IV. ÚS 625/15

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivy Mazurové, zastoupené JUDr. Jindrou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015 č. j. 55 Co 463/2014-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II.
Stěžovatelka se v souzené věci domáhala, aby jí Hana Mazurová (dále jen "žalovaná") a Petr Mazura (dále jen "žalovaný") zaplatili společně a nerozdílně úhrady za užívání družstevního bytu X (dále jen "předmětný byt") ve výši 45 165 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 7. 2014 č. j. 29 C 115/2013-72 vyhověl žalobě ve vztahu k žalované (výrok I), rozhodl, že je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 27 924 Kč (výrok II), dále zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému (výrok III) a rozhodl, že stěžovatelka a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalovaným vzniklo po rozvodu manželství žalované s otcem žalovaného ve smyslu § 187 odst. 1 o. z. (ve znění do 31. 12. 1991) právo užívání předmětného bytu, a to do zajištění přiměřeného náhradního bytu. Po úmrtí otce žalovaného dědictví nabyli stejným dílem stěžovatelka, žalovaný a Jan Mazura. Do dědictví patřil i členský podíl v bytovém družstvu Y, s nímž je spojeno právo nájmu k předmětnému bytu. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 2. 2011 č. j. 16 C 322/2007-420 přikázal veškerá práva spojená s členským podílem v bytovém družstvu stěžovatelce s tím, že je povinna zaplatit žalovanému na vypořádání práv spojených s členským podílem v bytovém družstvu částku 332 403 Kč. Žalování v bytě dosud bydlí. Obvodní soud dovodil, že vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou je vztahem obdobným vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem. Žalovanému zaniklo právo na bydlení tím, že se stal dědicem členských práv a povinností v bytovém družstvu, a měl tak právo byt užívat z jiného (silnějšího) právního titulu než práva na bydlení, a to do zajištění bytové náhrady a následně vypořádání dědiců. V době rozhodnutí v předmětném bytě bydlí pouze odvozeně od práva žalované, pročež není ve sporu pasivně věcně legitimován.

Městský soud v Praze v napadeném rozsudku potvrdil ve výrocích III a IV rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2014 č. j. 29 C 115/2013-72 (výrok I). Odvolací soud neshledal odvolání stěžovatelky proti těmto výrokům důvodným a potvrdil závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Odvolací soud se s odůvodněním prvoinstančního soudu ztotožnil a pro stručnost na něj odkázal. Za správný považuje především názor soudu prvního stupně, podle něhož právo na bydlení, které do dne úmrtí zůstavitele (otce žalovaného) svědčilo žalovanému, zaniklo tím, že se stal dědicem členského podílu v bytovém družstvu. Žalovanému zaniklo (obdobně jako v případě, kdy se stane nájemce vlastníkem předmětu nájmu) nejen právo bydlení z titulu § 187 odst. 1 o. z., ale také z toho vyplývající povinnosti, a to splynutím s právem předmětný byt užívat na základě práva člena družstva (§ 584 o. z.). Odvolací soud podotkl, že na tomto závěru nemění nic ani závěry soudů v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 119/2010, které uložily oběma žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt po zajištění přiměřeného náhradního bytu.

III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že soudy neprovedly jako důkaz žádný z obou pravomocných rozsudků z uvedeného řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 119/2010, když navíc v tomto řízení byla vyřešena otázka existence práva na bydlení jinak. Odvolací soud prý postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s rozhodnutím 26 Cdo 669/2014) a porušil tím její právo na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 451/05). Podle stěžovatelky je navíc napadené rozhodnutí nejen nepřesvědčivé a překvapivé, ale také nepřezkoumatelné, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovaný stal členem družstva, je závěrem odchylným od závěru rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2011 č. j. 16 C 322/2007-420.

Dosavadní průběh řízení, obsah soudního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Vyjádření civilních soudů v podstatě setrvala na argumentaci uvedené v jejich odůvodněních a odkázala na ně. Městský soud v Praze s ohledem na poměry dané věci zdůraznil, že se jedná o odůvodněný výklad jednoduchého práva, připomněl význam judikatury a pozastavil se nad nedostatečným ústavním přesahem ústavní stížnosti. Ústavní soud proto (i s přihlédnutím k obsahu soudního spisu) nepovažoval za nutné zasílat vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Také vyjádření vedlejších účastníků řízení neobsahovalo žádná nova, navíc přes poučení Ústavním soudem nesplnili podmínku zastoupení advokátem.

IV.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, soudního spisu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud poukazuje na to, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud (s odkazem a se ztotožněním se s odůvodněním soudu prvního stupně) zřetelně připomněl a uvedl důvody pro přijetí obou rozhodnutí. Ústavní soud proto dovozuje, že z tohoto pohledu se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů přehlíží a v jejich verbálně pojmových vyjádřeních spatřuje rozdíly, o kterých se domnívá, že svědčí o odchylných závěrech obou soudů. Její argumentace se věcně míjí s důvody rozhodnutí obou civilních soudů, právním posouzením věci i s relevantní judikaturou, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím.

Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že stěžovatelka opomíjí závěry obou soudů, které se opírají o úpravu právních vztahů podle § 187 odst. 1 o. z., a současně o důsledky splynutí práv a povinností žalovaného (srov. § 584 o. z.). Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v její argumentaci judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 669/2014, s nímž měl podle jejího názoru odvolací soud postupovat v rozporu. Z odůvodnění citovaného rozsudku však jednoznačně vyplývá, že závaznost rozhodnutí a otázek v nich řešených upravují § 159a a 135 o. s. ř., kdy posouzení významu prejudiciální otázky (vyřešené v jiném řízení) pro stávající řízení je podmíněno souvisejícím předmětem řízení mezi týmiž účastníky a navíc jde o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (tedy o otázku, která byla předmětem sporu). S ohledem na to, že ve věci sp. zn. 51 C 119/2012 bylo předmětem řízení vyklizení bytu, zatímco v právě souzené věci jím byla žaloba na zaplacení příslušné částky za (legitimní) užívání předmětného bytu (což také plyne z výroku rozhodnutí ve věci sp. zn. 51 C 119/2012 a z výroku v právě souzené věci), nelze tedy dovodit prejudiciální charakter takové otázky (tj. práva na bydlení žalovaného) pro právě souzenou věc.

Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku, že by napadené rozhodnutí bylo nepřesvědčivé, překvapivé, resp. nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud v napadeném rozsudku sice stručně, avšak v bezprostřední návaznosti na argumentaci § 187 odst. 1 a 584 o. z. uzavřel, že na jim dovozené konkluzi nic nemění ani závěry soudů v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 119/2012. Odvolací soud si tedy nepochybně byl vědom řízení vedeném pod sp. zn. 51 C 119/2012, jeho závěry nepominul a zřetelně se s nimi vyrovnal. Stěžovatelkou připomínaná judikatura Ústavního soudu je proto judikaturou nepřípadnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ostatně jádrem ústavní stížnosti je především stěžovatelčina polemika s právními závěry civilních soudů, která však ústavní přesah nezaložila. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 625/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies