III. ÚS 404/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Matušky, zastoupeného JUDr. Jiřím Hanečkem, advokátem, sídlem Palackého nám. 796, Ivanovice na Hané, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2015 č. j. 16 Co 322/2015-77 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. srpna 2015 č. j. 10 E 6/2015-22, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Heleny Chovancové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále poukazuje na porušení čl. 90 Ústavy.

2. Ve věci se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 21. 8. 2015 č. j. 9 C 36/2009-281 zakázal stěžovateli provádět jakékoliv stavební činnosti na blíže specifikovaných pozemcích v katastrálním území Podomí, zejména provést výstavbu hospodářského objektu, to vše do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o žalobě vedlejší účastnice řízení na určení vlastnictví, které je vedeno okresním soudem pod sp. zn. 9 C 36/2009.
3. Napadeným usnesením okresního soudu byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, a dále povinnost uhradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 12 600 Kč. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel i přes vědomí o předběžném opatření pokračoval se stavební činnosti, a to i po odjezdu Policie České republiky, kterou na místo zavolala vedlejší účastnice řízení. Ve stavební činnosti měl stěžovatel pokračovat i v den vydání napadeného rozhodnutí okresního soudu.

4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil výši uložené pokuty na 20 000 Kč, v ostatním jej potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel nerespektoval vydané předběžné opatření, které mu zakázalo provádět jakékoli stavební činnosti na blíže specifikovaných pozemcích. Výši pokuty změnil krajský soud s odůvodněním, že šlo o první nerespektování předběžného opatření.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 30. 1. 2009 podala vedlejší účastnice u okresního soudu žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem a tento spor vedený pod č. j. 9 C 36/2009 dosud není skončen. Stěžovatel v tomto sporu setrvává na stanovisku, že současná hranice pozemků mezi ním a vedlejší účastnicí v k. ú. Podomí odpovídá obnovenému katastrálnímu operátu, který je platný. Jde o výsledek dlouhodobého procesu probíhajícího podle katastrálních předpisů v letech 2004-2008, který je podrobně zdokumentován ve spisu Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov č. j. OR 15/2014-712, s označením "správní řízení - oprava zákresu parcely po obnově katastrálního operátu". Vedlejší účastnice se tohoto řízení zúčastnila, ale se svými námitkami neuspěla. Hranice mezi pozemky byla stanovena podle katastrálních předpisů a její průběh odpovídá výsledkům dosavadních soudních sporů mezi oběma stranami, které byly pravomocně skončeny. Probíhající spor je novým pokusem o revizi hranice pozemků, i když formálně jde o určovací žalobu. Stěžovatel dále podrobněji popsal dosavadní průběh řízení o určovací žalobě. Má za to, že vedlejší účastnice řízení nemůže být s určovací žalobou úspěšná.

6. Podání návrhu vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření za situace, kdy dosavadní dlouhodobě užívanou kůlnu hodlal nahradit dřevěným přístřeškem na zpevněné ploše, považuje stěžovatel za rušení pokojného stavu vůči své osobě. Jde o drobnou stavbu, která nevyžaduje žádné opatření stavebního úřadu, a jejíž úpravy, případně odstranění, lze v budoucnu jednoduše provést. Znemožněním zřízení této drobné stavby je stěžovatel omezen v užívání svých nemovitostí v katastrálním území Podomí v rozsahu, jako tomu bylo dosud, kdy užíval dřevěnou kůlnu. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel historii předchozích právních sporů mezi ním a vedlejší účastnicí řízení, z níž vyplývá, že ve věci samé bylo vždy rozhodnuto v jeho prospěch. Stěžovatel trvá na stanovisku, že vydané předběžné opatření i výkon rozhodnutí, vedený k jeho prosazení uložením pokuty, nerespektují dosavadní vývoj sporu mezi oběma stranami a porušují vlastnická práva stěžovatele vymezená aktuálním stavem katastru nemovitostí. Stěžovatel se domnívá, že se jej vedlejší účastnice snaží dostat do tísně, aby byl ochoten přistoupit na její majetkové nároky.

7. Stěžovatel se dále domnívá, že odvolací soud napadeným usnesením pochybil, pokud nezměnil k odvolání stěžovatele výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, když přiznal odměnu advokáta ve výši tarifní hodnoty z 10 000 Kč snížených na polovinu, tj. 5 000 Kč, ačkoliv dle advokátního tarifu odměna za jeden úkon z tarifní hodnoty 10 000 Kč činí 1 500 Kč, po snížení na polovinu 750 Kč. Výše přiznaných nákladů řízení tak měla činit správně 4 100 Kč namísto 12 600 Kč. Odvolací soud v této věci nápravu ani na podnět stěžovatele nezjednal.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí a obsah vyžádaného exekučního spisu vedeného okresním soudem, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Stěžovatel brojí proti tomu, že mu byla uložena pokuta za nerespektování rozhodnutí o předběžném opatření, kterým mu byla uložena povinnost zdržet se jakékoli stavební činnosti na blíže specifikovaných pozemcích v katastrálním území Podomí, a to až do rozhodnutí o žalobě na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Z napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel povinnost uloženou soudním rozhodnutím nerespektoval, což ostatně ani v ústavní stížnosti nepopírá. I kdyby mělo jít pouze o drobnou stavbu, jak stěžovatel uvádí (byť z napadených rozhodnutí vyplývá, že na místě došlo k vybagrování hlubokých základů), jde zjevně o činnost stavebního charakteru. Vzhledem k tomu, že dle aplikovaného ustanovení § 351 občanského soudního řádu uloží soud pokutu za porušení povinnosti stanovené ve vykonávaném rozhodnutí až do výše 100 000 Kč, konečným uložením pokuty ve výši 20 000 Kč se odvolací soud nevychýlil ze zákonem stanovené meze pro takový způsob výkonu rozhodnutí a jeho rozhodnutí není projevem libovůle. K tomu lze dodat, že jakkoli ústavní stížnost směřuje proti výkonu rozhodnutí, po obsahové stránce je spíše stěžovatelovou obranou proti samotnému rozhodnutí o vydání předběžného opatření ve věci, jímž mu byla na předmětných pozemcích zakázána jakákoli stavební činnost. Rozhodnutí o předběžném opatření nicméně není předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti.

12. K námitce stěžovatele ohledně nesprávně vypočtené částky nákladů řízení, kterou potvrdil odvolací soud napadeným usnesením, Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), či usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/1116 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz)]. Proto při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně, když posuzuje, zda rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavuje závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Jinými slovy, vady rozhodnutí, týkající se nákladů řízení, musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; pouhá nesprávnost totiž není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu [nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 2927/11 (N 28/68 SbNU 319)]. Takový intenzivní zásah v daném případě Ústavní soud neshledal, a to jednak s ohledem na skutečnost, že námitku nesprávnosti výpočtu nákladů řízení stěžovatel v rámci podaného odvolání neuplatnil (jak Ústavní soud zjistil nahlédnutím do exekučního spisu Okresního soudu ve Vyškově) a jednak s ohledem na bagatelní povahu přiznané částky.

13. Tvrzenému porušení stěžovatelových základních práv Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nepřisvědčil. Napadená soudní rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 404/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies