I. ÚS 2598/16

15. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Maškové, zastoupené JUDr. Janem Bacílkem, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 108, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13Co 145/2016-112 ze dne 27. 4. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu legitimního čekávání a majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 dne 20. 10. 2015 rozsudkem č. j. 19 C 340/2013-84 zamítl žalobu na určení, že smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobci a stěžovatelkou jsou neplatné a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů ve výši 179.286,55 Kč. Napadeným rozsudkem byl zamítavý výrok potvrzen, avšak výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ohledně náhrady nákladů řízení změněn tak, že náhrada nákladů řízení se mění na částku 14.985 Kč. Dále městský soud uložil žalobcům uhradit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7.455 Kč. Napadené rozhodnutí obsahuje jasné poučení o možnosti podat si proti němu dovolání k Nejvyššímu soudu.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o náhradu jejích nákladů řízení, spočívá na nesprávném stanovení výše náhrady nákladů a odvolává se na judikaturu, která potvrzuje její výklad advokátního tarifu, z nějž by pro ni vyplývala vyšší náhrada nákladů řízení.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Podání ústavní stížnosti je namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. V nyní projednávaném případě byla stěžovatelka v napadeném rozsudku v souladu s občanským soudním řádem poučena o možnosti podání dovolání proti danému rozhodnutí. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto odvolateli podle dovolání odepřely (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy, pro určení hodnoty sporu v souvislosti s posouzením bagatelní hranice přípustnosti dovolaní je u výroku do nákladů řízení rozhodující rozdíl mezi částkou, která byla odvolacím soudem účastníkovi přiznána a částkou, která účastníkovi měla být přiznána. To je tedy i situace v nyní posuzovaném případě.

6. Nejvyšší soud je podle čl. 4 Ústavy zavázán chránit základní práva účastníků řízení, pokud tedy stěžovatelka namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces před nižšími soudy, pak náleží do pravomoci Nejvyššího soudu takovémuto zásahu do jejích základních práv a svobod zabránit. Kdyby nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by realizaci kompetence Nejvyššího soudu a rozhodoval by o ústavní stížnosti, aniž stěžovatelka vyčerpala všechny své možnosti v řízení před obecnými soudy. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou ve smyslu § 75 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2016


Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2598/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies