IV. ÚS 3192/15

10. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Tomášem Kloudou, advokátem se sídlem Vrchlického sad 1894/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 4144/2015-157, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014 č. j. 25 Co 162/2014-51 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2015 č. j. 15 C 323/2013-100, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 10. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2, vedeném pod sp. zn. 15 C 323/2013, se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníku zaplacení částky 1.500.000,- Kč, jakožto náhrady jeho nemajetkové újmy, a to v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 37/2012. Současně požádal o ustanovení advokáta a osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud pro Prahu 2 jeho žádost projednal v rozsahu § 30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a usnesením ze dne 11. 2. 2014 č. j. 15 C 323/2013-37 ji zamítl, podstatou návrhu se dále nezabýval. Stěžovatel podal do tohoto usnesení odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 19. 6. 2014 č. j. 25 Co 162/2014-51 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Jelikož se obecné soudy nezabývaly jeho návrhem na osvobození od soudních poplatků, podal stěžovatel u soudu prvního stupně návrh dle § 174a zákona o soudech a soudcích a domáhal se projednání tohoto bodu. Dne 4. 5. 2015 vydal obvodní soud pod č. j. 15 C 323/2013-132 usnesení, jímž stěžovateli vyhověl a ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 323/2013 přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.

Následně soud prvního stupně učinil vůči stěžovateli výzvu, aby si zvolil advokáta pro dovolací řízení proti rozhodnutí městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání (č j. 25 Co 162/2014-51). Stěžovatel reagoval na tuto výzvu tím způsobem, že požádal o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.) a osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.). Nalézací, resp. Nejvyšší soud na tuto žádost nijak procesně nereagoval a dovolací řízení proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 25 Co 162/2014-51, pro nesplnění podmínky právního zastoupení v dovolacím řízení zastavil.

Stěžovatel je toho názoru, že postupem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť v daném řízení nebyly splněny podmínky zastavení dovolacího řízení. Dovolání stěžovatele mělo být podrobeno věcnému přezkumu, a to teprve poté, co by bylo rozhodnuto o jeho žádosti ze dne 5. 6. 2015. Postup Nejvyššího soudu podle stěžovatele představuje zásah do jeho základních práv a svobod (denegatio iustitiae), jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků, čímž uznal za splněnou podmínku pro ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř., tj. že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Pokud Nejvyšší soud vyšel z toho, že v daném případě tato podmínka splněna není, zatížil tím své rozhodnutí vadou vnitřní rozpornosti, neboť soud prvního stupně dospěl zjevně k jinému závěru. Obecné soudy se rovněž nezabývaly složitostí věci a stěžovatelovým zdravotním stavem. Nejvyšší soud znemožnil stěžovateli, podle jeho názoru, se domáhat svých práv.

Ve vztahu k rozhodnutím nižších soudů stěžovatel zopakoval své výše uvedené námitky, přičemž poukázal na porušení svého legitimního očekávání, spočívající v tom, že se obecné soudy budou chovat stejně či obdobně, jako v jiných řízeních, v nichž byl stěžovateli advokát ustanoven. Obecné soudy podle stěžovatele nezkoumaly jeho návrh, ať již podle § 30 o. s. ř., tak i § 138 o. s. ř. v celé šíři. Žalobní návrh byl vyložen jen úzce a soudy jej nezkoumaly v celém rozsahu. Jejich postup byl příliš formalistický a nepředvídatelný.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že v jeho věci došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, garantovaných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodování o osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. viz usnesení ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 773/12, usnesení ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 3135/14, usnesení ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 206/15 a řada dalších, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že předseda senátu může na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. V souvislosti s rozhodováním o návrhu na osvobození účastníka řízení od soudních poplatků v předmětném případě je třeba uvést, že se obecné soudy splněním podmínek daných ustanovením § 138 o. s. ř. hlouběji nezabývaly, neboť dospěly k závěru, že stěžovatel je od jejich placení osvobozen ze zákona (srov. § 11 odst. 1 písm. n/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). To však neznamená, že by se těmito podmínkami nemusely soudy zabývat v souvislosti s návrhem podle § 30 o. s. ř.

Z ustanovení § 30 o. s. ř. vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.

Z výše uvedeného je zjevné, že účastník řízení může být od soudních poplatků osvobozen v zásadě ve dvou případech. A to tehdy, pokud splní zákonné předpoklady pro své osvobození, nebo pokud jeho případ náleží do taxativně vymezeného výčtu věcí, jež jsou od soudního poplatku osvobozeny ze zákona. U posledně jmenovaných se podmínky vymezené v § 138 o. s. ř. nezkoumají. A to je právě i případ stěžovatele.

Skutečnost, že byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků ze zákona bez dalšího, neznamená, že je splněna podmínka ustanovení § 30 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že toto je koncipováno šířeji a při ustanovování advokáta je třeba vždy zjišťovat, zda jsou splněny i podmínky dané ustanovením § 138 o. s. ř. Z uvedeného důvodu nelze přistoupit na to, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo jakkoli vnitřně rozporné, neboť samotné osvobození od soudních poplatků účastníku řízení ještě nezaručuje splnění podmínek pro ustanovení advokáta. Poukazuje- -li stěžovatel na to, že o jeho žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení nebylo samostatně rozhodnuto, nutno uvést, že jeho předchozí žádosti nebylo vyhověno z toho důvodu, že své právo uplatňoval zjevně bezúspěšně. Na této skutečnosti se ani v dovolacím řízení nic nezměnilo. Ve své podstatě se jednalo o stále totožný předmět soudního řízení. Nejvyšší soud zcela správně poukázal na to, že na výše uvedeném ničeho neměnila ani změna finanční situace dovolatele. Jinými slovy řečeno, to, že dojde na straně dovolatele ke změně finanční situace, ještě nečiní předmět řízení opodstatněným či projednatelným.

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.

S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 10. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3192/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies