I. ÚS 2525/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s. r. o., se sídlem Všechromy 26, 251 63 Strančice, zastoupené JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Ječná 29a, 621 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1260/2016-907 ze dne 5. 5. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 239/2009-843 ze dne 22. 10. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Vsetíně domáhala určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví X v katastrálním území Rožnov pod Radhoštěm u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí. V soudním řízení byla vydána řada meritorních rozhodnutí vyřizujících žalobu rozdílným způsobem. Naposledy rozhodl o žalobě Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem č. j. 15 C 1/2007-360 ze dne 2. 12. 2008, kterým jí vyhověl a určil, že stěžovatelka je vlastníkem sporných nemovitostí. K odvolání žalovaného, města Rožnov pod Radhoštěm, Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil uvedené rozhodnutí nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že základním kritériem pro posouzení sporu měla být skutečnost, zda dohoda o bezúplatném převodu nemovitého majetku ze dne 11. 5. 1992 byla registrována státním notářstvím, či na jejím základě byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ačkoli opakovaně bylo dle stěžovatelky obecnými soudy zjištěno, že taková skutečnost nenastala, nevyvodil z toho krajský soud odpovídající závěr a opakovaně rozhodoval v její neprospěch, přičemž zlehčoval její další námitky, jimiž zpochybňoval platnost uvedené dohody pro její neurčitost a absenci formálních náležitostí (zejména podpisu oprávněných osob). Stěžovatelka dále uvedla, že závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení na její straně je účelový a v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí nejen obecných soudů, ale i Ústavního soudu. Žalovaný je dle ní veden v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Jestliže se stěžovatelka domáhá určení, že je to ona, komu svědčí vlastnické právo, protože žalovaný nedisponuje nabývací listinou, nemůže dle jejího názoru existovat silnější zájem na určení práva než v tomto případě. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že odmítnutím dovolání zcela rezignoval na svoji funkci, když uzavřel, že otázka právního posouzení odvolacího soudu při řešení naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení není otevřena dovolacímu přezkumu. Tyto své námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr, je v zásadě toliko opakováním argumentů, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již podrobně a ústavně konformním způsobem vypořádaly, očekávajíc, že i Ústavní soud je v celé šíři podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, což, jak plyne z výše nastíněného postavení Ústavního soudu, není možné.

V posuzované věci je zcela zřejmé, že klíčovým posouzením pro úspěch či neúspěch žaloby byla primárně otázka existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Po intervenci Nejvyššího soudu (rozsudek č. j. 32 Cdo 3752/2012-785 ze dne 21. 1. 2015, kterým byl zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě) se touto otázkou znovu zabýval krajský soud v nyní napadeném rozsudku a dospěl k závěru, že na straně stěžovatelky není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to proto, že právní předchůdce stěžovatelky se účastnil privatizačního procesu, z něhož jednoznačně vyplýval záměr státu jako vlastníka bezúplatně převést předmětné nemovité věci na žalované město. Právní předchůdce stěžovatelky dle odvolacího soudu v souladu s privatizačním projektem majetek na žalovaného převedl a teprve po 8 letech (v roce 2000) začal dohody o převodu majetku na žalovaného zpochybňovat. Žalovaný v souladu s privatizačním záměrem a jeho realizací musel dle soudu rozumně očekávat, že je tím, na koho měl být majetek převeden, byl zapsán v katastru nemovitostí a jako vlastník se choval až do doby zpochybnění vlastnictví právním předchůdcem stěžovatelky. Na straně žalující strany tedy odvolací soud shledal absenci legitimního očekávání, a to právě s ohledem na privatizační proces a záměr státu, komu měl být předmětný majetek převeden, a zejména chování původního žalobce.

Uvedený názor odvolacího soudu lze stručně přiblížit tak, že přistoupil-li právní předchůdce stěžovatelky ke zpochybnění vlastnického práva fakticky převedených pozemků se značným časovým odstupem, aniž do té doby cokoli namítal či jinak se svého vlastnictví dožadoval, nemůže tu "náhle" na jeho straně, resp. nyní na straně stěžovatelky jako jeho právní nástupkyně, existovat naléhavý právní zájem na určení, jestliže tuto naléhavost do doby podání žaloby v roce 2000 nijak nepociťoval. Tento vývod nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní, a to tím spíše, že co do nosných důvodů koresponduje s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (č. 477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493), které mimo jiné řeší otázku povahy určovací žaloby, přičemž akcentuje skutečnost, že žaloba na určení práva byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy s tím, že jde o žalobu svou povahou preventivní. Zde Ústavní soud také vyzdvihl, že "[a]č je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04)."

Třebaže Ústavní soud výše citované závěry učinil ve spojitosti s problematikou obcházení restitučních předpisů žalobami o určení vlastnického práva, lze je vztáhnout i na vlastnické spory související s privatizací, neboť i zde dochází k nikoli zanedbatelné časové prodlevě zpochybnění vlastnictví, byť z hlediska plynutí času ne tak markantní, jako je tomu v případě restitucí, kde se může jednat o celé dekády. Tento rozdíl je ovšem spíše rázu kvantitativního nežli kvalitativního, poněvadž právní nejistota současného vlastníka věci je nabourána mnohdy stejným způsobem zde jako u restitucí. Řečeno slovy vzpomínaného stanoviska, ani tu nepředstavuje určovací žaloba nástroj prevence, ale nástroj, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné či zpochybněna zákonnost před lety uskutečněných veřejnoprávních postupů (ostatně obdobný charakter měl i privatizační proces). Pakliže tedy odvolací soud vzal tuto judikaturu Ústavního soudu v úvahu a ozřejmil její použitelnost i na stěžovatelčin případ, nezasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Protože krajský soud na straně stěžovatelky neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, žalobu musil nutně zamítnout změnou rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace je, jak přiléhavě podotkl Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání, bezvýznamné zabývat se žalobou věcně. Z tohoto důvodu se Ústavní soud již dále nezabýval zbývajícími námitkami stěžovatelky, včetně výhrad směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu, protože ani jejich případná důvodnost by ničeho nemohla zvrátit na neúspěchu žaloby jako takové, a tím ani přivodit stěžovatelce příznivější rozhodnutí (resp. jeho možnost), což je také jediným smyslem kasačního zásahu Ústavního soudu (srov. otázku racionality ústavní stížnosti, vyjádřenou v řadě rozhodnutí Ústavního soudu, zejm. nálezu sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009, N 43/52 SbNU 431).

Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. srpna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2525/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies