IV. ÚS 3296/15

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky KOŠÍK-TRIO, s. r. o., se sídlem Blažimská 1781/4, Praha 4, IČO 49612476, zastoupené JUDr. Petrem Michalem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2015 č. j. 28 Cdo 1139/2015-258, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2013 č. j. 13 Co 386/2012-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. dubna 2012 č. j. 21 C 271/2008-165, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem zamítl pro nedůvodnost žalobu stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu financí (jako právní nástupkyni původně České spořitelny, a. s.; dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 127 237 876,09 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se žalobou domáhala uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, když tvrdila, že předmětnou částku zaplatila jako ručitelka na základě smluv o úvěru, jež jsou - stejně jako její ručitelský
závazek - absolutně neplatné. Obvodní soud mimo jiné neshledal jejich neplatnost nejen podle § 37 o. z., ale ani podle § 39 o. z. Dále uvedl, že úvěrové smlouvy nebyly neplatné pro rozpor s dobrými mravy (nepříčily se § 497 ani § 306 obch. z.); nebylo v nich ani ujednáno, že v případě použití poskytnutých finančních prostředků k jinému než dohodnutému účelu, způsobí to neplatnost smlouvy, neboť věřitel měl závazek vůči dlužníkům zajištěn řadou zajišťovacích institutů a následně se také na jejich základě plnění domohl v soudních řízeních.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem konstatoval, že odvolání stěžovatelky není důvodné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v prvé řadě připomněl, že ten, komu byla pravomocným rozhodnutím uložena platební povinnost, je tímto rozhodnutím vázán a nemůže již v jiném řízení uplatňovat nárok z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že mu tato povinnost uložena být neměla. I soud je takovým rozhodnutím vázán a otázku existence nároku již není oprávněn posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou. Projednání věci tak brání § 135 a 159a o. s. ř., nikoli překážka věci pravomocně rozhodnuté. K stěžovatelkou tvrzené absolutní neplatnosti uzavřených úvěrových smluv dospěl k závěru, že ve smyslu § 37 a 39 o. z. absolutně neplatné nejsou, neboť dlužníci z úvěrových smluv nebyli shledáni vinnými z trestného činu podvodu a nebyli pravomocně odsouzeni, a případně, i kdyby se podvodného jednání dopustili, nezpůsobuje toto absolutní neplatnost úvěrových smluv. Odvolací soud v této posléze uvedené souvislosti připomněl ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a o. z., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a o. z.), tedy ten účastník, který nevyvolal u druhého účastníka omyl nebo by jej využil. Pokud se tedy druhý účastník smlouvy relativní platnosti nedovolal, je třeba úvěrové smlouvy považovat za platné, platné je i postoupení pohledávky a ručitelský závazek stěžovatelky. Odvolací soud závěrem konstatoval, že na souzenou věc nedopadají stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 394/05 a III. ÚS 468/11).

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost, neboť dovoláním označené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud k otázce možného uplatnění nároku na vrácení částek z titulu bezdůvodného obohacení, které stěžovatelka poskytla věřiteli na základě pravomocného rozhodnutí soudu (jež nebylo změněno ani zrušeno), poukázal na vlastní judikaturu. Pokud stěžovatelka plnila povinnost mající podklad v pravomocných rozhodnutích soudu, je v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že již z tohoto důvodu nelze na poskytnuté plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení. V případě plnění, jež stěžovatelka poskytla žalované (její předchůdkyni) jako ručitelka za závazky těch (dalších) úvěrových dlužníků, k němuž nebyla vázána pravomocným rozhodnutím soudu, dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud řešil znovu právě otázku platnosti úvěrových smluv (potažmo ručitelského prohlášení), a to jako otázku předběžnou, neboť o ní nebylo rozhodnuto výrokem rozhodnutí soudu. Městský soud tedy postupoval v souladu i se stěžovatelkou citovanou judikaturou dovolacího soudu. K samotné otázce posouzení platnosti úvěrových smluv - ve vazbě na tvrzení stěžovatelky o (údajném) podvodném jednání dlužníků ve vztahu k věřiteli - Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud se přidržel jeho ustálené rozhodovací praxe. Dovolací soud navíc připomněl, že závěry formulované Nejvyšším soudem byly akceptovány i rozhodovací praxí Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 384/2005). Ke stěžovatelkou kritizovanému hodnocení důkazů odvolacím soudem, dovolací soud uvedl, že jej nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud uzavřel kritickým posouzením stěžovatelčiny argumentace ve vztahu k (ne)aplikaci korektivu dobrých mravů, když nenastolila žádnou kvalifikovanou otázku týkající se hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohla být založena přípustnost dovolání.

III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že civilní soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, když porušily povinnost zabývat se námitkou rozporu smluv o úvěru s dobrými mravy, na nějž stěžovatelka opakovaně upozorňovala. Civilní soudy tak založily nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a "v podstatě aprobovaly jednání, které je contra bono mores". Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatelky dále porušeno v důsledku přílišného formalismu civilních soudů, které jednomyslně odkazovaly na judikaturu Nejvyššího soudu. Domnívá se, že soudy mají povinnost v každém jednotlivém případě přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a v jejich intencích aplikovat přiléhavé závěry soudů vyšších stupňů. Civilní soudy se však v souzené věci uchýlily k paušalizaci právní kvalifikace, a to právě v posouzení námitky absolutní neplatnosti úvěrových smluv z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy (v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1287/14 a na v něm citované nálezy). Civilní soudy se však "měly a mohly odchýlit od doslovného znění zákona, resp. judikatury Nejvyššího soudu, neboť to vyžadoval právě princip dobrých mravů". Stěžovatelka tvrdí, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno také v důsledku nesprávného hodnocení důkazů a absence řádného odůvodnění rozhodnutí, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 sice důkazně provedl zprávu Vrchního státního zastupitelství č. j. 1 Vz 1701/2001-Doh, avšak v odůvodnění se s ní dostatečně nevypořádal. Stěžovatelka následně uvedla, že civilní soudy postupovaly v rozporu s § 132 o. s. ř. Napadená rozhodnutí ze všech uvedených důvodů postrádají řádné a přesvědčivé odůvodnění, jejich výroky jsou vadné a v rozporu s právními předpisy.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti, netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud poukazuje na to, že ve všech napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatelky nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatelka posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom koneckonců vypovídá právě její opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů, relevantním právním posouzením věci i s relevantní judikaturou, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím.

Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že již Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném rozsudku došel po podrobném dokazování a důkladném právním posouzení k závěru o nedůvodnosti žaloby. Krajský soud v Brně pak zevrubně poukázal na to, že pravomocným rozhodnutím o uložení platební povinností je vázán nejen ten, komu byla takovým rozhodnutím povinnost uložena (tedy stěžovatelka), ale také soud, který není oprávněn posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou, (případně) uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Konstantní judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud připomněl nejen v právě připomenuté argumentaci, ale také v souvislosti s posouzením stěžovatelkou tvrzené absolutní neplatnosti uzavřených úvěrových smluv, při kterém zřetelně odlišil předpoklady takové neplatnosti plynoucí z ustanovení § 37 a 39 o. z. a z § 49a a 40a o. z., a to s důsledky pro souzenou věc. Důvody, na jejichž základě potvrdil věcnou i procesní správnost rozhodnutí prvostupňového soudu, vypovídají o přiléhavém právním posouzení souzené věci odvolacím soudem.

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Dovolací soud se pečlivě zabýval jednotlivými, dovoláním vznesenými právními otázkami, jež shodně jako odvolací soud podrobně zargumentoval a připomněl, že se jedná o ustálenou rozhodovací praxi; v této souvislosti důsledně odkazoval na četnou judikaturu vlastní, která byla navíc akceptována i v rozhodnutích Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 384/2005). Nejvyšší soud se konečně vyrovnal se stěžovatelčinou argumentací ve vztahu ke korektivu dobrých mravů.

Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně dovolacímu soudu přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mimo jiné, i zda dovolatelka uplatnila relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka se snaží mu vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, s nimiž se soudní orgány již přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci civilních soudů, kterou sám nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou a jasnou, prostou formalismu i rozporu s právními předpisy, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3296/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies