III. ÚS 419/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Podrábského, zastoupeného advokátkou Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, sídlem Brněnská 104, Miroslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 1861/2015-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014 č. j. 62 Co 340/2011-179 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. dubna 2011 č. j. 15 C 255/2010-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou konkurzního řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2011 č. j. 15 C 255/2010-35 žalobu stěžovatele o zaplacení částky 67 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), rozhodl, že vedlejší účastnice řízení (žalovaná) je povinna uhradit stěžovateli částku 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 č. j. 62 Co 340/2011-121 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že zavázal vedlejší účastnici řízení povinností zaplatit stěžovateli částku 67 500 Kč s příslušenstvím, a ve vyhovujícím výroku jej potvrdil. Poté, co byl uvedený rozsudek k dovolání vedlejší účastnice řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 211/2013, odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání a rozhodnutí ve výše uvedeném konkurzním řízení v přiměřené lhůtě.

4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění mj. uvedl, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při posuzování složitosti konkurzního řízení vzal v úvahu větší množství přihlášených pohledávek, při stanovení dne, který je rozhodující jako počátek řízení ve vztahu ke stěžovateli (žalobci), vzal v úvahu den, kdy přihláška pohledávky stěžovatele došla soudu, a při posuzování významu řízení pro stěžovatele vzal v úvahu částku, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky, a neshledal existenci skutečností, z nichž by bylo možné dovodit, že věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. K námitce stěžovatele, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích, Nejvyšší soud uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, přičemž v daném případě ji neshledal zcela zjevně nepřiměřenou.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, stejně jako s jeho argumentací ohledně průtahů v řízení, výše odškodnění a významu řízení pro poškozeného. Rozhodnutí odvolacího soudu se dle jeho názoru skutkově rozcházelo s výsledky předchozích řízení, přičemž jeho závěry neměly oporu v prováděném dokazování. Závěry odvolacího soudu nebyly odůvodněny, rozsudek byl nepřezkoumatelný, což lze podle stěžovatele jistě za dovolací důvod považovat.

6. K otázce přiměřenosti délky řízení stěžovatel především uvedl, že poukazovaná nepřiměřenost vyplývala především ze srovnání s osmnáctiměsíční zákonnou lhůtou dle ust. § 14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), v níž by zásadně měla být realizační fáze skončena. Odvolací soud nezformuloval úsudek o tom, které rozhodné skutečnosti zapříčinily, že řízení trvalo déle než ona zákonná osmnáctiměsíční lhůta, ani neuvedl, kdo tuto okolnost zavinil. Nevyjádřil se rovněž k průtahům při prodeji akcií, při zpeněžování majetkové podstaty, při vyřazování neprodejného a neexistující majetku, při provádění opakovaných dražeb a při vyslovení souhlasu soudu s vyloučením majetku z konkurzní podstaty, a nezabýval se prodlevami s podáváním zpráv v konkurzním řízení.

7. Stěžovatel dále argumentoval tím, že vzhledem k charakteru jeho pohledávky je rozhodující délka řízení od 23. 12. 1999, tj. od zahájení konkurzního řízení (nikoli až ode dne, kdy jeho přihláška došla soudu), poněvadž od tohoto dne měl omezenou možnost uplatnit svůj nárok v nalézacím řízení. Stejný názor sdílel i odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí, když uvedl, že nelze přehlédnout skutečnost, že zahájením konkurzního řízení bylo odvolateli znemožněno účinně se domoci svého restitučního nároku k majetku, s nímž úpadce po léta bezplatně hospodařil. Dovolací soud tuto argumentaci odvolacího soudu v jeho prvním rozhodnutí podle názoru stěžovatele nikterak nevyvrátil, a proto měl odvolací soud setrvat na své původní argumentaci i ve svém druhém rozhodnutí, což neučinil. Dále stěžovatel poukazuje na příkrý rozpor odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním jeho předchozího rozsudku.

8. Stěžovatel připomíná, že jeho nároky měly svůj základ v restitučních nárocích a na ně navazujících nárocích transformačních dle zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 42/1992 Sb. Tyto nároky měly být vykryty z majetku úpadce a akcií jeho dceřiné společnosti TEXAL a. s., přičemž tento majetek byl ke dni prohlášení konkurzu k dispozici. Stěžovatel jako oprávněná osoba právem očekával, že úpadce splní své povinnosti vyplývající z výše uvedených zákonů, a pokud by tak neučinil, měl by možnost žádat vydání svých nároků soudní cestou, kdyby neprobíhalo konkurzní řízení.

9. Stěžovatel je přesvědčen, že řádným posouzením jeho věci měly soudy rozhodnout o přiznání zadostiučinění v penězích. Přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze jen za zcela výjimečných okolností, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010), nebo že se významným způsobem podílel na průtazích v řízení. Jelikož se stěžovatel významným způsobem nepodílel na průtazích v řízení, nelze i z tohoto důvodu přistoupit k zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva. Konstatování porušení práva je sice plnohodnotnou formou zadostiučinění, avšak nikoliv srovnatelnou s rozsudkem soudu prvního stupně a s prvním rozsudkem soudu odvolacího. Druhé rozhodnutí odvolacího soudu bylo naprosto nečekané a nepředvídatelné.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadená rozhodnutí a seznámil se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 255/2010, jehož součástí byl též opis spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 18 K 158/99. Z následujících důvodů pak dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Předně je nutno připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

13. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost (zčásti z důvodu, že stěžovatelem uplatněné otázky přípustnost dovolání nezakládají, a zčásti z důvodu vad, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat), Ústavní soud přezkoumal z hlediska toho, zda toto rozhodnutí vykazuje znaky protiústavnosti, jako např. svévoli, nedostatek odůvodnění či jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K takovému závěru však dospět nelze, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud poukázal na svůj rozsudek v této věci ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 211/2013, v němž se již stěžovatelem vznesenými otázkami (vliv většího množství přihlášených pohledávek při posuzování složitosti konkurzního řízení, stanovení dne rozhodného jako počátek řízení ve vztahu ke stěžovateli, posouzení významu řízení pro žalobce) zabýval, vyjádřil se ke stěžovatelově námitce týkající se tvrzeného překročení lhůty pro předložení konečné zprávy soudu podle § 14a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i ke svým přezkumným možnostem stran stanovení formy přiměřeného zadostiučinění. Ústavní soud má za to, že při aplikaci ustanovení § 237 občanského soudního řádu Nejvyšší soud postupoval způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud tak nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. K námitce stěžovatele, že dovolacím důvodem je jistě námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pak lze uvést, že dle platné právní úpravy bylo by jí možné přisvědčit pouze za předpokladu, že by bylo jeho dovolání shledáno přípustným, což se nestalo (viz § 242 odst. 3 občanského soudního řádu).

14. K dalším námitkám stěžovatele, jež směřují do napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je nutno především odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu při posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů ve věcech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Z ní plyne, že posouzení existence podmínek pro vznik této odpovědnosti státu je zcela v pravomoci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581, bod 22), či nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373, bod 25)]. V nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) Ústavní soud uvedl, že "[d]o samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže."

15. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že délku konkurzního řízení (7 let a 22 dnů) hodnotil ve vztahu ke stěžovateli jako mírně nepřiměřenou a jím uplatněný nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění shledal oprávněným. Hodnocení důvodů, které odvolací soud k takovému závěru vedly, lze z hlediska ústavních požadavků na kvalitu (přezkoumatelnost) odůvodnění soudního rozhodnutí považovat za dostačující. Co se týká posouzení významu řízení pro stěžovatele, odvolací soud vycházel z konstantní soudní judikatury, když byl nadto vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 211/2013. Stěžovatelem poukazované překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze přisvědčit.

16. Pokud v posuzované věci nebylo rozhodnuto o přiznání zadostiučinění v penězích, nýbrž ve formě konstatace práva, tento závěr přijatý odvolacím soudem nepovažuje Ústavní soud s ohledem na posouzení významu řízení pro stěžovatele za natolik extrémní či nepřiměřený, aby přistoupil ke kasačnímu zásahu. Otázka přiměřenosti délky konkurzního řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 byla obdobně rozhodnuta ve vztahu ke konkurzním věřitelům, kteří byli v obdobném postavení jako stěžovatel, již rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013 č. j. 70 Co 474/2012-112, kdy bylo rovněž konstatováno porušení práva (ústavní stížnost těchto věřitelů proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 1599/2014-134 byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1768/15).

17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 419/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies