II. ÚS 1888/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R.(nezl.), zastoupeného zákonnou zástupkyní M. P. (matkou) a právně zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2015, č. j. 19 P 17/2014-354, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 53 Co 362/2015-440, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů stěžovatele, jehož otcem je A. R.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o návrhu matky stěžovatele, v němž se domáhala, aby stěžovatel byl svěřen do její výlučné péče a současně aby byla otci stěžovatele stanovena vyživovací povinnost, ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se návrh zamítá (výrok I.). Dále uložil oběma rodičům povinnost podrobit se rodinné terapii v Centru rodinné terapie, a to za účelem nápravy jejich komunikace (výrok II.), a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a IV.). Obvodní soud tak ponechal beze změny dosavadní úpravu výchovných poměrů stěžovatele, stanovenou rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 5. 2013, č. j. 19 Nc 9/2013-60, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, č. j. 53 Co 348/2013-103 [pozn.: ústavní stížnost stěžovatele směřující proti uvedeným rozhodnutím byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 650/14, jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jimiž byl stěžovatel svěřen do střídavé výchovy obou rodičů v intervalu jednoho týdne (s výjimkou letních prázdnin a vánočních svátků, kde byla úprava modifikována), když obecnými soudy nebyla shledána žádná překážka (zájem či zdravotní stav stěžovatele, výchovná způsobilost obou rodičů, vzdálenost mezi bydlišti rodičů), která by svěření stěžovatele do střídavé výchovy bránila. Otci stěžovatele byla nadto stanovena vyživovací povinnost ve výši 2.000 Kč měsíčně.

3. Obvodní soud se v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností neztotožnil s argumentací stěžovatelky, jíž podporovala své tvrzení ohledně existence změny poměrů (ve smyslu ustanovení § 909 občanského zákoníku), když po provedení důkazů [např. výslechy účastníků řízení; znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie ze dne 27. 3. 2015, vypracovaný MUDr. I. Růžičkovou a PhDr. J. Fabíkovou; zpráva Městské části Praha 15, orgán sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) - opatrovníka nezletilých, aj.] dospěl k závěru, že "za uplynulou dobu zhruba jednoho roku a tří měsíců od právní moci posledního rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého (...) nenastala žádná podstatná změna, která by matčin návrh na změnu výchovných poměrů nezletilého, tedy na jeho svěření do výlučné péče matky, odůvodňovala. (...) Jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku i z výslechu znalkyně PhDr. Fabíkové, nezletilý je aktuálně na střídavou péči plně adaptován. Protože přetrvává (...) naprosto nedostatečná komunikace mezi rodiči a vzájemná animozita, které nezletilého zatěžují tak, že dochází u něj k úzkostným projevům. Je tedy v souladu s oprávněnými zájmy nezletilého, aby se rodiče podrobili v potřebné míře rodinné terapii a s její pomocí obnovili normální komunikaci" (str. 8-9 rozsudku).

4. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání jak matka, tak i otec stěžovatele. Zatímco otec stěžovatele jím zpochybňoval správnost výroku rozsudku ohledně vynaložených nákladů řízení, matka stěžovatele rozporovala zamítnutí jejího návrhu na úpravu výchovných poměrů stěžovatele, neboť jednak nesouhlasila s názorem obvodního soudu, že nedošlo ke změně poměrů (zejména zdůrazňovala narození její nezl. dcery ze vztahu s novým přítelem), jednak namítala, že obvodní soud své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, které nadto hodnotil pouze jednostranně (naopak nepřihlédl k nesouhlasným stanoviskům vůči pokračující střídavé výchově ze strany kolizního opatrovníka stěžovatele, resp. znaleckého posudku, vypracovaného PhDr. S. Fišerem, Ph.D.), negativně vůči ní, ačkoliv i otec stěžovatele má na dané situaci svůj díl viny, zejména pokud byla obvodním soudem zdůrazněna neschopnost vzájemné komunikace mezi rodiči.

5. Městský soud v Praze rozsudkem rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností nicméně podaná odvolání neshledal za důvodná, a proto rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, který doplnil o další důkazy (zprávy Centra rodinné terapie, kam rodiče docházeli, rodný list nezl. dcery matky stěžovatele, nar. v lednu 2016), a to za účelem zodpovězení klíčové otázky, zda v daném případě došlo k takové "změně poměrů", která by ve smyslu ustanovení § 909 občanského zákoníku odůvodňovala přijetí změny stávající úpravy výchovných poměrů stěžovatele, přičemž ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že v daném případě k takové změně poměrů nedošlo. Odvolací soud zejména přihlédl ke skutečnosti, že si stěžovatel na střídavou výchovu, která je realizována již přes dva roky, zvykl a každý z rodičů je schopen pro něj vytvořit po všech stránkách dobré zázemí. "Jakkoliv tedy městský soud nepodceňuje názory jiných odborníků, jejichž zprávy předložila matka a kteří se staví negativně ke střídavé péči nezletilého, nemohou mít z důkazního hlediska takovou váhu, jakou by si matka přála, neboť PhDr. Fišer i PhDr. Pavlíková provedli vyšetření pouze s matkou a nezletilým a zjevně vycházeli z jednostranného líčení matky. Naproti tomu znalkyně MUDr. Růžičková a PhDr. Fabíková považovaly za možné, aby ve střídavé péči o nezletilého rodiče pokračovali, a neshledaly důvod k tomu, aby střídavá péče byla zaměněna za péči výlučnou, naopak konstatovaly, že taková změna by pro něj znamenala další nepřijatelný stres" (str. 6 rozsudku). Ve vztahu k matkou vznesené námitce, že ona zásadní změna poměrů spočívá v narození její nezletilé dcery v lednu 2016, městský soud uvedl, že "tato okolnost není důvodem k tomu, aby střídavá péče o nezletilého nepokračovala, byť je pochopitelné, že narození sestry a soužití s ní je pro nezletilého velkým přínosem. Nicméně vztah mezi (nimi) může být budován i při realizaci střídavé péče o nezletilého (...)."

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a v části své argumentace, obdobné s odvolacími námitkami, polemizuje s konkrétními důvody obecných soudů, na jejichž základě potvrdily stanovení střídavé výchovy stěžovatele a zamítly návrh matky na jeho svěření do její výlučné péče (zejména pak dostatečné zohlednění jeho nezájmu, obtížnost adaptibility z důvodu "kočovného" života atp.). V tomto ohledu stěžovatel také namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy rozhodly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (zejména odvolací soud se prý dostatečně nevypořádal s odlišnými stanovisky odborníků a upřednostnil pouze některá). Další část své argumentace obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel soustředí na polemiku s dosavadními závěry judikatury Ústavního soudu [zejména s nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], s níž nesouhlasí, když namítá, že se jedná o závěry zastávané pouze I. senátem Ústavního osudu (především soudci K. Šimáčkovou a J. Fenykem). V důsledku toho tak prý "byla judikatura Ústavního soudu zásadním způsobem změněna za nastalé konstelace pouhými dvěma soudci Ústavního soudu, přičemž stanovisko ostatních soudců k projednávané věci není známo." Za dané situace se tak domáhá toho, aby nyní rozhodující senát Ústavního soudu postupoval podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu a následně bylo vydáno stanovisko pléna Ústavního soudu, jehož znění stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně specifikuje. V neposlední řadě pak stěžovatel namítá, že městský soud zatížil svůj rozsudek ústavně nekonformní částí odůvodnění následujícího znění: "Na závěr zbývá zdůraznit, že soud I. stupně by měl věnovat pozornost návrhu otce vznesenému při jednání dne 14. 5. 2015 a jeho požadavek na to, aby matce byla vyměřena vyživovací povinnost k nezletilému D.", když je toho názoru, že poté, kdy bylo řízení pravomocně skončeno, aniž by se s tímto návrhem soud I. stupně řádně v rámci řízení vypořádal, nelze mu nic ukládat. Porušení práva na spravedlivý proces lze dle jeho názoru spatřovat i v tom, že odvolací soud za nastalé situace rozsudek soudu I. stupně nezrušil a nevrátil mu věc k dalšímu řízení.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud především zvažoval skutečnost, že svým rozhodnutím o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele zastoupeného matkou může ovlivnit nejen zájmy nezletilého stěžovatele, ale také obou rodičů. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených shledal ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (Ústavní soud takto ostatně postupoval již v řízení o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele - viz citované usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 650/14, obdobně také srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/13 ze dne 8. 8. 2013).

9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o návrhu matky stěžovatele na změnu úpravy jeho výchovných poměrů (střídavá výchova), v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro takovou změnu a tedy naplnění v ustanovení § 909 občanského zákoníku stanovené podmínky pro změnu dosavadní úpravy výchovných poměrů stěžovatele.

10. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů a týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť řadu svých námitek obsažených v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v odvolacím řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy svých výchovných poměrů, jež byla v minulosti vymezena obecnými soudy, a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.

11. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).

12. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014].

13. Z uvedené judikatury Ústavního soudu ovšem současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy "automatickým" řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 169/16). Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž [např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.; srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].

14. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). V opačném případě by totiž pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita mohla účelově vést k vyloučení střídavé výchovy, kdy by se v takovém případě jednalo v podstatě jen o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se tak prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do své péče [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2661/10]. Uvedený důvod je nadto nutné odlišit od "pouhého" nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rovněž není [srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 15/40 SbNU 123); či citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 a sp. zn. I. ÚS 3216/13]. Obecné soudy proto mají v těchto případech především povinnost zkoumat, z jakých příčin je komunikace mezi rodiči nevhodná či zcela absentující, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření tuto vzájemnou komunikaci mezi rodiči ohledně způsobu péče o nezletilé dítě zlepšit a přetrvávající neshody překlenout (např. ve formě nařízení mediace či alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte). Rozhodující soud by měl v této souvislosti mimo jiné zjišťovat, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). Ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu neměly na zlepšení komunikace mezi rodiči vliv, mohou obecné soudy střídavou péči vyloučit, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat.

15. Uvedené požadavky platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilým dětem, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z citované úpravy obsažené v ustanovení § 909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů." Ústavní soud k tomu v minulosti již konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

16. Zjednodušeně řečeno, k nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, ale pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a prokazatelnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, kdy v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupříkladu přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.

17. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro změnu stávající úpravy výchovných poměrů stěžovatele, tedy svěření do výlučné péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.

18. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilému a naopak nezletilý citové vazby ke každému z nich, ale především kladl důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Při svém rozhodování se tak především soustředily na zkoumání možných úskalí a důsledků další změny výchovných poměrů stěžovatele, za situace, kdy jeho svěření do střídavé výchovy obou rodičů trvá fakticky již několik let, přičemž z provedených důkazů dle jejich názoru nevyplývá závěr, že střídavá výchova by měla mít negativní vliv na samotný osobnostní a psychický vývoj stěžovatele. Naopak, opětovná změna jeho výchovných poměrů (tedy svěření do výlučné péče matky) by jeho výchovné prostředí destabilizovala a "taková změna by pro něj znamenala další nepřijatelný stres."

19. Ústavní soud se tak ztotožňuje s právními závěry obecných soudů, neboť s přihlédnutím k aktuálním okolnostem nyní projednávaného případu by změna výchovných poměrů stěžovatele byla s výše uvedenými ústavněprávními kritérii v rozporu a nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Za takový "extrémní nesoulad" a tedy zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces totiž určitě nelze považovat ani skutečnost, že městský soud nerozhodl podle závěrů, vyplývajících z matkou stěžovatele předložených důkazů (znalecký posudek PhDr. S. Fišera, Ph.D., resp. zpráva PhDr. Z. Pavlíkové), neboť tyto důkazy nepovažoval za objektivní (nepřítomnost otce stěžovatele) a tedy dostatečně relevantní pro rozhodování, což také řádně zdůvodnil.

20. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s argumentací stěžovatele, podporující především snahu jeho matky svěřit jej do její výlučné péče, aniž by však vznesl jakékoliv konkrétní a závažné důvody, proč by k takové změně mělo dojít. Z jejího obsahu naopak vyplývá, že vychází z přesvědčení stěžovatele o nevhodnosti institutu střídavé výchovy nezletilých dětí jako takového ("dovoluji si tvrdit, že takový "kočovný" životní styl a taková perspektiva by jistě nevyhovovaly i nejednomu dospělému člověku"), o čemž ostatně svědčí nejen obecná polemika stěžovatele se závěry výše citovaných nálezů Ústavního soudu, ale i jeho snaha domoci se jejich změny postupem podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, k čemuž Ústavní soud považuje za nezbytné dodat následující.

21. Ústavní soud především postrádá účel a smysl této stěžovatelem předestřené polemiky, neboť, jak již bylo výše konstatováno, v nyní projednávaném případě způsob rozhodování obecných soudů i jimi přijaté závěry plně korespondují se závěry relevantní judikatury Ústavního soudu, obsažené nejen ve stěžovatelem citovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13 a sp. zn. I. ÚS 1506/13, ale i v nálezech přijatých všemi rozhodujícími senáty Ústavního soudu. V tomto ohledu se proto Ústavnímu soudu prezentace uvedené polemiky (zejména z hlediska obsahu použité argumentace) ze strany stěžovatele jeví spíše jako jeho úporná snaha vyjádřit ono své přesvědčení a vyslovit jednoznačný nesouhlas s konkrétními závěry citovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a sp. zn. I. ÚS 1506/13, a to bez ohledu na dopady a relevanci k nyní projednávanému případu.

22. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel se při této polemice dopouští velmi zjednodušující a místy nepřesné interpretace těchto závěrů (zejména při výkladu oné premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou"), aniž by reflektoval výše rekapitulované závěry judikatury Ústavního soudu, věcně i časově na citovaný nález navazující. Z ní, jak již bylo výše uvedeno, totiž současně vyplývá, že svěření nezletilého dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená ústavněprávní kritéria zhruba stejnou měrou, "není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče" (srov. např. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1835/12). Ostatně zdůraznění potřeby "pečlivého, případ od případu a především v zájmu nezletilého dítěte zvažování" se opakovaně objevuje i ve znění stěžovatelem navrhovaného stanoviska pléna Ústavního soudu, jež by mělo být vydáno na základě postupu nyní rozhodujícího senátu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. Nicméně ani u této námitky (návrhu) stěžovatele Ústavní soud neshledává jakýkoliv rozumný smysl, neboť primárním účelem tohoto postupu je sjednocení judikatury Ústavního soudu zaujetím stanoviska pléna k odchylnému právnímu názoru rozhodujícího senátu. Nyní rozhodující senát Ústavního soudu ovšem jednak neshledal jakýkoliv důvod odchýlit se od právního názoru zastávaného ve stávající judikatuře Ústavního soudu, jednak stěžovatelem navrhované znění takového stanoviska výše rekapitulované závěry judikatury Ústavního soudu v podstatě opakuje.

23. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje se stěžovatelovým tvrzením ohledně ústavně nekonformní části odůvodnění krajského soudu, kterou lze sice považovat považovat za nestandartní, nicméně ji nepovažuje za projev svévolné snahy odvolacího soudu něco "ukládat" soudu I. stupně a tedy v ní neshledává porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, tím spíše, že potenciálně dotčeným by zde mohl být toliko otec stěžovatele (z důvodu nevypořádání jeho procesního návrhu).

24. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1888/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies