IV. ÚS 505/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Krajské zdravotní, a. s., sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2015 č. j. 8 Afs 126/2015-113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, a následně dvakrát doplněnou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2015 č. j. 15 Af 71/2013-62. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postupovaly formalisticky a nezabývaly se vadami v postupu správních orgánů, a dále též v důsledku nejednotného rozhodování Nejvyššího správního soudu v jejích věcech, ačkoliv v nich byla řešena shodná situace a věci se lišily jen částkou dotace a sídlem nemocnic. V nyní posuzované věci, stejně jako ve věcech sp. zn. 7 Afs 214/2015 a 7 Afs 215/2015 (v těchto věcech byly podány ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3796/15 a III. ÚS 3797/15), totiž Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, zatímco ve věcech sp. zn. 9 Afs 197/2015 a 9 Afs 198/2015 kasační stížnost odmítl (v těchto věcech byly podány ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3771/15 a III. ÚS 3772/15). Stěžovatelka k nejednotnému postupu kasačního soudu poukázala na princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, resp. postupu orgánů veřejné moci. Stěžovatelka současně požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen "správce daně") vydal dne 10. 7. 2012 platební výměr č. j. RRSZ 9146/2012, jímž stěžovatelce vyměřil podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "malá rozpočtová pravidla"), a podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "d. ř."), odvod ve výši 84 837 714 Kč do rozpočtu Regionální rady, a to za porušení rozpočtové kázně. Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2013 č. j. MF-85659/2012/55-124 Ministerstvo financí zamítlo odvolání stěžovatelky proti uvedenému platebnímu výměru a tento platební výměr potvrdilo. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Ministerstva financí žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem pro nedůvodnost zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06; veškerá citovaná judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost zčásti představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů. Ústavní soud ověřil, že soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak následně i Nejvyšší správní soud postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí soudní judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 Azs 23/2003-39 nebo 4 As 5/2003-52; vše dostupné na http://www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se zabýval též námitkou porušení dvojinstančnosti správního řízení a své úvahy a závěry v napadeném rozsudku dostatečně přehledně vyložil; nelze konstatovat, že by opomenul (obdobně jako tomu bylo ve stěžovatelkou poukazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 493/06) problematiku, zda je tvrzenou vadu možno podřadit pod § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s výkladovou judikaturou Nejvyššího správního soudu k této otázce.

Ústavní soud v závěrech kasačního soudu neshledal prvky svévole, ani nemá za to, že by tyto závěry představovaly porušení ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z napadených rozhodnutí správních orgánů i správních soudů, je zřejmé, že u stěžovatelky byla provedena kontrola, na základě které správce daně vytkl stěžovatelce v platebním výměru konkrétní dvě pochybení, jež představovala porušení smlouvy o poskytnutí dotace. Odvolací správní orgán, vycházeje ze shodných zjištění na základě uvedené kontroly a stejného obsahu správního spisu, dospěl ke shodnému závěru. Ani podle Ústavního soudu tedy nejde o případ, kdy by stěžovatelka byla zaskočena novými skutkovými či právními závěry odvolacího správního orgánu, jak v ústavní stížnosti tvrdí. Stěžovatelce byla naopak již od správce daně známa kontrolní zjištění i vytýkaná pochybení, stejně jako podklady obsažené ve správním spise, ke kterým se mohla před oběma správními orgány a poté i před krajským soudem vyjadřovat. Odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 523/02, I. ÚS 129/06 a II. ÚS 349/05 je tedy nepřípadný; v citovaných věcech totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud v rozporu s ústavně konformním výkladem ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu, ačkoliv dospěl ke zcela odlišným právním závěrům.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poprvé uplatňuje další své námitky, které nepředestřela před správními soudy; tvrdí přitom, že jde o vady, k nimž měly oba správní soudy přihlédnout z úřední povinnosti. Jde o námitku, podle níž nebylo před vydáním platebního výměru vedeno řádné daňové řízení, námitku, že finanční kontrola nemohla být podkladem platebního výměru, námitku že měl správce daně následně provést vlastní šetření a posouzení věci nezávisle na zjištěních Regionální rady, a konečně námitku o porušení zákazu dvojí sankce za totéž jednání. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka měla možnost tyto námitky vznést v průběhu předchozího řízení. Pokud tak neučinila, ač měla k takovému postupu příležitost, a tyto argumenty používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvádí, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

V této souvislosti je pak určující, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami obsaženými v ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. sp. zn. III. ÚS 3771/15 a III. ÚS 3772/15), popř. jako zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné (srov. sp. zn. III. ÚS 3796/15 a III. ÚS 3797/15). Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci, Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud neshledal důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí, tedy aplikaci ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na formu i obsah rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 505/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies