosti totiž měl tento brigádník odpracovat v únoru roku 2014 pouze 80 pracovních hodin, avšak ve skutečnosti odpracoval 92 pracovních hodin. Žalobkyně mu proto chtěla počet odpracovaných hodin o 12 snížit s tím, že mu je převede do dalšího měsíce. Učinila tak i přesto, že věděla o zákazu přesouvání hodin, za které stěžovatelce hrozí sankce. Obvodní soud konstatoval, že žalobkyně skutečně manipulovala s docházkou podřízeného zaměstnance. Nebylo však tvrzeno ani prokázáno, že by se chtěla na úkor stěžovatelky nebo zmiňovaného brigádníka jakkoliv obohatit, nebo že by oba subjekty chtěla poškodit; škoda stěžovatelce ostatně ani nevznikla. V případě žalobkyně se navíc nejednalo o opakované porušení povinnosti, když v řízení naopak prokázala mnohaletou loajalitu a sama stěžovatelka byla s jejími pracovními výsledky doposud spokojena. Soud tak porušení zákazu manipulace s docházkou ze strany žalobkyně posoudil jako méně závažné a dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 50 písm. g) zákoníku práce není naplněn. Pokud stěžovatelka namítala, že manipulace s docházkou pokládá v rámci svých vnitřních předpisů za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, soud k tomu konstatoval, že hodnocení zaměstnavatele pro něj není závazné.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze citované rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho právními a skutkovými závěry. Dodal, že při hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k žalobkyní vykonávané práci není významné to, jak určité jednání zaměstnance hodnotí zaměstnavatel, ale to, jak je kvalifikováno z hlediska ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Zákoník práce rozlišuje z hlediska stupně porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci tři stupně, a to 1) porušení této povinnosti zvlášť hrubým způsobem, který zaměstnavatele opravňuje k okamžitému zrušení pracovního poměru, 2) porušení takové povinnosti závažným způsobem a 3) soustavné méně závažné porušování této povinnosti. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně je přitom vždy třeba přihlédnout k osobě zaměstnance, k jeho funkci, k jeho dosavadnímu postoji a k plnění pracovních úkonů. Obvodní soud se přitom podle městského soudu všemi těmito relevantními kritérii zabýval a dospěl ke správným závěrům. Žalobkyně byla dlouholetou zaměstnankyní stěžovatelky, když u ní pracovala ke dni výpovědi z pracovního poměru bezmála 13 let. Stěžovatelka s pracovní morálkou žalobkyně neměla nikdy žádné problémy a v tomto směru ostatně ani ničeho netvrdila. V případě žalobkyně tak šlo o její první a ojedinělé porušení povinnosti, a byť lze připustit, že je povinností stěžovatelky vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci pracovní doby s vyznačením začátku a konce tak, jak to vyžadují pracovněprávní předpisy, tak v žádném případě tato povinnost nebyla ze strany žalobkyně porušena zásadním způsobem. Jednání žalobkyně totiž nebylo vedeno úmyslem stěžovatelku nebo kohokoliv jiného jakkoliv poškodit. Naopak, žalobkyně se snažila o to, aby odpracované hodiny byly brigádníkovi proplaceny. I odvolací soud tedy učinil závěr, že porušení povinnosti ze strany žalobkyně nedosahovalo intenzity závažného porušení, které by stěžovatelku opravňovalo k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

5. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí. Závažnost porušení povinnosti žalobkyní stěžovatelka chtěla prokázat výslechem dvou svědkyň, a to personalistiky stěžovatelky a předsedkyně odborové organizace působící u stěžovatelky. Tyto důkazy však soudy neprovedly a bez dalšího uzavřely, že tyto výslechy jsou nadbytečné. Je přitom jednoznačné, že žalobkyně závažným způsobem porušila svoje povinnosti, když u soudu několikrát měnila důvody vysvětlující, proč tak vlastně učinila. Původně tvrdila, že odhalila pochybení v evidenci hodin u brigádníka a chtěla, aby mu i špatně evidované hodiny byly proplaceny, a proto je převedla do dalšího období. Následně však začala tvrdit, že manipulace s hodinami je u stěžovatelky běžná a tento svůj postup konzultovala i s personalistkou (přitom si neuvědomila, že tento postup je v rozporu s předpisy). Už jen z těchto důvodů měla být tvrzení žalobkyně považována za nevěrohodná. Nelze také přehlížet, že nebyla-li by stěžovatelka sama pochybení žalobkyně odhalila, byla by ze strany správních úřadů ohrožena pokutou v řádech statisíců až milionů korun. Jako vedoucí zaměstnanec by přitom měla žalobkyně být ostatním příkladem. Místo toho však v okamžiku odhalení jejího pochybení začala vinu svalovat na své kolegyně a kolegy.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Ústavní soud nejprve uvádí, že právní a skutkové závěry obecných soudů považuje v právě projednávané věci za ústavně souladné. Zejména v tom směru, že hodnocení skutečností, zda se zaměstnanec dopustil závažného porušení povinnosti ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce závisí na posouzení konkrétního případu soudem [srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010, všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz]. Této povinnosti obecné soudy v posuzované věci zcela dostály a jejich závěry jsou podle Ústavního soudu přiměřené a přiléhavé; Ústavní soud na ně proto pro stručnost plně odkazuje. Naopak argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti je z velké části tvořena jen parafrází obecných pasáží judikatury zejména Nejvyššího soudu, aniž by se však stěžovatelka pokusila o její hlubší reflexi a dovození dopadů na konkrétní okolnosti této věci.

8. Platí-li, že soudy jasně a správně uzavřely, že naplnění hypotézy ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce je zcela na jejich uvážení, pak nemůže být v zásadě rozhodné, jak dané ustanovení vykládají subjekty se stěžovatelkou spojené (i pokud nebyl proveden výslech stěžovatelkou navrhovaných svědků). Tvrdí-li stěžovatelka, že žalobkyně si ve svých tvrzeních, jak byly rekapitulovány shora, protiřečí (resp. přesněji, že je neustále měnila), pak Ústavní soud je - pokud žalobkyně skutečně svá tvrzení uvedla tak, jak je stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje - hodnotí spíše v rámci navazujícího logického řetězce. Stěžovatelka a ani napadená rozhodnutí totiž neuvádí nic, co by bránilo výkladu, že žalobkyně zjistila chybu v evidenci počtu odpracovaných hodin, a protože chtěla, aby brigádník dostal zaplaceno vše, co skutečně odpracoval (nikoliv jen to, co podle zákona odpracovat směl), hledala společně s personalistkou řešení. Zda u stěžovatelky skutečně běžně dochází k manipulaci s docházkou, nemůže Ústavní soud z pochopitelných důvodů bez dalšího zkoumání posoudit a nečinily to ani obecné soudy. Na druhou stranu stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřináší nic, co by to s rozumnou mírou přesvědčivosti vyvracelo a co by tedy naopak svědčilo o jednostranně ojedinělém a excesivním přístupu samotné žalobkyně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by žalobkyně během své dlouholeté praxe u ní měla jakékoliv jiné problémy s plněním svých pracovních úkolů. O to více se nejeví jako logické, proč by k manipulaci s docházkou žalobkyně sama od sebe přistoupila. Žádné takové relevantní vysvětlení ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti nepodává.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nevysvětluje, jak měly soudy ve vztahu k ní jako zaměstnavateli porušit právo na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky ve smyslu čl. 28 Listiny. Pokud tuto námitku mínila stěžovatelka jako obranu ve prospěch výše uvedeného brigádníka, pak k tomu Ústavní soud jen připomíná, že česká právní úprava neumožňuje podat ústavní stížnost ve prospěch druhé (jiné) osoby (actio popularis).

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1751/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies