I. ÚS 1258/16

16. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., právně zastoupeného Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem se sídlem Spálená 21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 4. 2015 č. j. 14 T 202/2012-431, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015 č. j. 10 To 197/2015-453 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 č. j. 3 Tdo 1609/2015-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv garantovaných čl. 8 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán za spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále též "trestní zákon"). Okresní soud Praha-západ jako soud nalézací (dále též "Okresní soud") jej v této věci třikrát zprostil obžaloby v plném rozsahu, přičemž Krajským soudem v Praze (dále též "Krajský soud") byl rozsudek Okresního soudu ve všech případech zrušen a vrácen s tím, že nalézací soud při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále též "trestní řád") a důkazy hodnotil jednostranně a vždy pouze ve prospěch stěžovatele. Při třetím zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně pak Krajský soud navíc rozhodl o tom, že věc má být projednána jiným samosoudcem.

3. Po projednání věci jiným samosoudcem pak Okresní soud Praha-západ rozhodl rozsudkem č. j. 14 T 202/2012-431 ze dne 7. 4. 2015 tak, že stěžovatele shledal vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, kdy tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody poškozené společnosti JMC Trading, s.r.o. ve výši 141.610 Kč.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který usnesením č. j. 10 To 197/2015-453 ze dne 16. 6. 2015 odvolání stěžovatele zamítl.

5. Proti zamítavému usnesení Krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dne 20. 1. 2016 usnesením č. j. 3 Tdo 1609/2015-24 odmítl jako zjevně neopodstatněné.

6. Stěžovatel byl odsouzen za to, že od dubna do května 2009 jako jednatel společnosti ABC SPORT, s.r.o. objednal od společnosti JMC Trading s.r.o. cyklistické zboží v celkové hodnotě 141.610,- Kč, ačkoli měl být srozuměn s tím, že vzhledem ke špatné finanční situaci společnosti ABC-SPORT, s.r.o. nebude tato schopna svému závazku dostát. Toto zboží nebylo ani zčásti uhrazeno a nebylo ani vráceno. Dne 15. 12. 2009 stěžovatel odstoupil z funkce jednatele společnosti ABC-SPORT, s.r.o.

7. Dle tvrzení stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k vyslovení viny a uložení trestu, přestože jeho vina nebyla před těmito soudy prokázána. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při vydávání napadených rozhodnutí se dostatečně nevyrovnaly s obhajobou stěžovatele, provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch a zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Tvrdí, že skutková zjištění obecných soudů nemají obsahovou souvislost s provedenými důkazy, dokonce jsou spíše opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištěna.

8. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, protože jeho jednání coby jednatele obchodní společnosti posuzovaly optikou trestního práva, přičemž toto jednání mělo být dle názoru stěžovatele předmětem maximálně soukromoprávního řízení.

9. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v rozhodnutí Krajského soudu o odnětí věci původně určenému soudci. Stěžovatel se domnívá, že zdůvodnění odnětí věci samosoudkyni, která třikrát stěžovatele zprostila obžaloby, a její přidělení samosoudci jinému, nebylo Krajským soudem dostatečně zdůvodněno, a proto představuje zásah do ústavního práva stěžovatele na zákonného soudce.

10. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

12. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Co se týká námitky stěžovatele stran hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, Ústavní soud se v tomto přiklání k názoru Nejvyššího soudu, který neshledal v postupu nalézacího a odvolacího soudu žádné pochybení. Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Po důkladném prostudování spisového materiálu Ústavní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu v tom, že by jeho vina nebyla v řízení před obecnými soudy prokázána. Zavinění stěžovatele bylo dostatečně prokázáno již soudem prvního stupně (viz str. 7 napadeného rozsudku), obsah usvědčujících důkazů a vypořádání se s námitkami obžalovaného jsou uvedeny i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (viz str. 4 napadeného usnesení). Ústavní soud tedy ani zde žádné pochybení obecných soudů neshledal a námitce stěžovatele proto vyhovět nemohl.

14. Dále Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že v jeho věci trestní soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též "trestní zákoník") nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). Ústavní soud navíc podotýká, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku nebyla na místě ani s ohledem k výši způsobené škody, která byla jednáním stěžovatele způsobena poškozené JMC Trading s.r.o. Tato škoda dosahovala částky 141.610 Kč, což je více než pětinásobek výše škody, jež je vyžadována pro naplnění znaků skutkové podstaty § 250 odst. 1, 2 trestního zákoníku.

15. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele týkající se údajného porušení jeho práva na zákonného soudce. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že postup podle § 262 trestního řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce (např. usnesení II. ÚS 2885/15 ze dne 30. 3. 2016). Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), však nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí.

16. Dle názoru Krajského soudu právě posuzovaná situace naplňuje atributy oné výjimečné situace. Aniž by Krajský soud popíral zásadu, že hodnocení důkazů je výhradní doménou nalézacího soudu, či dával Okresnímu soudu pokyny, jak provedené důkazy hodnotit, bylo zcela v kompetencích odvolacího soudu dohlížet, aby soud nalézací hodnotil provedené důkazy plně v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Postup odvolacího soudu spočívající v nařízení, aby věc projednal senát v jiném složení, byl zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Jak totiž bylo v minulosti Ústavním soudem opakovaně judikováno, k postupu podle § 262 trestního řádu může dojít i za situace, kdy nalézací soud v dosavadním složení senátu není po opakované kasaci svých předchozích rozhodnutí již s to rozhodovat nestranně, případně hodnotit provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech právě ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu (viz např. III. ÚS 2028/08 a III. ÚS 207/09). Námitku stěžovatele, že rozhodnutí o odnětí věci nebylo Krajským soudem dostatečně zdůvodněno, tak Ústavní soud musel odmítnout.

17. Pokud stěžovatel s podrobným odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu nesouhlasí, jeho argumentace má charakter pouhé polemiky se závěry obecného soudu, přičemž nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.

18. Ústavní soud nadto konstatuje, že námitka nedostatečného odůvodnění postupu odvolacího soudu, kterým nařídil projednat věc jiným samosoudcem, se objevuje i mezi námitkami v dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud se však touto námitkou nezabýval, neboť tato námitka nespadá pod žádný z dovolacích důvodů stěžovatelem v dovolání uvedených, což sice není explicitně uvedeno v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, nicméně to lze dovodit z odůvodnění na str. 3 a 4. Takovýto postup Ústavní soud shledává jako dostatečný a plně v souladu s § 265i odst. 2 trestního řádu, jež klade Nejvyššímu soudu povinnost odmítavé usnesení jen stručně odůvodnit. Ani tímto postupem tedy nemohlo být zasaženo do práva na spravedlivý proces stěžovatele.

19. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1258/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies