IV. ÚS 624/15

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Martina Martínka, zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 324/12a, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2014 č. j. 10 To 519/2014-439 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 17 T 126/2013-415, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. března 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Před Okresním soudem Praha-západ bylo pod sp. zn. 17 T 126/2013 vedeno řízení v trestní věci obžalovaného. Ten se měl podle obžaloby dopustit trestného jednání tím, že stručně řečeno v blíže specifikovaném čase a místě nepřizpůsobil při řízení motorového vozidla rychlost jízdy svým schopnostem a povětrnostním podmínkám, načež na mokré komunikaci přední částí vozidla narazil do zadní části osobního automobilu řízeného stěžovatelem, který z důvodu vzniklé situace stál před ním. Stěžovatel, jenž v důsledku této nehody utrpět zranění (kromě jiného krvácení na mozku), která ho omezila v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů, měl v tomto řízení postavení poškozeného.

3. Usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 17 T 126/2013-415 byla věc podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Městskému úřadu Černošice, a to s ohledem na možnost jejího posouzení jako přestupku. Uvedený soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jednání obžalovaného nenaplnilo znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že zranění stěžovatele je v příčinné souvislosti s jednáním či případným porušením povinností právě ze strany obžalovaného. Nebylo zjištěno závažné porušení povinností uložených mu jako účastníkovi silničního provozu. Naopak to měl být stěžovatel, kdo se podstatným a zásadním způsobem podílel na vzniku nehodového děje a kdo mu také mohl předejít. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") ze dne 30. prosince 2014 č. j. 10 To 519/2014-439.

4. V ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatel nesouhlas se závěry obecných soudů, podle nichž měly být splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Nalézací soud měl totiž nejdříve provést všechny dostupné a relevantní důkazy, což však neučinil, když zamítl doplnění dokazování výslechem manželského páru, který měl být přítomen bezprostředně po nehodě. Učinil tak aniž by vůbec tušil, jaké skutkové okolnosti mohl výslech těchto osob přinést, a místo toho postavil své rozhodnutí zejména na revizním znaleckém posudku z oboru dopravy, ze kterého vyplynulo pouze a jen to, že výpověď obžalovaného, který se necítil být viníkem dopravní nehody, je (stejně jako výpověď poškozeného) technicky přijatelná. Stížnostní soud pak nesprávně konstatoval, že nalézací soud "provedl všechny důkazy, které byly dostupné" a že "měl k dispozici pouze výpověď obžalovaného (a jeho manželky) a poškozeného, žádní další svědci nebyli zjištěni". Stěžovateli jako poškozenému za této situace nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jeho práv a v konečném důsledku mu bylo znemožněno uplatnit proti obžalovanému jakýkoliv finanční nárok.

II.
Vlastní posouzení

5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla trestní věc, ve které měl stěžovatel postavení poškozeného, podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena příslušnému obecnímu úřadu z důvodu, že zažalovaný skutek by jím mohl být posouzen jako přestupek. Důvodem postoupení byla přitom skutečnost, že jednání obžalovaného, jímž se měl podle obžaloby dopustit trestného činu a v jehož důsledku měla být stěžovateli způsobená těžká újma na zdraví, nebylo jednoznačně prokázáno.

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele mohla být těmito rozhodnutími dotčena pouze v případě, pokud by v jejich důsledku stát nedostál své povinnosti vést v dané věci účinné vyšetřování [k právu na účinné vyšetřování blíže např. usnesení ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, nález ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebo nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Tato povinnost se však vztahuje - pokud by bylo dotčeno některé z jeho substantivních práv - pouze na řádnost postupu příslušných orgánů, a nikoliv na jeho výsledek. I kdyby totiž bylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že se předmětný trestný čin skutečně stal, nelze na straně poškozeného spatřovat právo na to, aby stát dosáhl za každou cenu odsouzení pachatele [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20].

9. Jak vyplývá již z napadených usnesení, v dané věci není pochyb, že orgány činné v trestním řízení provedly rozsáhlé vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestnému činu, jež vyústilo v podání obžaloby. Následně obecné soudy věc řádně posoudily a výše uvedeným způsobem v ní rozhodly. Již tato zjištění považuje Ústavní soud za postačující pro závěr, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování jejich postupem nebylo porušeno. Nadto lze dodat, že nalézací soud se ve svém rozsudku - byť stručně - vypořádal i s návrhem na provedení důkazu výpovědí svědků, kteří měli být na místě nehody teprve poté, co se stala, když mu nevyhověl z důvodu jeho nadbytečnosti. Nelze mu proto vytknout jeho opominutí.

10. Je namístě připomenout, že napadená usnesení nebrání tomu, aby stěžovatel uplatnil případný nárok na náhradu škody soukromoprávními prostředky.

11. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud za to, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 624/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies