III. ÚS 2427/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Petrofského, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 29 NSČR 68/2016-A-93, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2015 č. j. 2 VSPH 2121/2015-A-79 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015 č. j. MSPH 90 INS 13398/2014-A-62, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Hypoteční banky, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl (mimo dalších skutečností) zjištěn stěžovatelův úpadek a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, přičemž byla zamítnuta jeho námitka místní nepříslušnosti (výroky I, II a IX). V této části napadl stěžovatel uvedené usnesení odvoláním, avšak Vrchní soud v Praze je shora označeným usnesením potvrdil.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, což zdůvodnil tím, že neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem dovolatel (stěžovatel) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že jeho úpadek nebyl osvědčen, protože ke "zesplatnění" jeho dluhu ze strany vedlejší účastnice jako věřitelky došlo neplatně, resp. že se insolvenční soud nevypořádal s jeho tvrzením, že vedlejší účastnice takto zneužila účel insolvenčního řízení, a také, že uvedený soud porušil procesní předpisy tím, že neprovedl jím navržené důkazy, zejména důkaz výslechem jeho osoby.

5. Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu, stěžovatel namítl pouze, že tyto soudy potvrdily rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž on shledal výše uvedená pochybení a ze kterého je patrné porušení jeho práva na spravedlivý proces.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, to však jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu (viz blíže sub 9 a 10).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. V části, ve které směřuje ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo pro vady odmítnuto stěžovatelovo dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu, Ústavní soud posoudil její obsah, jakož i obsah uvedeného soudního rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud k uvedenému závěru dospěl na základě skutečnosti, že stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je jednou ze zákonných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), přičemž ústavní stížnost neobsahuje žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci, z jakého důvodu nemohou výše uvedené závěry dovolacího soudu obstát. Přitom ani Ústavnímu soudu není prima facie zřejmé, že by se Nejvyšší soud v tomto ohledu dopustil pochybení, neboť z obsahu stěžovatelem podaného dovolání (bod III) je patrno, že stěžovatel tak mínil učinit pouhou citací ustanovení § 237 o. s. ř., což dle ustálené judikatury za dostatečné považovat nelze. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemohl, než v tomto bodě dospět k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

9. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání odmítl z výše uvedených důvodů, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením soudu první a druhé instance, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Bylo-li stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto rozhodnutím předsedy senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo údaj o předpokladech své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu stran přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku žádný prostor (srov. i § 243c odst. 2 o. s. ř.). Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [viz zejména usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1503/16, popř. též usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 2077/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatele, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů (sub 4), se tak Ústavní soud nemohl zabývat.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2427/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies