IV. ÚS 1237/16

09. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: V. V., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 4 Azs 254/2015-22, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2015, č. j. 32 Az 30/2014-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k předložení kopie napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, která nebyla k ústavní stížnosti přiložena, jelikož toto rozhodnutí měl Ústavní soud k dispozici, neboť bylo založeno ve spise Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 254/2015, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 17. 7. 2014, č. j. OAM-265/LE-LE05-LE05-2013, nebyla udělena stěžovateli mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, §14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném ke dni 17. 7. 2014 (dále jen "zákon o azylu"). Rozhodnutí Ministerstva vnitra napadl stěžovatel žalobou, která byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuta. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu ohledně teze o totálním konfliktu, resp. nutné individualizaci situace žadatele o mezinárodní ochranu v případě, že nejde o totální konflikt. Podle stěžovatele naplňuje ukrajinsko-ruský konflikt většinu znaků, jimiž je definována postmoderní válka, přičemž stěžovatel namítá, že podmínky tzv. totálního konfliktu, tak jak je Nejvyšší správní soud vymezil, by málokterý žadatel o mezinárodní ochranu splňoval. Stěžovatel přitom poukazuje na to, že v současném světě probíhá celá řada konfliktů, které naopak splňují definici postmoderní války.

Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o rychlosti změn v personálním obsazení ukrajinské justice po změně politické orientace země, což představuje pro stěžovatele ohrožení, neboť je proti němu vedeno na Ukrajině trestní stíhání pro spáchání trestného činu podvodu. Stěžovatel namítá, že názor českých orgánů veřejné moci na to, jak rychle probíhají změny v justici po změně politické orientace, je nesprávný, neboť ty probíhají pomalu a spíše v řádu desetiletí. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na článek Českých novin ze dne 29. 3. 2016, s názvem "Ukrajinský parlament zbavil funkce generálního prokurátora Šokina", který stěžovatel ke své ústavní stížnosti přiložil.

Porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny spatřuje stěžovatel v zásadním rozporu mezi provedenými důkazy o politické aktivitě stěžovatele a o nejistotě, pokud jde o personální obsazení ukrajinské justice a právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

II.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem v ústavní stížnosti namítané skutečnosti byly předmětem podrobného posouzení ze strany Nejvyššího správního soudu. Na jejich základě byly vyhodnoceny všechny relevantní okolnosti týkající se situace stěžovatele, včetně politické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině.

Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl, s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014-17, k závěru, že v případě bezpečnostní situace na Ukrajině se nejedná o tzv. totální konflikt. Podle citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu totiž "na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako "totální konflikt", neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá". V takovém případě musí žadatel o mezinárodní ochranu prokázat dostatečnou míru individualizace dopadů probíhajícího ozbrojeného konfliktu, přičemž stěžovatel žádné individualizované nebezpečí plynoucí pro něj z daného konfliktu probíhajícího na východě Ukrajiny netvrdil.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, v němž byl vysloven závěr, že v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.

Námitce stěžovatele stran rychlosti změn v personálním obsazení justice Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku do jisté míry přisvědčil, nicméně jí nepřiznal takovou relevanci, aby založila důvodnost jeho obav z pronásledování či z nebezpečí vážné újmy, přičemž tento svůj závěr odůvodnil na straně 7 - 8 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, na které Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.

Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je tak zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele, obsaženými v kasační stížnosti a opakovanými v jeho ústavní stížnosti, zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými.

V řízení před Ústavním soudem nelze vést pouhou pokračující polemiku s obecnými (správními) soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správním orgánem a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1237/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies