I. ÚS 1363/16

22. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Luďka Kučery, zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2016 č. j. 8 To 126/2016-8218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel je trestně stíhaný pro zločin podílnictví podle ustanovení § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Nt 301/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013 sp. zn. 9 To 38/2013, vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"). Následně byl stěžovatel na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. 9 To 240/2013 dle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 trestního řádu a ustanovení § 73a odst. 1 a 3 trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí opatření nahrazujících vazbu v podobě peněžité záruky ve výši 10 mil. Kč, stanovení dohledu probačního úředníka a stanovení omezení spočívajícího v zákazu vycestovat do zahraničí.

Stěžovatel podal dne 11. 6. 2015 žádost o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Uvedené žádosti bylo usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 63/2014 ze dne 22. 2. 2016 vyhověno. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně proti tomuto usnesení podalo dne 7. 3. 2016 stížnost, o které Krajský soud v Brně rozhodl usnesením sp. zn. 8 To 126/2016 ze dne 29. 3. 2016 tak, že usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 63/2014 ze dne 22. 2. 2016 zrušil a rozhodl tak, že žádost stěžovatele podle § 77a odst. 4 trestního řádu o zrušení omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí se zamítá.

Proti shora uvedenému zamítavému usnesení krajského soudu brojí stěžovatel předmětnou ústavní stížností, v níž uvádí, že byl v září 2013 propuštěn z vazby a od té doby, tj. více než dva a půl roku, je stíhán na svobodě. Po celou tuto dobu je podle jeho názoru výrazně omezen ve svých právech garantovaných Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Zejména pak ve svobodě pohybu, neboť je mu uložen zákaz vycestování do zahraničí dle § 77 trestního řádu. Odebrání cestovního dokladu bylo provedeno jako substitut za vazbu, kdy zde byla obava, že stěžovatel po propuštění z vazby unikne, neboť je cizím státním příslušníkem. V souvislosti s uvedeným trestní řád neobsahuje zákonnou úpravu maximální možné délky trvání opatření nahrazujících vazbu. Z toho důvodu je stěžovatel toho názoru, že by se mělo přistoupit k analogii legis ve prospěch stěžovatele, kdy je chybějící zákonné ustanovení, které by upravovalo maximální možnou délku trvání opatření nahrazující vazbu, nahrazeno ustanovením § 72a odst. 1 a 2 trestního řádu. Zmíněné ustanovení pak upravuje maximální možnou délku trvání vazby, kdy by i opatření nahrazující vazbu mělo trvat celkově dva roky, resp. 8 měsíců v přípravném řízení a následně 16 měsíců v řízení před soudem. Do uvedené doby by měla být podle stěžovatele započítána i doba strávená ve vazbě.

V souvislosti s výše uvedeným stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/2013 a I. ÚS 2208/2013, v nichž se zabýval délkou tzv. útěkové vazby. Stěžovatel poukázal též na tu skutečnost, že městský soud mu svými četnými opatřeními v minulosti umožnil, a to i opakovaně, vycestovat do Rakouska, Slovenska, Velké Británie. Stěžovatel je toho názoru, že jakékoliv jeho jednání nesměřuje ani dva a půl roku po propuštění z vazby k porušení povinností uložených mu soudem. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že mu nelze donekonečna bránit ve svobodě pohybu a pobytu. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil právo České republiky zadržet pas příslušníka jiného státu.

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na http://nalus.usoud.cz/].

V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní setrvání na restriktivním přístupu jeho zasahování do průběhu trestního řízení. Dovozování jakékoliv analogie mezi délkou trvání vazby a délkou omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, považuje Ústavní soud za bezpředmětné. Důvodem je především ta skutečnost, že omezení osobní svobody jednotlivce je nesrovnatelně intenzivnější zásah do základních práv a svobod stěžovatele, než zákaz vycestování do zahraničí. Je sice pravdou, že doba omezení delší než dva a půl roku je poměrně značná, nicméně krajský soud se účelem uloženého omezení zabýval, když poukázal na závažnost trestné činnosti a na to, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem. Podle krajského soudu dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se skutek, pro který je obviněný stíhán, stal, vykazuje znaky uvedeného zločinu a je dáno důvodné podezření, že se tohoto skutku dopustil stěžovatel spolu s dalšími spolupachateli. Navíc, v předmětném případě je zřejmé, že vydáváním opatření je ze strany soudu stěžovateli umožněno cestovat v rámci Evropské unie, a to i opakovaně.

Výše uvedené však neznamená, že délka zásahu, resp. omezení práv stěžovatele může být excesivně dlouhá. To ostatně konstatoval Ústavní soud již v předchozí ústavní stížnosti téhož stěžovatele, evidované pod sp. zn. II. ÚS 2093/14. Ústavní soud se sice ztotožňuje s Evropským soudem pro lidská práva, který konstatoval, že nezbytnost zákazu vycestování klesá s postupem času a délka řízení vychyluje váhy ve prospěch stěžovatele (srov. např. rozsudek Földes a Földesné Hajlik proti Maďarsku ze dne 31. 10. 2006, č. 41463/02), nicméně podle Ústavního soudu lze výše uvedenou dobu omezení považovat vzhledem k okolnostem případu ještě za přiměřenou. V souvislosti s uvedeným nelze též přehlížet, že plynutí času klade na obecné soudy vyšší nároky stran odůvodnění uloženého omezení. V projednávané věci považuje Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu za ústavně konformní.

Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1363/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies