III. ÚS 62/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti M 3000 a. s., sídlem Šaldova 36, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015 č. j. 21 Cdo 4672/2015-202, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Filipa Koudelky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nezákonným rozhodnutím Nejvyššího soudu v podobě ústavní stížností napadeného usnesení byl stěžovatelce v rozporu se zákonem odňat nárok na věcné projednání mimořádného opravného prostředku, tedy dovolání.

2. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 7/2012. Zjistil, že jmenovaný soud vyhověl svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2014 č. j. 28 C 7/2012-138 žalobě vedlejšího účastníka a určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 12. 2011 je neplatná. Prvostupňový soud ve svém v pořadí již třetím rozhodnutí uzavřel, že vedlejší účastník byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán u stěžovatelky jako automechanik. Dne 16. 12. 2011 mu stěžovatelka doručila výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), kde jako důvod uvedla to, že vedlejší účastník se nedostavil k závodnímu lékaři k mimořádné lékařské prohlídce, a dále že odmítá vykonávat práce, které odpovídají jeho pracovnímu zařazení. Vedlejší účastník přitom dne 5. 3. 2009 utrpěl pracovní úraz spočívající v částečné amputaci palce pravé ruky. Dále prvostupňový soud zjistil, že vedlejší účastník byl stěžovatelkou vyzván k tomu, aby se dostavil k závodnímu lékaři, na což však reagoval tak, že stěžovatelce sdělil, že se k závodnímu lékaři dostaví poté, co bude mít k dispozici znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem.

3. Za tohoto stavu prvostupňový soud vyhodnotil, že pokud se vedlejší účastník dopustil porušení pracovní povinnosti tím, že se na výzvu stěžovatelky nedostavil k závodnímu lékaři, pak sice tímto svým jednáním mohl stěžovatelce znesnadnit plnění povinností podle § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce - podle něho zaměstnavatel nesmí připustit, aby zaměstnanec vykonával práce převyšující jeho pracovní schopnosti a neodpovídající jeho zdravotnímu stavu - nicméně podle prvostupňového soudu toto jednání nedosahuje intenzity, které by mohlo být důvodem ke skončení pracovního poměru ve smyslu § 50 písm. g) zákoníku práce. Prvostupňový soud totiž zohlednil, že vedlejší účastník se odmítl dostavit k závodnímu lékaři toliko ve stanoveném termínu, protože čekal na vypracování znaleckého posudku, který mohl být podkladem pro lékařskou prohlídku požadovanou stěžovatelkou. Pokud bylo ve výpovědi dále uvedeno, že vedlejší účastník odmítal vykonávat některé práce, pak tato část výpovědi z pracovního poměru nebyla podle obvodního soudu dostatečně určitě vymezena a ani po doplněném dokazování se nepodařilo zjistit, který konkrétní skutek měla stěžovatelka na mysli, když uvedla, že minimálně v jednom případě žalobce odmítl vykonávat přidělenou práci. Soud prvního stupně tak uzavřel, že skutková podstata výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebyla naplněna a výpověď z pracovního poměru je proto neplatná.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2015 č. j. 62 Co 212/2015-179 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, byť výpověď z pracovního poměru, pokud šlo o to, že vedlejší účastník odmítal vykonávat některé práce, byla podle městského soudu dostatečně určitá. Podle odvolacího soudu však bylo třeba zohlednit zejména skutečnost, že žalobce byl sice i po pracovním úrazu schopen vykonávat práci automechanika, nebyla však pro něj vhodná práce spojená mimo jiné s chemicky agresivními prostředky. Odvolací soud tak při posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vedlejším účastníkem vykonávané práci dospěl ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně k závěru, že tato intenzita není taková, aby jí bylo možno hodnotit jako závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vedlejším účastníkem vykonávané práci; jen takové jednání vedlejšího účastníka by stěžovatelku opravňovalo k výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce.

5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť podle Nejvyššího soudu rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu - to tedy zejména, co se týká posouzení intenzity porušení povinností zaměstnance a posouzení okolností snižujících intenzitu tohoto porušení. V části, v níž stěžovatelka namítala nepředvídatelnost postupu soudu a vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně se neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, když ani odvolací soud toto pochybení posléze nenapravil, trpí dovolání podle Nejvyššího soudu vadami, pro které nelze v odvolacím řízení pokračovat.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Uvedený závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání však podle stěžovatelky není správný, neboť odvolací soud se při řešení odvolání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 18. května 2010 sp. zn. 21 Cdo 266/2009 a na rozsudek ze dne 19. listopadu 2013 sp. zn. 21 Cdo 3018/2012, všechna rozhodnutí jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz). Nadto stěžovatelka v dovolání požadovala, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, zda prodělání pracovního úrazu je omluvitelným důvodem snižujícím závažnost porušení povinností pracovat řádně, podle svých sil, znalostí a schopností a zda je porušení povinností v podobě dvojího odmítnutí dostavení se k závodnímu lékaři důvodem snižujícím závažnost porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci. Nejvyšší soud se v ústavní stížností napadeném usnesení ani k jedné z těchto otázek nevyjádřil.

7. Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti v souladu s § 74 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby Ústavní soud přistoupil ke zrušení první věty druhého souvětí § 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), tedy slov "Je-li dovolání přípustné", když právě přípustností je podmíněna povinnost Nejvyššího soudu přihlédnout k vadám způsobujícím zmatečnost. Právní úprava tedy podle stěžovatelky dovoluje Nejvyššímu soudu mechanicky dovolání odmítnout, aniž by zhodnotil, zda vytýkané vady mají ústavní rozměr. Taková situace však podle stěžovatelky nemůže být hodnocena jako ústavně konformní.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] nebo pokud by řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, nebylo možno jako celek považovat za spravedlivé.

11. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je nejen s obsahem napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale i s obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud přitom opakovaně vyzdvihuje zásadu, že nejenom zákony, ale i individuální právní akty musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323)]. Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle názoru Nejvyššího soudu šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151)]. To samozřejmě neznamená, že by odůvodnění takového usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné či obsáhlé, jelikož v takovém případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí z ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně (nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. S přihlédnutím k těmto požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu, dospěl však k závěru, že shora uvedené principy nebyly v případě stěžovatelky porušeny v takové míře, aby byl nezbytný jeho zásah. Ústavní soud nerozporuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí lze považovat za stručné až do té míry, že bez prvotní hlubší znalosti posuzované problematiky má jen malou informační hodnotu; na druhou stranu Nejvyšším soudem odkazovaná judikatura je pro právě posuzovanou věc přiléhavá. Plyne z ní (srov. například usnesení z 2. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2172/2010), že hodnocení, zda došlo u zaměstnance k závažnému porušení povinností ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, je na posouzení soudu, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Jak přitom vidno ze shora uvedené rekapitulace, městský soud a před ním i obvodní soud, nárokům tohoto posouzení zcela dostály, lze proto souhlasit s Nejvyšším soudem, že dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu je v daném směru v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Rozhodnutí městského soudu konečně ani podle Ústavního soudu není v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 3018/2012 nebo s rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 266/2009. Jak bylo vysvětleno shora, není pravda, že by se vedlejší účastník odmítl dostavit k lékaři vykonávajícímu závodně-preventivní službu (dostavil se toliko v jiném termínu), když nadto stěžovatelka žalobci ani nedala výpověď z důvodů, že by nesměl nadále vykonávat ze zdravotních důvodů dosavadní práci. Ostatně právě z lékařské zprávy vyplynulo, že vedlejší účastník práci automechanika dále vykonávat může, ale jen s určitými omezeními (srov. k tomu shora).

14. Za této situace ovšem musí Ústavní soud připomenout, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Taková situace nastala v nyní projednávaném případě, neboť Ústavní soud s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů nenašel důvod k nezbytnosti kasace napadeného rozhodnutí. Takový krok ze strany Ústavního soudu by byl čistě formalistický a ve své podstatě by stěžovatelce nepřinesl chtěný výsledek.

15. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Akcesorický návrh na zrušení shora citované části ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 62/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies