I. ÚS 2498/16

17. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Karla Hronka, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 14 C 179/2001-635 ze dne 4. 10. 2012, usnesení téhož soudu č. j. 14 C 179/2001-974 ze dne 26. 5. 2016, a o návrhu na zahájení kárného řízení proti vybraným soudcům Okresního soudu Plzeň - město, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2016, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně připojil žádost, aby Ústavní soud rozhodl o zahájení kárného řízení proti soudcům Mgr. Kočandrlové, Mgr. Bučkovi a Mgr. Skalovi "za ohrožování důvěry v nezávislé a spravedlivé rozhodování soudů a za nevhodné chování těchto soudců".

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).

Stěžovatel v předloženém návrhu usiluje v prvé řadě o zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") č. j. 14 C 179/2001-635 ze dne 4. 10. 2012, jímž byl zavázán zaplatit žalobcům částku 81 013 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby související s užíváním bytu. Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že stěžovatel proti tomuto rozhodnutí brojil včasným odvoláním. Okresní soud nicméně posléze odvolací řízení zastavil usnesením č. j. 14 C 179/2001-740 ze dne 23. 7. 2013 z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Za dané situace tedy podané odvolání nepředstavovalo efektivní prostředek nápravy a z tohoto pohledu bylo třeba posoudit ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu ze dne 4. 10. 2012 jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ve vztahu k předmětné věci budiž dále uvedeno, že stěžovatel napadl výše uvedený rozsudek okresního soudu též žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení, které soud spojil ke společnému řízení. V průběhu tohoto řízení stěžovatel podal k okresnímu soudu ještě odvolání proti usnesení č. j. 14 C 179/2001-740 ze dne 23. 7. 2013. Okresní soud pak rozhodl o všech návrzích stěžovatele usnesením č. j. 14 C 179/2001-974 ze dne 26. 5. 2016 tak, že žalobu pro zmatečnost (ve výroku I.) a žalobu na obnovu řízení (ve výroku II.) zamítl, odvolání stěžovatele pro opožděnost odmítl (výrok IV.), načež určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. a V.) a že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek (výrok VI.).

Posledně zmíněné rozhodnutí zahrnul stěžovatel do petitu ústavní stížnosti, jsa přesvědčen, že proti němu "nemá žádný další opravný prostředek nápravy". Nutno ovšem podotknout, že stěžovatel se mýlí, neboť ve své věci disponuje odvoláním ve smyslu ustanovení § 201 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). O tom sice nebyl soudem prvního stupně poučen ("poučení" v usnesení okresního soudu ze dne 26. 5. 2016 zcela absentuje), což má však jedině za následek, že stěžovateli ve vztahu ke lhůtě k podání odvolání svědčí dobrodiní ustanovení § 204 odst. 2 o. s. ř., podle něhož neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Jak Ústavní soud ostatně zjistil, stěžovatel v rozporu se svým shora deklarovaným názorem odvolání proti výroku II. a IV. napadeného usnesení k okresnímu soudu osobně doručil již dne 13. 6. 2016. Je tedy zřejmé, že řízení před obecnými soudy zatím neskončilo, přičemž stěžovateli je v jeho rámci nadále zachována možnost využít k ochraně svých práv prostředky podle občanského soudního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud. Jinými slovy, platí i zde, že podal-li stěžovatel odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, a současně nevyužil-li totožných dispozic ve vztahu k výroku I. usnesení okresního soudu, nedostál tímto požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Co se týče žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud rozhodl o zahájení kárného řízení proti soudcům Mgr. Kočandrlové, Mgr. Bučkovi a Mgr. Skalovi, je třeba konstatovat, že takovou kompetencí Ústavní soud vybaven není. Opačný závěr by byl v rozporu s jeho postavením v soustavě státních orgánů [srov. možnosti postupu podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], stejně jako s principem dělby moci. V tomto smyslu bylo nutno ji tedy odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Dlužno ještě dodat, že Ústavní soud v projednávané věci nepřehlédl vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale netrval na jejím odstranění, neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2016


Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2498/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies