III. ÚS 2673/16

19. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PTÁČEK - pozemní stavby s. r. o., sídlem Podvalí 629, Kojetín, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem sídlem Slavíčkova 827/1a, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. června 2016 č. j. 7 Cmo 165/2015, 7 Cmo 48/2016-408, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, dále pak mělo dojít k porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") byl k odvolání žalovaného Vangelise Simu, podnikatele, v řízení o zaplacení částky 3 571 392 Kč s příslušenstvím a částky 410 514 Kč a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 132 492 Kč, ve kterém stěžovatelka vystupovala v roli žalobkyně, zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014 č. j. 11 Cm 63/2009-332 ve výrocích I (kterým bylo uloženo žalovanému zaplatit stěžovatelce 3 314 797 Kč s příslušenstvím), IV až VI (o nákladech řízení) a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 4. 11. 2015 č. j. 11 Cm 63/2009-388 (kterým bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného a o nákladech řízení) a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

II.
Obsah ústavní stížnosti

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obecný soud porušil zásadu vázanosti ústavním zákonem a zákonem ve smyslu čl. 95 Ústavy a její výše uvedená základní ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu uvedla, že žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV až VI odvoláním, naopak ona jeho výrok II, kterým byla její žaloba zčásti zamítnuta, a výrok III, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobci 324 743 Kč, odvoláním nenapadla. Vrchní soud podanému odvolání (překvapivě) vyhověl s odůvodněním, že předchozí řízení trpí vadami při provádění dokazování, jejichž důsledkem je nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Za tohoto procesního stavu nebyl vrchní soud dle stěžovatelčina názoru vázán rozsahem odvolání, a měl (proto) rozhodnout o zrušení všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Daná procesní vada měla tedy vliv na všechny tyto výroky, stejně tak jako vrchním soudem konstatované nesprávné hodnocení povahy, rozsahu a obsahu smluvního vztahu účastníků. Závěrem stěžovatelka shrnula, že všechny výroky byly vzájemně závislé [§ 212 odst. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], protože vycházely z jednoho smluvního vztahu a z jednoho procesního postupu dokazování, ke kterému byla konstatována nesrozumitelnost, přičemž zrušení jen některých výroků v téže věci (z téhož smluvního vztahu) vyvolává stav faktického rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve vztahu k výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně, které nemohou - stejně jako ostatní výroky - obstát. Z tohoto důvodu měly být tyto výroky zrušeny odvolacím soudem rovněž.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentovala tím, že vrchní soud jako soud odvolací nebyl vázán rozsahem odvolání podaného žalovaným, a tudíž měl přezkoumat i nenapadené výroky rozsudku soudu prvního stupně a je také zrušit. Ústavní soud má za to, že v případě, kdy soud nerozhodne o celém předmětu řízení, je účastník řízení oprávněn, resp. povinen podle § 166 o. s. ř. (ve spojení s § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř.) navrhnout doplnění usnesení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 20 Cdo 44/99 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123), rozsudek ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1212/2010 (uveřejněný v Soudní judikatura č. 8/2012)]. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by stěžovatelka takový návrh, který v dané věci představuje procesní prostředek ochrany jejích práv, uplatnila.

7. Na doplnění nutno uvést, že pokud by snad bylo objektivně vyloučeno dosáhnout nápravy touto cestou (tj. i v případě, že by předmětná námitka byla důvodná), pak by stěžovatelka musela mít k dispozici jiné procesní prostředky k ochraně svých práv. V tomto ohledu lze zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999 sp. zn. 26 Cdo 60/99 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 40/1999), v němž byla řešena obdobná situace, kdy odvolací soud přezkoumal pouze odvoláním napadený výrok o bytové náhradě, a nikoliv již (vyhovující) výrok o vyklizení bytu, s odůvodněním, že nebyl odvoláním napaden. Uvedený soud dospěl k závěru, že tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000), i když žalovaná, které byla uložena povinnost byt vyklidit, odvolání nepodala; v tomto případě sice rozsudek odvolacího soudu obsahoval výrok, že odvoláním napadený rozsudek zůstává ve "výroku o věci samé" nedotčen, nicméně dovolací soud odmítl, že by tento výrok měl povahu rozhodnutí o věci. Pokud by byl daný názor použitelný na souzenou věc (na základě úvahy, že není relevantní rozdíl mezi chybějícím a právně neexistujícím výrokem), pak by podle současné úpravy mohlo jít o tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., kterou by bylo možné za určitých podmínek uplatnit i v dovolání [způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.) by totiž mohla být jen v případě, že by šlo o otázku procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jinak by případná námitka mohla být považována za relevantní, jestliže by dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.)]. Řešení otázky, který z výše uvedených postupů (bylo) nutno použít, je věcí obecných soudů.

8. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k právě uvedenému již Ústavní soud nepovažoval za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vad jeho podání, když jím udělená plná moc nesplňovala všechny náležitosti podle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2016


Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2673/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies