I. ÚS 2584/16

16. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 90/2016-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 30 a čl. 38 Listiny a čl. 90 Ústavy.

2.Stěžovatelka uplatnila u Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Ostravě, žádost o přiznání dávky na bydlení. Ministerstvo práce a sociálních věcí zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č. j. 435414/14/OT. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 18 Ad 43/2014, tak, že byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. SZ/1353/2014/4S-MSK, č. j. MPSVUM/ 9598/14/4S-MSK, zamítnuta. Stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení s tvrzením, že se objevily nové skutečnosti, které v konečném důsledku mohou zvrátit původní rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o nepřiznání příspěvku na bydlení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 18 Ad 43/2014, byl návrh na obnovu řízení odmítnut s poukazem na ustanovení § 114 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť obnova řízení je přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že kasační stížnost zamítl. V napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud postupoval zcela v souladu s dikcí zákona, pokud návrh na obnovu řízení odmítl, jeho rozhodnutí je přitom přezkoumatelné, neboť v něm srozumitelně uvedl důvody, které jej k tomuto rozhodnutí vedly.

II. Argumentace stěžovatelky

3.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených v Listině a poukazuje na to, že obnova řízení je obecně přípustná v českém právním řádu, a to jak v občanskoprávním, tak i trestním řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že neexistuje rozumný důvod, proč by také v případech soudního řízení správního neměla být možnost obnovy řízení obecně připuštěna, zvláště jedná-li se o tak zásadní otázku, jako v případě stěžovatelky, v němž se rozhoduje o poskytnutí dávky na bydlení. V řízení o přiznání dávky na bydlení se téměř vždy rozhoduje o takových právech účastníka řízení, které jsou životně významné a nepřiznání takové dávky může vést v některých případech až k tomu, že se taková osoba ocitne bez prostředků, v konečném důsledku může přijít o možnost jakéhokoliv bydlení a zůstat zcela na okraji společnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

4.Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

5.Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou zejména s odůvodněním napadeného rozhodnutí a postupem krajského soudu. Nad to se pak jedná o pokus zavést v soudním řízení správním obnovu řízení pro typy řízení, u nichž s tím zákonodárce nepočítá. Obecné soudy postupovaly správně, pokud nepřipustily postup, který jim zákonodárce nestanovil. Státní orgány v demokratickém právním státě totiž mohou postupovat pouze zákonem stanoveným způsobem. Státní moc lze podle čl. 2 odst. 3 Ústavy uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ústavní soud tedy v postupu obecných soudů ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal žádné pochybení či zásah do základních práv stěžovatelky.

6.Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2584/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies