III. ÚS 2001/14

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Pudila, zastoupeného Mgr. Markem Dolečkem, advokátem, sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 29 Cdo 557/2012-162, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2011 č. j. 6 Cmo 132/2011-126 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2011 č. j. 6 Cm 24/2009-74, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 328 500 Kč s příslušenstvím a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 54 084 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl k odvolání stěžovatele citovaný rozsudek městského soudu potvrzen a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 53 364 Kč. Tyto své závěry uvedené soudy odůvodnily (ve stručnosti) tak, že s finančními prostředky, které stěžovatel svěřil společnosti PROFIN CB, spol. s r. o., tato nenakládala způsobem, který by bylo možné považovat za poskytování investičních služeb ve smyslu § 8 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 11. 7. 2002, a tudíž nešlo o zákaznický majetek (§ 81b odst. 1 citovaného zákona), za který stěžovateli náleží náhrada v případě neschopnosti PROFIN CB, spol. s r. o., jako obchodníka s cennými papíry plnit své závazky podle § 81c odst. 1 citovaného zákona.

4. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že není přípustné, a to ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 11 640 Kč.

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudy nižších stupňů posoudily obsah komisionářské smlouvy, kterou uzavřel s PROFIN CB, spol. s r. o. (dále též jen "komisionář"), a na základě které svěřil této společnosti finanční prostředky, o něž je veden spor, a dospěly k závěru, že se tak nestalo za účelem poskytnutí hlavní či vedlejší investiční služby. V této souvislosti jim stěžovatel vytkl, že se nesprávně vypořádaly s právním posouzením komisionářské smlouvy. Městský soud považoval tuto smlouvu za neurčitý, a tudíž za absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), její interpretaci však provedl nesprávně a neúplně, zejména pokud jde o posouzení vůle smluvních stran, a to i s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle stěžovatele měla být provedena analýza vůle smluvních stran, soudy se však omezily na jazykový výklad. Stěžovatel přitom dle svých slov v odvolacím řízení řádně navrhoval předvolání smluvních stran ke svědecké (účastnické) výpovědi za účelem prokázání jejich skutečné vůle a povahy realizovaných transakcí, aby mohl být učiněn zásadní závěr, zda činnost komisionáře představuje investiční služby dle rozsahu licence obchodníka s cennými papíry, zda se jedná o investiční služby vymezené v § 8 zákona o cenných papírech a zda svěřené finanční prostředky lze považovat za zákaznický majetek ve smyslu § 81b citovaného zákona. Vrchní soud však dokazování nedoplnil, a ani nijak nezdůvodnil, proč nebyly tyto důkazy provedeny, čímž prý došlo k porušení § 120 a § 157 odst. 2 o. s. ř.

6. Vrchnímu soudu stěžovatel rovněž vytkl, že se omezil na konstatování, že nebylo možné zjistit, zda předmětem komisionářské smlouvy bylo poskytování investičních služeb a zda se jedná o zákaznický majetek, postupem podle § 35 odst. 2 a 3 o. z., resp. podle § 266 obchodního zákoníku (dále jen "obch. z."), ani že nelze nedostatek údajů vyložit prostředky jazykovými, gramatickými a logickými, ovšem důvody, které jej k takovému závěru vedly, nesdělil. V odvolacím řízení, jak stěžovatel dále uvedl, předložil rozsáhlou judikaturu týkající se neurčitosti právního úkonu s tím, že městský soud opomněl interpretační pravidla plynoucí z § 35 odst. 2 o. z. a § 266 obch. z., k čemuž odvolací soud uvedl pouze, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně stran neurčitosti uvedené smlouvy, a dále shledal, že otázka týkající se vůle stran, jde-li o zákaznický majetek, nebyla soudem prvního stupně zodpovězena ani po provedení a zhodnocení dalších důkazů, k doplnění dokazování na základě jeho návrhů však nepřikročil.

7. Stěžovatel dále - s poukazem na principy výkladu smluv (a v tom rámci na význam vůle smluvních stran), jak plynou z judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. 29 Odo 215/2002, rozsudky ze dne 9. 7. 2003 sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 19. 11. 2007 sp. zn. 32 Cdo 2887/2007) a Ústavního soudu [nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)] - uvedl, že pokud by obecné soudy podle těchto principů postupovaly, musely by shledat, že smluvní strany si chtěly zajistit řádné splnění povinností při poskytování investičních služeb. Závazek komisionáře přitom dle stěžovatele vyplýval z článku 2 odst. 2 komisionářské smlouvy, obsahujícího rozsah licence komisionáře, v článku 2 odst. 3 pak je uvedeno, že komitent je osoba využívající služeb komisionáře v souladu s textem komisionářské smlouvy. Z toho lze podle stěžovatele vyvodit, že službami v souladu s textem komisionářské smlouvy jsou míněny právě investiční služby podle článku 2 odst. 2, neboť žádné jiné služby v komisionářské smlouvě uvedeny nejsou a žádné jiné nebyl komisionář oprávněn poskytovat. Přijaté peněžní prostředky tak bylo možné považovat za zákaznický majetek svěřený za účelem poskytnutí investiční služby.

8. Stěžovatel také vytkl obecným soudům, že se nezabývaly rozsahem investičních služeb, k jejichž výkonu byl komisionář oprávněn dle udělených licencí, a to s ohledem na článek II bod 7 zákona č. 362/2000 Sb., ačkoliv mělo jít o "kardinální otázku", a tvrdil, že rozsah služby mu poskytované byl v souladu s taxativním výčtem investičních služeb ve smyslu zákona o cenných papírech. Má také za to, že obecné soudy aplikovaly zákon o cenných papírech v nesprávném znění, tj. do 11. 7. 2002, neboť oznámení ve smyslu § 81c bylo učiněno až dne 27. 8. 2002.

9. Stěžovatel se dovolal i následné praxe smluvních stran, resp. uplatňování práv a povinností z komisionářské smlouvy, které ukazují, že mezi smluvními stranami nebylo žádných pochyb o předmětu a obsahu jejich ujednání. Z tohoto obsahu pak prý jednoznačně vyplývá vůle zajistit pro komitenta poskytování investičních služeb, neboť strany nepochybně projevily vůli stanovit podmínky pro poskytování peněžních prostředků a investičních instrumentů svěřených komisionáři za účelem poskytnutí investiční služby, forma smlouvy byla pro smluvní strany jednoznačná a její obsah "seznatelný", a projev vůle tak byl v souladu se zákonnými náležitostmi.

10. Obecné soudy dále podle stěžovatele nezohlednily jeho dobrou víru, plynoucí z toho, že jako fyzická osoba svěřil své finanční prostředky licencovanému a státem přísně kontrolovanému obchodníkovi s cennými papíry, a to na základě vzorové komisionářské smlouvy, v níž se komisionář za tyto prostředky zaručil. To se stalo v době, kdy žádná standardizovaná forma smlouvy neexistovala, přičemž důvěřoval státnímu dozoru a garancím v daném oboru.

11. S ohledem na výše uvedené vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že obecné soudy nerespektovaly kogentní normy a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což má zakládat porušení práva na spravedlivý proces, stejně jako to, že jej a zástupce komisionáře obecné soudy nevyslechly a že neprovedly důkaz účetní a smluvní dokumentací dokládající použití přijatých finančních prostředků na nákup cenných papírů ve smyslu naplnění investiční služby, ač pro to neexistoval legitimní a ospravedlnitelný důvod. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel v podstatě zopakoval své námitky týkající se vadného výkladu komisionářské smlouvy, dále se vyjádřil k jím navrženému důkazu výslechem účastníka řízení, připomněl také, že se nezabývaly jeho procesními úkony a že se s nimi náležitě nevypořádaly, a tvrdil, že v posuzované věci nemá podaný výklad právních předpisů racionální základnu.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl obecným soudům především nesprávnou interpretaci komisionářské smlouvy, kterou jako komitent uzavřel se společností PROFIN CB, spol. s r. o., dne 7. 8. 2001, a na jejímž základě svěřil uvedené společnosti jako komisionáři částku 356 000 Kč "za účelem jejich dalšího zhodnocení". V této souvislosti podal obsáhlý výklad pravidel interpretace smluv, přičemž poukázal na příslušnou právní úpravu, zejména na ustanovení § 35 odst. 2 o. z. a § 266 obch. z., a související judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.

14. Byť řada ustanovení komisionářské smlouvy může vyvolávat určité pochybnosti, dle názoru Ústavního soudu zjištění (stanovení) toho, co bylo s ohledem na obsah práv a povinností smluvních stran předmětem smlouvy, žádné větší obtíže nečiní. Hlavním závazkem stěžovatele bylo zjevně poskytnutí "vkladu" - finančních prostředků ve sjednané výši komisionáři a hlavním závazkem komisionáře bylo tyto "zhodnotit" způsobem závisejícím na jeho vlastním uvážení a vrátit tyto stěžovateli zhodnocené, minimálně však v jejich původní výši. Ústavní soud proto spatřuje jádro problému (primárně) v právním posouzení věci, které má následně důsledky pro posouzení ústavnosti závěrů, které obecné soudy v této souvislosti učinily. Přejít lze (spornou) otázku právní kvalifikace "komisionářské smlouvy" a s ní související otázku její (ne)platnosti, neboť jejich zodpovězení není nezbytné pro posouzení otázky, jež je v daném případě otázkou klíčovou, tj. zda předmětem uvedené smlouvy tak, jak byl vymezen výše, mělo být poskytování investičních služeb ve smyslu § 8 zákona o cenných papírech [a tedy zda svěřené finanční prostředky představovaly zákaznický majetek (§ 81b citovaného zákona), za který by náležela stěžovateli náhrada (§ 81c citovaného zákona)].

15. Jestliže stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti uvedl, že předmětem smlouvy bylo poskytování (investičních) služeb uvedených v článku 2 odst. 2 komisionářské smlouvy, protože "žádné jiné služby ve [...] smlouvě uvedeny nejsou, a žádné jiné služby [komisionář] ani nebyl oprávněn poskytovat", tuto argumentaci Ústavní soud nemůže následovat, protože zcela pomíjí skutečné závazky smluvních stran, jak byly smlouvou vymezeny (viz výše); otázka tedy musí být postavena tak, zda tyto zcela konkrétní závazky lze podřadit pod některou ze služeb označených v uvedeném smluvním ustanovení, přesněji řečeno pod některou z tam vyjmenovaných hlavních investičních služeb, eventuálně (v návaznosti na to) také pod některou ze služeb doplňkových, rovněž tam zmíněných. To pak nabývá zásadního významu z hlediska posouzení toho, jaké důsledky poté vyplývají z tohoto stavu pro vedlejšího účastníka, který stranou této smlouvy být nemohl a který mohl její důsledky nést jen v přesně zákonem vymezeném prostoru, jak to předpokládá ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny (in fine).

16. Touto otázkou se obecné soudy v principu zabývaly a dospěly k závěru, že činnost komisionáře nesměřovala k poskytování investičních služeb, k jejichž výkonu byl oprávněn na základě licence smluvním stranám známé z komisionářské smlouvy, přičemž v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, jaké důvody je k tomuto závěru vedly. Za tohoto stavu představuje souzená ústavní stížnost pouze polemiku s názory obecných soudů, jež je vedena v rovině věcné správnosti jejich rozhodnutí, což Ústavní soud k přezkumu těchto zásadně neopravňuje - Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů.

17. Ústavní soud by obecným soudům ostatně nemohl nic vytknout ani z hlediska věcné správnosti, neboť samotný stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, jaká konkrétní služba z těch, jež jsou uvedeny v článku 2 odst. 2 komisionářské smlouvy, mu měla být komisionářem poskytnuta, přičemž je evidentní, že závazky smluvních stran z komisionářské smlouvy nekorespondují se závazky, které vznikají v souvislosti s poskytováním investičních služeb, které byl komisionář - i podle tvrzení stěžovatele - na základě udělené licence oprávněn poskytovat. V odvolání ze dne 3. 3. 2011 stěžovatel sice tvrdil, že mělo jít o službu komisionáře zvanou "obchodování s investičními instrumenty na vlastní účet", uvedenou v ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) zákona o cenných papírech (viz č. l. 97), tak tomu ovšem být nemůže, neboť tato služba zahrnuje případy, kdy poskytovatel služby vystupuje jako tzv. tvůrce trhu nebo se sám stává jednou ze stran příslušného obchodu, kdy konkrétní investiční nástroj od zákazníka buď sám kupuje, nebo mu ho prodává; uvedeným ustanovením je pokryto také obchodování obchodníka s cennými papíry na svůj vlastní účet, v tomto případě však nejde o službu zákazníkům. Služba, kterou se komisionář zavázal poskytnout, se svou povahou dílem blíží službě uvedené v § 8 odst. 2 písm. d) zákona o cenných papírech (tj. "obhospodařování individuálních portfolií na základě volné úvahy v rámci smluvního ujednání se zákazníkem, je-li součástí tohoto portfolia některý z investičních instrumentů"), nicméně tato služba v článku 2 odst. 2 předmětné smlouvy uvedena není, a komisionáři k ní ani nebyla udělena licence.

18. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se obecné soudy nezabývaly rozsahem licence komisionáře, a to s ohledem na ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 362/2000 Sb., přičemž tvrdil, že šlo o "kardinální" otázku a že služby mu poskytované byly zcela v souladu s taxativním výčtem investičních služeb. Stěžovatel však již nevysvětluje, z jakého důvodu je tato otázka klíčová, neboť na tom, že by komisionář nebyl oprávněn služby uvedené v článku 2 odst. 2 předmětné smlouvy poskytovat, závěry obecných soudů postaveny nejsou. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, důvod, proč mu nebylo odvolacím soudem vyhověno, plyne zřetelně z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (a je to zřejmé i z výše uvedených závěrů), tedy že doplnění dokazování by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav již byl zjištěn v potřebném rozsahu.

19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2001/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies