III. ÚS 390/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Přívozníkové, zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, sídlem tř. 9. května 1282, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 2559/2015-87, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 č. j. 11 Co 448/2014-66 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. srpna 2014 č.j. 31 C 8/2013-38, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Dne 3. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že v rámci řízení o vypořádání společného jmění stěžovatelky a jejího manžela docházelo k průtahům v řízení. Stěžovatelka se následně v dalším řízení - z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí - domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 495.100 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku z nájmu nebytových prostor nacházejících se v domě, jenž byl součástí společného jmění manželů. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl. Konstatoval, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") v podobě nepřiměřené délky řízení. Pro odpovědnost žalované by však kromě průtahů v řízení musela existovat škoda (v tomto případě ušlý zisk) a příčinná souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Ušlý zisk pak podle obvodního soudu představuje zmařenou výdělečnou příležitost, která by při pravidelném běhu událostí nastala; jde tedy o očekávaný zisk, k jehož dosažení byly vytvořeny reálné podmínky, a který by se skutečně dostavil, jestliže by tomu nebránil nesprávný úřední postup. Sama stěžovatelka ale během řízení o vypořádání společného jmění manželů (které skončilo uzavřením mimosoudní dohody v roce 2010) neměla zájem nebytové prostory pronajmout, neboť nehodlala investovat do opravy domu, z něhož měl nájem plynout. Nadto stěžovatelka podle obvodního soudu ještě v prosinci roku 2009 tvrdila, že předmětné nebytové prostory vůbec nejsou kolaudovány k nebytovým účelům. Z toho soud dovodil, že žalobkyně neměla ani reálnou možnost nebytové prostory vůbec pronajmout. Obvodní soud také neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzeným ušlým ziskem. Stěžovatelka totiž ani neusilovala o vyklizení dosavadního uživatele zmíněných nebytových prostor (respektive neusilovala o získání lepšího nájemce).

3. K odvolání stěžovatelky bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Nad rámec závěrů nalézacího soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dodal, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že pokud nebylo společné jmění manželů vypořádáno, byla zbavena možnosti nakládat se společnou věcí. Konstantní judikatura totiž přijala názor zcela opačný, a sice že majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně, když obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. Z uvedeného vyplývá, že bylo výsostným právem stěžovatelky chránit své vlastnictví formou žaloby na vyklizení nebytových prostor, a to i za situace, kdy její bývalý manžel s takovým postupem nesouhlasil. Není sporu o tom, že stěžovatelka tak neučinila, ale akceptovala skutečnost, že původní nájemkyně předmětné prostory dále (i po skončení doby, na kterou byla nájemní smlouva uzavřena) užívala a stěžovatelka přebírala od ní polovinu nájemného sjednaného v již ukončené nájemní smlouvě.

4. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí bylo podle názoru Nejvyššího soudu zcela v souladu s jeho judikaturou.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka s takovýmto výkladem nesouhlasí. Její argumentaci lze shrnout tak, že byl-li by výklad obecných soudů správný, byl by de facto vyloučen vznik odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu na ušlém zisku z nájemného, protože vždy bude možno říci, že k této škodě nedošlo v souvislosti s průtahy v soudním řízení, ale už v důsledku toho, že spoluvlastníci vedou takový spor. Stěžovatelka samozřejmě souhlasí s tím, že samotné soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů nebylo a není skutečností zakládající právo na náhradu škody. To byly a jsou - pouze a jedině - průtahy v tomto soudním řízení představující nesprávný úřední postup.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

9. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož jejich odůvodnění rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelky.

10. K její argumentaci možno toliko dodat, že se vůbec nepokouší akceptovat zjištění a právní závěry obecných soudů. Její ústřední tvrzení, že "výklad obecných soudů ve své podstatě vylučuje jakoukoliv odpovědnost státu za škodu spočívající v ušlém zisku z nájmu, měla-li by být způsobena průtahy v řízení" není správné, a soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč v daném případě odpovědnost za škodu nevznikla. Stěžovatelka i podle Ústavního soudu nedoložila - a ústavní stížnost se o to takřka nepokouší - že by byla připravena nájemní smlouvu uzavřít, nedošlo-li by k průtahům v řízení. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti ani náznakem neuvažuje o případném podílu jejího (bývalého) manžela, byť sama v ústavní stížnosti nepřímo připouští, že to byl právě on, kdo zapříčinil, že se pronájem nemohl realizovat.

11. O správnosti právních závěrů obecných soudů v právě projednávané věci ostatně svědčí i stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 399/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/). Žalobce se ve věci rozhodované tímto rozsudkem Nejvyššího soudu domáhal uložení povinnosti žalovanému, spočívající ve vydání majetku získaného podle restitučních předpisů. Protože v řízení o uložení povinnosti vydat majetek docházelo k průtahům, přiznal soud žalobci náhradu škody v podobě ušlého zisku, neboť nemohl díky průtahům brát užitky ze svého majetku. Rozdíl mezi právě projednávaným případem a popsanou věcí je pak již v tom, že tehdejší žalobce s majetkem nemohl disponovat (brát z něj užitky) jen a pouze proto, že mu jej žalovaný jako osoba povinná podle restitučních předpisů odmítl vydat a tedy nezbylo než čekat, až mu taková povinnost bude uložena soudem. Takto silná souvztažnost mezi průtahy v řízení a ušlým ziskem stěžovatelky v právě projednávaném případě ale zjevně zjistitelná není.

12. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelce ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 390/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies