III. ÚS 2737/15

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Vozába, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Slunečná 243, Moravany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015 č. j. 30 Cdo 397/2015-51 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014 č. j. 58 Co 250/2014-39, ve spojení s návrhem na zrušení § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 38 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal na vedlejší účastnici zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč, a to za nemajetkovou újmu, vzniklou mu v důsledku nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1588/2000, jehož byl (v procesním postavení žalobce) účastníkem. Předmětem řízení, za něhož se zadostiučinění stěžovatel nyní domáhá, bylo odškodnění za nesprávný úřední postup a nezákonnosti, k nimž mělo dojít v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 P 25/88, jehož byl stěžovatel účastníkem (blíže k tomu sub 6). V této věci tak byla řešena otázka nepřiměřenosti délky řízení v řízení o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení v původní (opatrovnické) věci. Soud prvního stupně zjistil, že řízení, u něhož má posoudit přiměřenost jeho délky, bylo zahájeno dne 11. 1. 1999 a skončeno dne 6. 5. 2013; rozhodná doba tedy činila 14 let a 4 měsíce. V průběhu této doby bylo řízení o odškodnění, vedené u Okresního soudu v Kolíně, přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu v období od 30. 4. 2001 do 11. 1. 2008, tj. z důvodu probíhajícího řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že celkovou délku (hlavního) řízení nelze s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem hodnotit jako nepřiměřenou. Dobu, v níž bylo řízení přerušeno z důvodu vedení jiného (vedlejšího) řízení, a to se souhlasem účastníků až do skončení dovolacího řízení v již pravomocně skončené věci, nelze klást k tíži státu.

3. Městský soud v Praze při jednání v odvolacím řízení provedl k námitce stěžovatele, že soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání, důkaz zásilkou založenou na č. l. 20 spisu, obsahující písemné vyjádření žalovaného a výzvu, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a zjistil, že tuto zásilku zaslal soud prvního stupně žalobci na adresu A1. Vzhledem k tomu, že adresát nebyl zastižen, byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 26. 8. 2013, a protože si ji adresát nevyzvedl, byla vrácena soudu prvního stupně. Námitku stěžovatele, že zásilka byla doručena na jinou adresu, odvolací soud označil za nepodloženou spekulaci. Z hlediska skutkového a právního posouzení dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím pro nepřípustnost odmítl, neboť stěžovatelem vymezený důvod přípustnosti dovolání, spočívající v tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky posuzování námitky promlčení, neshledal relevantním. Zbývající část dovolací argumentace označil za pouhou skutkovou či právní polemiku stěžovatele s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by z jejího obsahu byla dovoditelná některá ze čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1588/2000 byla žaloba na odškodnění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pravomocně zamítnuta pro promlčení, které však byl soud podle zákona povinen zkoumat z úřední povinnosti (tj. i bez návrhu žalovaného) a ve věci mělo být rozhodnuto již při prvním jednání. Nařizování dalších jednání bylo nesprávným úředním postupem soudu, který způsobil zbytečné průtahy, neboť takový postup již nemohl mít vliv na výsledné rozhodnutí, a navíc stěžovateli (jako žalobci) podstatně zvýšil jeho náklady; tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

6. Dále stěžovatel namítá, že v posuzovaném řízení (sp. zn. 9 C 1588/2000) došlo k nesprávnímu úřednímu postupu spojenému s porušením práva na zákonného soudce, z čehož nebyly vyvozeny patřičné důsledky. Stěžovatel uvádí, že sice podal žalobu u Okresního soudu v Pardubicích, avšak podle zákona byly místně příslušné nanejvýš dva soudy, a to především Obvodní soud pro Prahu 2 v působnosti Městského soudu v Praze nebo nanejvýš případně i Okresní soud v Pardubicích. Skutečností je, že místně příslušný Okresní soud v Pardubicích bez vědomí stěžovatele usiloval o své vyloučení a o postoupení věci k jinému soudu (a následně stejně tak Krajský soud v Hradci Králové.) Rozhodování o tom nakonec proběhlo za účasti Vrchního soudu v Praze, který navíc nejdříve po vrácení spisu bez věcného vyřízení (s průtahy) nakonec rozhodl o vyloučení všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové a přikázání věci (nepříslušnému) Krajskému soudu v Praze místo Městskému soudu v Praze. Tím se stalo, že usneseními bez možnosti odvolání stěžovatele došlo nejprve k přikázání věci místně nepříslušnému Okresnímu soudu Praha-východ a následně místně nepříslušnému Okresnímu soudu v Kolíně, který usnesením ze dne 30. 4. 2001 řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 243/89. Stěžovatel má za to, že věc měla být správně postoupena přímo (bez soudy iniciovaného rozhodování o vylučování soudců) ke shora uvedenému místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 2.

7. K období přerušení řízení od 30. 4. 2001 do 11. 11. 2008 dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 243/89 stěžovatel tvrdí, že v uvedeném období (cca 8 roků) došlo ze strany soudu k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítá nesprávnou (neúplnou) aplikaci stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť v odškodňovacím řízení se po odpadnutí důvodu přerušení posuzuje i důvodnost přerušení. Stěžovatel má za to, že důvod přerušení řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 1588/2000 nebyl založen na řešení významné předběžné otázky v jiném řízení, nýbrž pouze na (domnělé) nemožnosti provést důkaz spisem o probíhajícím řízení. Dobu od 30. 4. 2001 do 11. 11. 2008 je tedy třeba pokládat za neakceptovatelnou dobu nečinnosti soudu.

8. Stěžovatel dále namítá protiústavnost ustanovení § 49 odst. 4 občanského soudního řádu, v důsledku jehož aplikace došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení pod sp. zn. 23 C 95/2013, tj. k porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a současně též k porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti a práva na vyjádření ke všem prováděným důkazům. Skutečností je, že teprve při nahlédnutí do spisu dne 1. 4. 2014 stěžovatel - jak uvádí - s překvapením zjistil, že ve spisu na č. l. 16 se nachází nedoručená (neotevřená) zásilka RR9930852737 s označením nevkládat do schránky - vyjádření žalované, vz. 084 z 05/08/13. Na obálce je pak s datem 26. 8. 2013 a se jménem doručovatelky "ČERNOOKÁ" údaj o tom, že adresátu byla údajně zanechána výzva k vyzvednutí uložené zásilky, neboť údajně nebyl zastižen. Dále zjistil, že ve věci již bylo rozhodnuto bez jeho vědomí, souhlasu a v jeho nepřítomnosti.

9. Stěžovatel uvádí, že bydlí sám v rodinném domku s jasně označeným číslem A1 a s jedinou poštovní schránkou, ve které v uvedené době žádné oznámení podle ust. § 49 odst. 2 občanského soudního řádu (ani opakovanou výzvu k vyzvednutí zásilky) nenašel, přitom byl v uvedenou dobu v místě bydliště přítomen a poštovní schránku denně kontroluje a vybírá. Jediné vysvětlení je, že o prázdninách poštovní doručovatelka (brigádnice) opakovaně zásilku ani příslušné výzvy k vyzvednutí řádně nedoručila, a pokud je někam doručila, nejspíš je z neznalosti místa opakovaně vhazovala do schránky (v téže ulici o 3 bloky dále) na adresu A2, jak se opakovaně v minulosti stalo. Jako důkaz o tom předložil stěžovatel kopii (do jeho poštovní schránky číslem A1 vhozené) poštovní poukázky s adresou A2. Má za to, že zaviněním (nesprávným postupem) České pošty, s. p., při uvedené záměně adres k řádnému doručení uvedené soudní zásilky ani zanechání výzvy k jejímu vyzvednutí na adrese stěžovatele nedošlo. To pak způsobilo, že se stěžovatel o uložení zásilky na poště nemohl dovědět. Navíc postupem soudu, který vyloučil vhození písemnosti do schránky adresáta, bylo zabráněno, aby po uplynutí úložní lhůty došlo ke skutečnému doručení soudní zásilky do schránky.

10. Na základě uvedeného stěžovatel dovozuje, že fikce doručení písemnosti dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu je protiústavní. Tato fikce dle stěžovatele dokonce umožňuje porušení zákazu zneužití práva.

11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, a to i k soudu Ústavnímu. Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil text uvedený v dovolání, pokud uvedl, že "žalobcem v dovolání vymezený důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., spočívající v tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky posuzování námitky promlčení (žalobce odkazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007), není relevantní." Městský soud v Praze jako soud odvolací žádnou námitku promlčení neposuzoval, přičemž stěžovatel se v dovolání (naopak) naposled uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolával. Stěžovatel má za to, že důvody přípustnosti dovolání (odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) řádně vymezil. S odkazem např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1076/2009 a ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4278/2010 stěžovatel dále tvrdí, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97 je zastaralý a v jeho případě neaplikovatelný, neboť v důsledku judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s ní související zákonné konstrukce nároku na odškodnění nemajetkové újmy provedené zákonem č. 160/2006 Sb., musely být původní závěry tohoto rozhodnutí výrazně modifikovány uvedeným závazným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud se na základě obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 95/2013 a vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1588/2000 seznámil s průběhem řízení, jehož délka, resp. její (ne)přiměřenost byla předmětem posouzení obecných soudů v této věci.

14. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

15. Nejdříve bylo třeba zabývat se námitkami stěžovatele vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu irelevance stěžovatelem vymezeného důvodu přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu. Ústavní soud přitom nedospěl k závěru, že toto rozhodnutí vykazuje znaky protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou uvedl, že nelze pod nesprávný úřední postup podřazovat právní posouzení zjištěných skutečností (tj. i otázku promlčení uplatňovaného nároku). Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

16. Poukaz stěžovatele na neaplikovatelnost rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97 v jeho věci pro zastaralost z jím odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu nevyplývá. Nejvyšší soud sice v rozsudku ze dne 9. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1076/2009 uvedl, že použitelnost rozsudku sp. zn. 2 Cdon 129/97 je výrazně modifikována v důsledku změny zákonné konstrukce nároku provedené zákonem č. 160/2006 Sb. [tím byl do zákona č. 82/1998 Sb. včleněn § 31a, podle něhož nemajetková újma může vzniknout jak v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na přiměřenou délku soudního (správního) řízení, tak v důsledku jiného nesprávného úředního postupu nebo i v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to bez ohledu na vznik majetkové škody], nicméně tato modifikace se nijak nepromítla do ustáleného přístupu Nejvyššího soudu k možnosti posouzení situace, kdy "orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod." jako činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 25 Cdo 5521/2007).

17. K dalším námitkám stěžovatele, jež směřují do napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je nutno především odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu při posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů ve věcech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Z ní plyne, že posouzení existence podmínek pro vznik této odpovědnosti státu je zcela v pravomoci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581, bod 22), či nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373, bod 25)]. V nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) Ústavní soud uvedl, že "[d]o samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže."

18. V posouzení stěžovatelem namítaných pochybení v průběhu řízení, jež bylo předmětem přezkumu (postup ve věci řešení příslušnosti soudů, posouzení období, po které bylo řízení přerušeno) neshledal Ústavní soud vady, jež by si vynucovaly kasační zásah. Nadto lze ve vztahu k námitce nedůvodnosti přerušení řízení ve věci posuzované z hlediska nepřiměřenosti jeho délky poznamenat, že spisový materiál ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 9 C 243/89 požadoval stěžovatel přiložit jako stěžejní důkaz ve věci, přičemž k přerušení řízení došlo z důvodu, že v uvedené věci byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí v posuzovaném řízení (usnesení na č. l. 64 spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 9 C 1588/2000). Proti přerušení řízení stěžovatel nijak nebrojil, ve vyjádření ze dne 14. 12. 2005 (č. l. 102 spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 9 C 1588/2000) pak uvedl, že důvody pro přerušení řízení nadále trvají, resp. že v přerušeném řízení nelze pokračovat. Význam řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 9 C 243/89 pro přerušené řízení je rovněž patrný z rozsudku soudu prvního stupně v této věci (str. 5); přiměřenost délky řízení vedeného pod uvedenou spisovou značkou byla konstatována v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 1111/2003 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2049/2013, ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 93/2014). K námitce postupu ve věci řešení místní příslušnosti soudů pak lze odkázat na její dostatečné vypořádání ze strany soudu odvolacího. Pokud stěžovatel namítl místní nepříslušnost Okresního soudu v Kolíně ve věci sp. zn. 9 C 1588/2000, tato námitka nemohla být předmětem řízení v této věci.

19. Konečně stěžovatel namítá, že mu nebylo řádně doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 s výzvou k vyjádření (ne)souhlasu, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání. Ze spisového materiálu ve věci sp. zn. 23 C 95/2013 bylo zjištěno, že na adresu stěžovatele (A1) byla soudní písemnost s uvedeným usnesením a vyjádřením vedlejší účastnice řízení doručována dne 26. 8. 2013, adresát však nebyl zastižen a zásilka byla uložena. Vzhledem k tomu, že bylo vyloučeno vhození písemnosti do schránky, došlo po marném uplynutí 10 dnů ode dne, kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí k jejímu vrácení (dne 6. 9. 2013) odesílajícímu soudu. Námitkou nedoručení písemnosti, resp. nezanechání výzvy o jejím uložení, se k námitce stěžovatele zabýval odvolací soud v napadeném rozsudku se závěrem, že došlo k řádnému doručení předmětné zásilky fikcí. Stejně jako v odvolání, i v ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že fikce doručení nenastala, neboť oznámení o jejím uložení zřejmě byla doručena na jinou adresu. K tomu stěžovatel v odvolacím řízení obecně poukázal na případy záměny adres (A1 a A2) v minulosti, k ústavní stížnosti pak přiložil poštovní poukázku na jméno Tereza Čápková s adresou A2, jež měla být vhozena do jeho poštovní schránky.

20. Ústavní soud se v minulosti k problematice právní fikce vyjadřoval; jejím smyslem je umožnit, aby se za existující považovala situace, která je zjevně v rozporu s realitou a která umožňuje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Účelu právní fikce (zde fikce doručení) přitom může být dosaženo jen při naplnění všech náležitostí, které s ní zákon spojuje [srov. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 883/15, nález ze dne 1. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 92/01 (N 115/28 SbNU 9), či nález ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13 (N 106/69 SbNU 733)]. V posuzované věci je nutno konstatovat, že na doručované zásilce byla řádně uvedena správná stěžovatelova adresa, přičemž všechny ostatní záznamy na doručované zásilce (č. l. 20 spisu) nasvědčují tomu, že podmínky pro doručení fikcí dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu byly splněny (zanechání výzvy, uložení zásilky po dobu 10 dnů). Pokud stěžovatel poukazuje na záměnu adresy v jiných případech, takové pochybení jistě nelze vyloučit, nejde však o návrh důkazu, který by svědčil o pochybení doručovatele právě v případě stěžovatele. Jiné důkazy k prokázání svých tvrzení stěžovatel nenavrhl, závěr odvolacího soudu lze tedy za dané situace aprobovat.

21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stěžovatelův návrh na zrušení § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také spolu s ní odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2737/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies