I. ÚS 2338/16

11. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., právně zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, 160 00 Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. Nt 2058/2015 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 14 To 55/2016, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka namítá porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ke kterým mělo dojít shora označenými rozhodnutími obecných soudů, a domáhá se zrušení těchto rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci").

2. V záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o předání stěžovatelky k trestnímu stíhání do Maďarské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze označeným usnesením zamítl.

3. Stěžovatelka především namítá, že v jejím případě došlo k porušení zákazu dvojího trestání, neboť byla předána k trestnímu stíhání do Maďarska pro stejný trestný čin, za který již byla v České republice odsouzena. Městský soud v Praze podle stěžovatelky pochybil tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se toho, zda jednání, za které byla stěžovatelka již odsouzena, a jednání, pro něž byla předána do Maďarské republiky, představuje stejný čin. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že v jejím případě nebyla dodržena lhůta 90 dnů k rozhodnutí o předání, že k jejímu předání došlo navzdory dosud neukončenému řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, o kterou v České republice požádala, a že byla předána do Maďarské republiky bez platného cestovního dokladu. Poslední námitka stěžovatelky směřuje proti tomu, že v její věci rozhodovala podjatá soudkyně.

4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15).

7. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že v jejím případě došlo k porušení zákazu dvojího trestání, neboť byla předána k trestnímu stíhání do Maďarska pro stejný trestný čin, za který již byla v České republice odsouzena. Je třeba uvést, že stejnou argumentaci stěžovatelka uplatňovala již v samotném řízení o předání do Maďarska, přičemž obecné soudy se s touto námitkou důkladně a zcela správně vypořádaly.

8. Odkázat je třeba v tomto směru zejména na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 6-7), v němž byl precizně analyzován a vysvětlen obsah pojmů "stejný čin", se kterým pracuje ustanovení čl. 3 odst. 2 Rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu (dále jen "Rámcové rozhodnutí"), a "týž skutek", s nímž pracuje zákon o mezinárodní justiční spolupráci, zejména v ustanovení § 205 odst. 2 písm. h). Je nutno zdůraznit, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí plně akceptuje předpoklad, který v ústavní stížnosti stěžovatelka akcentuje, totiž že pojem "stejný čin" uvedený v citovaném ustanovení Rámcového rozhodnutí musí být vykládán autonomně a jednotně v celé Evropské unii. Zcela správně Vrchní soud v Praze dovozuje, že i zákon o mezinárodní justiční spolupráci, resp. pojem "týž skutek", který tento zákon používá, musí být interpretován shodně. Vrchní soud v Praze rovněž správně vycházel z judikatury Soudního dvora Evropské unie a oba pojmy interpretoval jako totožnost skutkové podstaty činu, chápané jako existence souboru konkrétních okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny (v čase, prostoru a předmětem), a to nezávisle na právní kvalifikaci činu nebo chráněném právním zájmu. K tomu lze dodat, že i Ústavní soud se - v návaznosti na sjednocení judikatury Evropského soudu pro lidská práva, ke kterému došlo rozhodnutím Velkého senátu ve věci Zolotukhin proti Rusku (stížnost č. 14939/03) - přiklonil k tomuto pojetí totožnosti činu, kdy se pozornost musí zaměřit na skutečnost, zda konkrétní relevantní skutkové okolnosti týkající se téhož obviněného jsou neoddělitelně spojeny v čase a místě (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 143/16).

9. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s názorem obecných soudů v tom, že v případě stěžovatelky nemohlo dojít k porušení zákazu dvojího trestání, resp. k naplnění důvodů pro nepředání stěžovatelky k trestnímu stíhání do Maďarska z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. h) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Stěžovatelka sice byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 16 T 103/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 44 To 14/2016 pravomocně odsouzena pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, tedy pro čin, který svou právní kvalifikací v podstatě odpovídá tomu, pro nějž byla stěžovatelka předána k trestnímu stíhání do Maďarska. Obecné soudy však správně dovodily, že se bez nejmenších pochybností jedná o různé činy, resp. skutky (ve výše uvedeném smyslu), neboť v České republice byla stěžovatelka odsouzena za to, že padělaný cestovní pas v České republice užila, a to dne 5. 8. 2015, zatímco v Maďarsku má být stíhána za to, že si tento padělaný cestovní pas opatřila, a to v listopadu 2014. Obě jednání se tedy zásadním způsobem odlišují jak co do času a místa spáchání, tak i co do způsobu provedení.

10. V návaznosti na výše uvedené musí Ústavní soud odmítnout i tvrzení stěžovatelky, že Městský soud v Praze měl předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se právě toho, zda jednání, za které byla stěžovatelka již odsouzena, a jednání, pro něž byla předána do Maďarska, představuje stejný čin. Podle čl. 267/2 Smlouvy o fungování Evropské unie (ve znění Lisabonské smlouvy) soud členského státu může předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, jestliže potřebuje výklad unijního práva k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout. Předložení předběžné otázky tedy není potřebné, pokud obecný soud nemá pochybnosti o výkladu unijního práva. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť obecné soudy (i s oporou judikatury Soudního dvora Evropské unie) dokázaly interpretovat Rámcové rozhodnutí bez jakýchkoli pochybností.

11. Ústavní soud nemůže akceptovat ani tvrzení stěžovatelky, že k zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo v důsledku nedodržení lhůty 90 dnů k rozhodnutí o předání, která vyplývá z ustanovení § 209 odst. 1 a 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Je totiž třeba přisvědčit názoru Vrchního soudu v Praze, že uvedená lhůta je toliko lhůtou pořádkovou, neboť jediným důsledkem jejího nedodržení je povinnost soudu informovat o nedodržení lhůt příslušný orgán vyžadujícího státu a Eurojust.

12. Ústavní soud konečně neshledává důvodnými ani ostatní námitky stěžovatelky. Probíhající řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany není překážkou dokonce ani pro vydání osoby do cizího státu [tato překážka vzniká až tehdy, když došlo k udělení mezinárodní ochrany, srov. § 91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci], natož pak v řízení o předání do jiného členského státu (§ 205 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a contrario). Podobně ani absence platného cestovního dokladu nemůže být překážkou pro předání osoby do jiného členského státu. Tvrzení o podjatosti členky senátu Městského soudu v Praze JUDr. Jarmily Löffelmannové stěžovatelka opírá o její údajné výroky po ukončení prvního jednání ve věci, nijak však tyto výroky nekonkretizuje ani jinak nevysvětluje, z čeho konkrétně lze podjatost uvedené soudkyně dovozovat.

13. Svůj návrh na zrušení zákona o mezinárodní justiční spolupráci stěžovatelka odůvodňuje tím, že tento zákon oproti Rámcovému rozhodnutí podmiňuje nepředání osoby do jiného členského státu "totožností skutku" a nikoli "totožností činu". Stěžovatelka v tomto spatřuje "rozpor s Ústavou České republiky a s Listinou základních práv a svobod, ale také se samotným Rámcovým rozhodnutí Rady 2002/584".

14. Ústavní soud k tomu musí nejprve uvést, že ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.) vyložil, že komunitární právo nemůže být referenčním kritériem posuzování ústavnosti vnitrostátního předpisu. Případný rozpor zákona o mezinárodní justiční spolupráci s Rámcovým rozhodnutím by tedy sám o sobě nemohl být důvodem pro zrušení tohoto zákona na základě čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

15. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti je dále třeba konstatovat, že z hlediska souladu s ústavním pořádkem není rozhodující, že zákon o mezinárodní justiční spolupráci používá v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) a h) pojem "skutek", a nikoli "čin". I toto zákonné vyjádření, ve spojení s ústavně souladnou interpretací, o níž byla řeč výše, totiž nevzbuzuje pochybnosti o respektování zásady zákazu dvojího potrestání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro zrušení zákona o mezinárodní justiční spolupráci či některého jeho ustanovení.

16. Ústavnímu soudu tak nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2338/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies