I. ÚS 2434/16

16. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. X. Q., zastoupeného Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 37/2015 ze dne 7. 7. 2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1586/2015-104 ze dne 21. 4. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva, zaručeného čl. 39 Listiny (zákonnost trestu).

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 45 T 4/2014, byl stěžovatel uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Jeho trestná činnost spočívala v tom, že se minimálně několik měsíců v obci Zlonice podílel na provozování indoor pěstírny marihuany tím, že zabezpečoval chod pěstírny po finanční a praktické stránce. Napadeným rozsudkem mu byl změněn trest na trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s dozorem, a dále uložen též trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let.

3. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele odmítl a vysvětlil, že ačkoliv má na území České republiky povolen trvalý pobyt, nemá zde pevné sociální zázemí, nemá v současnosti žádnou práci, a jeho vztah s dcerou rovněž nemůže být hodnocen jako překážka pro uložení trestu vyhoštění. Jeho dcera je totiž osobou zletilou a ani spolu reálně nežijí. Trest vyhoštění splňuje zákonná hlediska, neboť stěžovatel není občanem České republiky a uložení trestu je odůvodněno ochranou bezpečnosti lidí a majetku, a to především s ohledem na charakter trestné činnosti, pro niž byl odsouzen. Navíc Nejvyšší soud zdůraznil, že trestné činnosti se stěžovatel dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení.

4. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv tím, že mu byl uložen trest vyhoštění, ačkoliv pro uložení takového trestu nebyly splněny podmínky, že mu tedy byl uložen trest, který zákon nestanoví, respektive, který nelze podle zákona uložit, čímž došlo k porušení čl. 39 Listiny. Stěžovatel poukazuje na to, že závěr obecných soudů, že jeho zázemí na území ČR není dostatečně silné, aby odůvodňovalo nemožnost uložení trestu vyhoštění, je s rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Stěžovatel sice v poslední době neměl stabilní zaměstnání, avšak po celou dobu svého pobytu na území se živil poctivou prací. Dočasná ztráta zaměstnání musí být posuzována v širších souvislostech a nikoliv jenom dočasně. Stěžovatel má v ČR dostatečné sociální zázemí, neboť na území státu pobývá téměř 30 let a má dceru, která je českou občankou. Dceři je pouhých 19 let a s otcem nežije ze studijních důvodů, nicméně má s ním silný vztah. Stěžovatel poukazuje na to, že zájmy dítěte musejí vždy jednoznačně převážit nad zájmy státu, a že respektování rodinného života vyžaduje, aby sociální realita převládla nad právními tezemi či domněnkami. Možnost rodičů (vlastních i nevlastních) stýkat se s dítětem na každodenní bázi, a nikoliv potencionálně za hranicemi ČR je přitom pro rodinný život nezbytná. Stěžovatel pak odkazuje na Úmluvu o právech dítěte s tím, že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění.

5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).

8. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatele dostatečně a přesvědčivě vypořádal. Vysvětlil, jaké všechny důvody Vrchní soud v Praze vedly k uložení trestu vyhoštění stěžovateli. Právě s ohledem na toto odůvodnění je třeba konstatovat, že nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na rodinný život ani nebyl porušen zákaz trestu uloženého v rozporu se zákonem. Pokud se stěžovatel odvolává na speciální ochranu dětí podle Úmluvy o právech dítěte, pak tato argumentace neobstojí, neboť jeho dcera, která je již zletilá, nemůže být beneficientem této Úmluvy. Podle čl. 1 Úmluvy se totiž jako dítě chrání jen lidské bytosti mladší osmnácti let.

9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2434/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies