I. ÚS 2635/16

16. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 4 Ads 80/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhala obnovy řízení ve věci nepřiznání příspěvku na bydlení. Ve věci se objevily nové skutečnosti, které v konečném výsledku mohou zvrátit předchozí původní rozhodnutí Úřadu práce. Příslušný krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl s poukazem na ustanovení § 114 s. ř. s., podle něhož je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku, vydaném v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. Z uvedeného důvodu také Nejvyšší správní soudu následně podanou kasační stížnost zamítl.

Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že obnova řízení je v českém právním řádu připuštěna jak v případech občanskoprávního řízení, tak i řízení trestního. Podle jejího názoru neexistuje rozumný důvod, aby také v případech správního řízení nebyla možnost obnovy řízení obecně připuštěna. Zvláště pak za situace, kdy se jedná o tak zásadní otázku, jako je poskytnutí dávky v hmotné nouzi a příspěvek na bydlení. Nepřiznáním zmíněné dávky, může osoba přijít o možnost jakéhokoliv bydlení. Z uvedeného důvodu má stěžovatelka za to, že pokud se v řízení o poskytnutí dávky v hmotné nouzi a příspěvku na bydlení objeví nové skutečnosti, které mohou mít vliv na výsledek původního řízení, má být možnost obnovy řízení připuštěna. Pokud tento postup ustanovení § 114 s. ř. s. neumožňuje, považuje jej stěžovatelka za protiústavní.

III.

Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tento rozhodl zcela v souladu se zákonem a z hlediska nároků kladených na rozhodnutí obecných soudů není Nejvyššímu správnímu soudu čeho vytknout. Pokud stěžovatelka zmiňuje protiústavnost ustanovení § 114 s. ř. s., nutno podotknout, že jeho zrušení se stížnostním petitem nedomáhá a ve své podstatě by tím kýženého stavu, tj. projednání návrhu na obnovu řízení, ani nedosáhla.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro aplikaci podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2635/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies