III. ÚS 2234/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., t. č. Psychiatrická léčebna Dobřany, zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2016 sp. zn. 6 To 212/2016 a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 12. května 2016 sp. zn. 1 Nt 1071/2014, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud Plzeň - jih shora uvedeným usnesením s poukazem na § 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), rozhodl, že ochranné sexuologické léčení, které stěžovateli uložil v ústavní formě Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 7 T 33/2013, se prodlužuje o jeden rok.

3. Krajský soud v Plzni ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nedostatečně hodnotily otázku subsidiarity ochranného léčení v ústavní formě při spáchání méně závažného trestného činu. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02 (N 166/35 SbNU 257) a ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425), z nichž vyplývá, že u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy na místě uložení alternativního trestu, nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech.

5. Dále stěžovatel dovozuje, že soudy založily stav existence tzv. opomenutého důkazu, jelikož nevyslechly svědkyni MUDr. Zdeňku Baťkovou, která s ním "velmi úspěšně terapeuticky pracovala", a omezily se na blíže neodůvodněné konstatování, že její výpověď by byla nadbytečná. Možnost ambulantního léčení přitom zcela nevyloučil ani soudní znalec MUDr. Václav Fait.

6. Stěžovatel rovněž zpochybňuje závěry soudů ohledně jeho údajné "neochoty" ve vztahu k léčbě a uvádí, že řádně "spolupracoval", a to i se soudním znalcem. Ani ochranné léčení v ambulantní formě, tvrdí posléze stěžovatel, možnosti individuální terapie a medikace neomezuje. Za neudržitelnou považuje argumentaci opakovaností jednání, kterou soudy soustředily pozornost k přestupkům, kterých se dopustil již v roce 2012, přičemž následně "prošel sebereflexí a léčbou" a "na svoji chorobu získal hluboký náhled".

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

9. V posuzovaném případě se stěžovatel dopustil přečinu výtržnictví podle § 358 odst.1 tr. zákoníku, přičemž Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 7 T 33/2013 dospěl k závěru o splnění podmínek pro uložení ochranného léčení v ústavní formě primárně na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. Vladimíra Šupiny.

10. V rámci řízení, ze kterého vzešla nyní projednávanou ústavní stížností napadená usnesení, soudy provedly dokazování posudkem a výslechem MUDr. Václava Faita, znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. Odtud dovodily, že u stěžovatele sice nastal jistý pozitivní posun, ústavní léčení však dosud neprobíhá úspěšně, neboť ji maří povahové vlastnosti a konkretizované chování stěžovatele. Ten proto nejprve musí absolvovat kompletní adaptační léčbu, jejíž výsledky je nutno ověřit dovolenkami v domácím prostředí (v minulosti byl přinejmenším dvakrát propuštěn z léčebny na víkendovou dovolenku, v jejímž průběhu se choval bezproblémově), a až následně se otevře prostor pro konstatování, že není nadále potenciálně nebezpečný pro společnost.

11. Rovněž v kontextu obsahu svědecké výpovědi MUDr. Vladimíra Šupiny a lékařských zpráv, dokumentujících převážně odmítavý postoj stěžovatele k léčbě a jeho neochotu spolupracovat s většinou ošetřujících lékařů, dospěly soudy k závěru, že je namístě prodloužení ochranného léčení o jeden rok. Zdůraznily, že v případě změny v přístupu stěžovatele k realizaci léčby a jejích budoucích pozitivních výsledků může zdravotnické zařízení návrh na přeměnu formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní podat soudu i před uplynutím této lhůty.

12. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že není jasné, na základě jakých poznatků trestní soudy učinily závěr o riziku páchání dalšího protiprávního jednání, a považuje v tomto směru odůvodnění napadených usnesení za zcela dostatečná a srozumitelná.

13. Není pochyb, že tzv. opomenuté důkazy jsou vadou, která může založit zásah Ústavního soudu. Jde zejména o situace, kdy návrh na provedení konkrétního důkazu soud zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej ignoruje tím způsobem, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. V dané věci však soudy objasnily, že MUDr. Zdeňka Baťková působí na jiném oddělení, než na kterém je stěžovatel nyní zařazen, nadto podle výpovědi jejího nadřízeného MUDr. Vladimíra Šupiny nemá atestaci z odvětví sexuologie.

14. Stěžovateli je možné dát za pravdu toliko potud, že ochranné léčení ve formě ústavní představuje opatření spojené s omezením osobní svobody, a má být proto využíváno v zásadě výjimečně, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno [srov. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)]. V předmětné věci však soudy závěr, že ochranné léčení musí být prodlouženo v ústavní formě, dostatečně odůvodnily. Soudy se nezpronevěřily ani zásadám, které Ústavní soud vymezil ve výše specifikovaných nálezech, jestliže přihlížely ke skutečnosti, že jednání, pro které bylo stěžovateli ochranné léčení uloženo, nepředstavovalo z jeho strany ojedinělý exces; pro obdobná jednání spáchaná v Ostrově ve dnech 6. 6. 2012 a 18. 6. 2012 byl totiž (podle zprávy Městského úřadu Ostrov na č. l. 151 spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 7 T 33/2013) v minulosti již sankcionován v přestupkovém řízení.

15. Ve shodě s tím, co bylo předznačeno, Ústavní soud uzavírá, že soudy svá usnesení založily na racionálních a řádně odůvodněných úvahách. Tato rozhodnutí nenesou známky libovůle, a Ústavní soud proto neshledává důvod ke kasačnímu zásahu.

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2234/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies