III. ÚS 1770/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Bohumila Míky, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem, sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 22 Cdo 706/2016-622, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 61 Co 144/2015-593 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. ledna 2015 č. j. 6 C 206/2007-540, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Lubora Herlta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádal o zrušení rozhodnutí obecných soudů specifikovaných v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně do práv zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 206/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou z 23. 7. 2007 domáhal obnovení pokojného stavu ve věci svodu dešťové vody a přiznání vlastnického práva k části pozemku při zdi ve dvorní části objektu v hloubce dané koncem střechy. Po úpravě žalobního petitu pak, aby vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo "obnovit pokojný stav na sousedním domu, č. parc. A1 tak, jak bylo v minulosti nařízeno rozhodnutím městského úřadu č. j. Výst. 2045/62/327 tedy, že provede znovu osazení jeho střechy žlabem pro pokojné svádění dešťové vody k jeho svodu a úpravu provede s ohledem na přístup k údržbě s minimálním volným prostorem kolem žlabu a svodu 30-50 cm". Po opakovaných rozhodnutích okresního soudu a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl ve věci okresní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2015 č. j. 6 C 206/2007-540 tak, že žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 11. 11. 2015 č. j. 61 Co 144/2015-593 potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2016 č. j. 22 Cdo 706/2016-622 odmítl jako nepřípustné. Po rekapitulaci právní úpravy přípustnosti a důvodnosti dovolání, včetně odkazu na svoje judikaturní závěry, Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel především řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Konstatoval, že stěžovatel pouze namítal, že právní otázky, týkající se obnovení pokojného stavu svodu dešťové vody na jeho domě by měly být dovolacím soudem posouzeny nebo vyřešeny jinak, aniž by takovou otázku řádně vymezil a označil jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se má nyní dovolací soud odchýlit. Dále upozornil, že předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu totiž není přesvědčení odvolatele, že dovolací soud má jinak posoudit rozhodnou právní otázku, než jak to učinil odvolací soud. Již z tohoto důvodu není dovolání přípustné. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky stěžovatele ohledně vydání věci, určení vlastnického práva k části pozemku, či porušení protipožárních předpisů, jelikož tyto nejsou předmětem řízení, a to s ohledem na znění žalobního petitu. Následně doplnil, že stěžovatel v podstatné části dovolání podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, a vypořádal se s námitkou, že odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nesprávná, tvrdí, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených práv (bod 1.), a vyjádřil názor, že obecné soudy aplikovaly normy "jednoduchého" práva svévolně, jejich argumentace není právně obhajitelná a podložená relevantními důkazy, jím doložené důkazy a jeho argumentace nebyly vzaty v potaz a soudy se s nimi řádně nevypořádaly.

6. Ve II. části ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval skutkový stav a průběh řízení, přičemž zdůraznil, že se v prvé řadě domáhal vydání hmotné věci (svodu vody), nežádal, aby se vedlejší účastník něčeho zdržel, ale aby obnovil předchozí pokojný stav.

7. Stěžovatel je přesvědčen o protiprávnosti odmítnutí jeho dovolání, když otázky hmotného a procesního práva byly řešeny v rozporu s právními předpisy. Podle jeho názoru byla dikce § 241a odst. 1 - 3 občanského soudního řádu naplněna, odkazované judikaturní závěry považuje za formalistické, neboť Nejvyšší soud by měl vzít v potaz celé znění dovolání podle jeho obsahu. Poukazuje na to, že v dovolání jako dovolací důvod (pozn. nejde o dovolací důvod, ale o předpoklad přípustnosti dovolání) též uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jeho názoru by měl Nejvyšší soud sám nejlépe znát svou rozhodovací praxi v obdobných věcech a měl by tedy podle obsahu dovolání a napadených rozsudků jednoznačně dospět k závěru, že nižší soudy se od jeho ustálené rozhodovací praxe odchýlily. Nelze spravedlivě požadovat na stěžovateli, aby sám aktivně vyhledával obdobná soudní rozhodnutí, neboť český právní řád není založen na precedenčním principu, jinak je téměř každá posuzovaná životní situace odlišná; účastník je povinen řádně vylíčit skutkové okolnosti, právní posouzení je vždy úlohou soudu.

8. Dále stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s přístupem Nejvyššího soudu k jeho dalším dovolacím námitkám (absence skutkových zjištění, neprovedení navržených důkazů).

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (body 11. - 13.), a ve vztahu k rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (body 14. - 15.).

11. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel prostřednictvím tehdejšího právního zástupce podal dne 15. 1. 2016 proti rozsudku krajského soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 61 Co 144/2015-593 dovolání (č. l. 598 až 601). Kromě jiného v něm napsal, že dovolání je přípustné ve smyslu § 236 odst. 1 a § 237 občanského soudního řádu. Důvod dovolání vymezil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když dle jeho názoru došlo k nesprávnému posouzení hmotného, jakož i procesního práva, přičemž odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a je nepochybné, že právní otázky by měly být dovolacím soudem posouzeny, nebo vyřešeny, jinak. Rovněž upozornil na procesní vadu neřešení právních otázek, které byly součástí žaloby a nebyly řešeny, ač tyto otázky mají zcela zásadní význam pro rozhodnutí. Zdůraznil, že všechny právní otázky byly součástí žaloby, byly náležitě doloženy a zdůvodněny, nejde tedy o nové skutečnosti. V části I. dovolání pak stěžovatel popsal skutkový stav a průběh předchozích fází řízení a rekapituloval právní závěry okresního soudu a krajského soudu, s nimiž vyjadřoval nesouhlas. V závěru formuloval názor, že v dovolání prokázal svévolné a neobhájené rozhodování, kdy z protipožárních důvodů dochází k ohrožení života, není ochráněno vlastnické a hmotné právo, jehož zcizení je dokonce soudně potvrzeno, a on má neoprávněně uhradit soudní náklady.

12. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání (viz bod 11.) lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak ve vztahu k požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Jak Ústavní soud zmínil v usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb. reagovala na přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat, přičemž šlo o reakci i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě stanovení náležitostí dovolání) bylo snížení vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali; to mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá, a v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení; smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit, byť tím nebude vázán. Z toho plyne, že posouzení přípustnosti dovolání právním zástupcem dovolatele podle zmíněných zákonných kritérií je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a musí mu předcházet přesné vymezení sporné právní otázky. Tento postup pomůže dovolateli, aby si vytvořil představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení, což může vést k naplnění cíle, k němuž předmětná novelizace směřovala, tj. k úspoře finančních prostředků na straně účastníků řízení a také k tomu, že Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedostatečně fundovanými, resp. zjevně nedůvodnými podáními (viz usnesení ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3884/14 a ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1454/15).

13. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání (tj. na počátku roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zřejmě vůbec nevzal na zřetel, jinak by totiž danou náležitost (tj. uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) sotva mohl vymezit způsobem na druhé straně dovolání (č. l. 598 versa).

14. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavních stížností v části směřující proti napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu.

15. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.

16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1770/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies