I. ÚS 1930/16

16. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatelů 1) M. K. a 2) T. K. a 3) P. R., právně zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze, Václavská 20, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2016 č. j. 26 Co 166/2016-1659, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2016 č. j. 26 Co 56/2016-1610 a proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 13. května 2015 č. j. 23 P 16/2013-1539, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu a práva dětí na rodičovskou výchovu a péči zaručených čl. 32 odst. 4 Listiny.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 20. 9. 2012 č. j. 23 Nc 701/2012-317 bylo rozhodnuto o svěření nezletilých stěžovatelek 1) a 2) do péče vedlejší účastnice jako matky a stěžovateli 3) jako otci byla uložena vyživovací povinnost ve výši 5 200 a 4 800 Kč měsíčně. Rozsudkem ze dne 20. 9. 2012 č. j. 23 Nc 701/2012-321 byl upraven styk se stěžovatelem 3) v rozsahu 40 % celkového času a 45 % denní péče (v lichém týdnu od čtvrtka ráno do neděle večer a v sudém týdnu od čtvrtka ráno do pátku večer).

4. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2014 č. j. 23 P 16/2013-805 bylo rozhodnuto o svěření nezletilých stěžovatelek do střídavé péče rodičů, toto rozhodnutí bylo potvrzeno také rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 22. 10. 2014 č. j. 26 Co 317/2014-1055. Vedlejší účastnici byla rovněž uložena vyživovací povinnost ve výši 1 100 a 900 Kč.

5. Dne 12. 12. 2014 stěžovatel 3) podal návrh na uložení vyživovací povinnosti vedlejší účastnici zpětně ke dni 1. 1. 2012, odkdy jako otec o děti pečoval 13 dnů v měsíci, a to s odůvodněním, že od 1. 1. 2012 do 10. 12. 2014 plnila vedlejší účastnice jako matka vyživovací povinnost pouze v rozsahu 60 %.

6. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2015 č. j. 23 P 16/2013-1539 bylo řízení o návrhu stěžovatele 3) zastaveno. Podle soudu prvního stupně již bylo o uvedené otázce pravomocně rozhodnuto.

7. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel 3) svým jménem i jako zákonný zástupce za nezletilé děti odvolání. Usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2016 č. j. 26 Co 56/2016-1610 bylo odvolání nezletilých dětí odmítnuto. Odvolací soud v odůvodnění odkázal na obsah spisu, z nějž vyplývá, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2015 č. j. 23 P 16/2013-1230 byl nezletilým dětem ustanoven opatrovník, a to Městský úřad v Berouně. Odvolání proto nebylo podáno oprávněnou osobou. Usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2016 č. j. 26 Co 166/2016-1659 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v nyní posuzované věci byly poměry nezletilých dětí upraveny dohodou schválenou soudem. Soud prvního stupně tím, že řízení o návrhu stěžovatele 3) zastavil, podle odvolacího soudu postupoval správně.

8. Stěžovatel 3) v ústavní stížnosti uvádí, že se domáhal uložení vyživovací povinnosti matce zpětně ke dni 1. 1. 2012, od nějž měl nezletilé děti v péči 13 dnů v měsíci. Podle jeho názoru je rozhodnutí o zastavení řízení nesprávné, neboť otázka vyživovací povinnosti vedlejší účastnice k nezletilým dětem dosud nebyla rozhodnuta a soudy se jí ani jinak nezabývaly. K tomu dodává, že vedlejší účastnice o nezletilé děti nepečovala v rozsahu 40 % jejich času a na nákladech na péči po tuto dobu se nijak nepodílela. Podle stěžovatele 3) se rovněž nepodílela ani na výživě v době "své" péče, neboť k jejím rukám byla hrazena částka 10 000 Kč měsíčně představující vyživovací povinnost otce. Uvedený stav je podle jeho názoru způsobený opomenutím soudu prvního stupně.

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti výslovně nežádali přezkum stanovení výživného, nýbrž vadného postupu obecných soudů vylučujícího projednání věci pro překážku věci rozhodnuté. V této souvislosti v prvé řadě uvádějí, že obecné soudy v minulosti o vyživovací povinnosti matky nerozhodovaly. Další argumentace stěžovatelů se vztahuje k dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu, který se v nálezu ze dne 26. 1. 2006 ve věci sp. zn. IV. ÚS 257/05 zabýval možností uložení vyživovací povinnosti od doby, kdy rodič tuto povinnost neplní vůbec nebo pouze v omezené míře. Z tohoto pohledu byl dle stěžovatelů jejich postup legitimní ochranou práv. Stěžovatelé dále odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k definičním znakům překážky věci rozhodnuté, zejména na usnesení ze dne 25. 6. 2009 ve věci sp. zn. 29 Cdo 1838/2007, z nějž vyplývá, že o překážku věci rozhodnuté nejde tehdy, opírá-li se nárok o jiné skutečnosti, než které tu byly v době původního řízení. Stěžovatelé závěrem uvádějí, že uvedený postup obecných soudů fakticky popírá zákonem deklarovanou možnost domáhat se úpravy výživného až na tři roky zpětně.

10. Dalšího zásahu do základních práv se odvolací soud měl dopustit tím, že nepřipustil odvolání stěžovatelek 1) a 2), neboť správně měl zvážit, zda je více v zájmu dítěte přezkoumání rozhodnutí, a tím i zhojení případných vad, nebo odmítnutí podání. Podle stěžovatele 3) platí, že i když je nezletilý v řízení zastoupen opatrovníkem, neznamená to zbavení práva rodičů hájit jeho zájem.

11. Na základě uvedeného stěžovatelé navrhli zrušení napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

13. Ústavní soud se v prvé řadě soustředil na otázku zastoupení stěžovatelek 1) a 2). Dospěl k závěru, že oběma nezletilým stěžovatelkám není třeba ustanovit opatrovníka, neboť z dále uvedených důvodů jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelkám by nemohlo zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nijak zvrátit (k otázce zastoupení nezletilého stěžovatele srov. nález ze dne 2. 4. 2009 ve věci sp. zn. II. ÚS 1945/08).

14. Ústavní soud dále uvádí, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

15. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

16. Podstatou ústavní stížnosti byly dvě otázky podústavního práva, a to zda řízení o návrhu stěžovatele 3) na uložení vyživovací povinnosti vedlejší účastnici zpětně k 1. 1. 2012 mělo být zastaveno pro překážku věci rozhodnuté a zda může zákonný zástupce podat odvolání jménem dítěte, jemuž byl pro řízení ustanoven opatrovník.

17. K prvnímu bodu argumentace stěžovatele, tedy že v řízení o návrhu stěžovatele 3) o uložení vyživovací povinnosti nebyly splněny předpoklady překážky věci rozhodnuté, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy tuto otázku posoudily správně. Z ustanovení § 919 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyplývá, že nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, a nedohodnou-li se o plnění vyživovací povinnosti k dítěti, postupuje soud podle § 915 až 918. Je tedy zřejmé, že dohoda rodičů je preferovaná před autoritativním rozhodnutím soudu. Jak vyplývá zejména z odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně, úprava poměrů k nezletilým dětem nebyla určena přímo autoritativním rozhodnutím, nýbrž soudem schválenou dohodou rodičů, tedy stěžovatele 3) a vedlejší účastnice. Stěžovateli 3) proto nic nebránilo, aby argumenty o finančních nákladech péče o nezletilé děti použil již při uzavírání dohody s vedlejší účastnicí o úpravě styku a vyživovací povinnosti. Pokud dobrovolně souhlasil se schváleným zněním, nelze jeho projev vůle interpretovat jinak, než tak, že souhlasí s tím, aby finanční plnění bylo poskytováno pouze z jeho strany. Pokud z uvedené soudem schválené dohody explicitně nevyplývá, že vedlejší účastnice není povinna k rukám stěžovatele 3) plnit vyživovací povinnost, nejedná se o nedostatek, neboť v tomto případě rozsudek soudu pouze převzal dohodu rodičů, která je ze zákona upřednostněna. Z uvedeného je proto možné odvodit závěr, že v návrhu stěžovatele 3) vymezeném období let 2012 až 2014 byla upravena nejen jeho vyživovací povinnost, ale rovněž vyživovací povinnost vedlejší účastnice, byť tak, že vedlejší účastnice nebude k rukám stěžovatele 3) nic plnit. Při totožnosti účastníků tak byla splněna i totožnost věci, která podle § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zakládá překážku věci rozhodnuté, pro niž bylo povinností soudu prvního stupně řízení o návrhu stěžovatele 3) podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavit.

18. K druhému tvrzenému pochybení obecných soudů Ústavní soud uvádí, že ani v tomto bodě nelze ústavní stížnosti vyhovět. Podle § 892 odst. 3 občanského zákoníku platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem, a že pro tyto případy soud dítěti ustanoví opatrovníka. Již ze samotného znění zákona je zřejmé, že pro vyloučení rodiče ze zákonného zastoupení svého dítěte postačuje pravděpodobnost střetu zájmů. Zákon navíc v těchto případech zastoupení rodičem přímo zakazuje. Uvedené pravidlo je přeneseno i do procesní úpravy, konkrétně § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž platí, že dítě je v řízení zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje, a že opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí. Není proto pochybením odvolacího soudu, pokud odvolání podané v zastoupení stěžovatelem 3) označil jako učiněné neoprávněnou osobou.

19. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy z ústavního pohledu splňuje všechna pravidla a stěžovatelé kromě procesních pochybení nevznesli žádné další námitky, konstatuje Ústavní soud, že nedošlo ani k zásahu do práv rodiče či dětí zaručených v čl. 32 odst. 4 Listiny.

20. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1930/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies