IV. ÚS 2066/15

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem Horní nám. 365/7, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 70 Co 155/2014-1816 ze dne 1. 4. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 129/2008-1714 ze dne 13. 12. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci rozhodoval o komplexních poměrech nezletilé dcery stěžovatele. Jednak zamítl návrh stěžovatele na změnu její péče (výchovy) tak, aby byla svěřena do jeho výlučné péče a matce určeno výživné, jednak současně upravil osobní styk stěžovatele s nezletilou na každou sudou sobotu od 9.00 hodin do 20.00 hodin, jakož i každoročně na 25. 12. ve stejném čase, a specifikoval práva a povinnosti rodičů s tím související. Rovněž uložil a konkretizoval matce povinnost informovat stěžovatele o nezletilé V. vždy k 1. 2., 1. 5., 1. 7. a 1. 10. každého roku.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu péče a o informační povinnosti matky jako věcně správné potvrdil, dále rozsudek nalézacího soudu ve výrocích, jimiž byly oběma rodičům uloženy povinnosti související s realizací péče ve stanoveném rozsahu, zrušil a řízení o styku stěžovatele s nezletilou zastavil. Též rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v důsledku neúplného zjištění skutkového stavu, neodůvodněnosti, nepodloženosti a rozpornosti závěrů soudů s provedeným dokazováním a jeho výsledky a z toho plynoucí nesprávnosti skutkových a právních závěrů soudů obou stupňů, jednostrannosti a hypotetičnosti jejich konstrukcí bylo rozhodnuto v rozporu se skutečným stavem věci a právní úpravou obsaženou v ustanovení § 885 až § 919 občanského zákoníku. Stěžovatel soudům zejména vytýká procesní pochybení, neboť stěžovateli neumožnily účastnit se osobně výslechu znalců, zpracovatelů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Stěžovatel rozporuje vývody soudů o názorech nezletilé na styk se stěžovatelem a poukazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu v otázce střídavé výchovy, již měly soudy respektovat. Krajský soud se dle něj s uvedenými námitkami nijak nevypořádal, bez bližšího odůvodnění pouze konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro střídavou péči. Tyto své námitky stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr, je v zásadě toliko opakováním argumentů, které stěžovatel již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zvláště pak v odvolacím řízení, a s nimiž se tyto soudy již podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádaly, a ventiluje nespokojenost s hodnocením skutkového stavu soudy, domnívaje se, že Ústavní soud podrobí jeho výtky přezkumu. Ústavní soud ovšem, jak plyne z výše řečeného, není opatrovnickým či dalším odvolacím soudem, pročež se jeho přezkum omezuje toliko na zjištění případného porušení základního práva nebo svobody. O tom však nemůže být v souzené věci řeč.

Jádro rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutečnosti, že stěžovatel hodlal "vyměnit" zpětvzetí návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilou za ústup od jeho návrhu na změnu péče a vůbec vše ostatní, co s tím souvisí, což stěžovatel deklaroval hned několikrát během odvolacího řízení. Jestliže pak odvolací soud z tohoto postoje stěžovatele vyvodil, že pokud by matka netrvala na vyšším výživném, stěžovateli by vlastně nevadilo, že sedmnáctiletou dceru nebude mít ve střídavé péči, ani že se s ní nadále nebude osobně vídat, a tudíž je odvolání stěžovatele již proto nedůvodné, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Není tedy namístě závěr, že krajský soud bez bližšího odůvodnění pouze konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro střídavou péči, přičemž šlo o klíčovou úvahu odvolacího soudu, od níž se odvíjely či s ní jinak souvisely i další jeho závěry. Za dané situace je ovšem bez významu zabývat se případnými procesními porušeními ze strany soudů, neboť i kdyby jejich existenci Ústavní soud shledal, nic by to nemohlo změnit na rozhodnutí soudu ve věci samé. Ve zbytku pak výhrady stěžovatele nejsou způsobilou argumentací v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, proto se jí také Ústavní soud nezabýval. Konečně nelze přehlédnout, že rozhodování Ústavního soudu má fakticky již jen akademický charakter, poněvadž již v době rozhodnutí krajského soudu dělilo nezletilou dceru od dovršení zletilosti pouhých osm měsíců, k čemuž pak došlo v lednu tohoto roku.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. srpna 2016

David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2066/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies