III. ÚS 273/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Jarmily Holubové, Aleše Mírka, Ing. Jakuba Vladislava Mírka, Lubora Mírka a Vladislava Mírka, zastoupených Mgr. Ondřejem Burešem, advokátem, sídlem Na Příkopě 22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 3565/2015-268, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2015 č. j. 8 Co 677/2014-221 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 2014 č. j. 62 C 35/2012-152, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2014 č. j. 62 C 35/2012-167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42/390, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jelikož jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě bylo určeno, že vedlejší účastnice (Česká republika) je vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Zábřeh, obec Ostrava, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, a to z titulu bezúplatného převodu vlastnictví na základě "Prohlášení o bezplatném odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu", učiněného právními předchůdci stěžovatelů (Valentinem a Marií Mírkovými) dne 29. 1. 1968. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a následné dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

II. Námitky stěžovatelů

3. Stěžovatelé, akcentující skutečnost, že se vedlejší účastnice o předmětné pozemky dlouhodobě nezajímala a fakticky nevykonávala své vlastnické právo, namítají, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně vypořádaly s jejich tvrzeními, že faktické panství nad těmito pozemky vykonávali tím, že je pronajímali, a navíc že byli permanentně utvrzováni o svém vlastnickém právu rovněž státními orgány, které s nimi jako s vlastníky jednali, ať už v souvislosti s daňovou povinností spojenou s těmito pozemky, tak rovněž v souvislosti se stavebním řízením.

4. Stěžovatelé proto obecným soudům, jež založily svá rozhodnutí mj. na premise, že stěžovatelé nemohli (v dědickém řízení) nabýt vlastnické právo od nevlastníka (od jejich právních předchůdců), vytýkají, že nikterak nezohlednily závěry relevantní judikatury Ústavního soudu [stěžovatelé jmenovitě citují nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163), nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) a nález ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 (N 194/71 SbNU 319)], a tedy nikterak nevzaly v potaz jejich dobrou víru, že jsou vlastníky, vycházející z principu právní jistoty, ochrany nabytých práv a důvěry v akty veřejné moci; v důsledku toho pak nebyla poskytnuta ochrana jejich právům jakožto nabyvatelům předmětných pozemků v rámci dědického řízení. Soudy první a druhé instance navíc při posuzování dobré víry stěžovatelů měly postupovat "laxně a nekomplexně", neboť své rozhodnutí fakticky opřely toliko o jediný dokument, na jehož základě mělo dojít k darování předmětných nemovitostí vedlejší účastnici (státu). V rozporu se závěry odkazovaných nálezů tak obecné soudy nadřadily z této listiny pramenící právní důsledky nad dobrou víru stěžovatelů v zápis v katastru nemovitostí, přestože danou kolizi práva na ochranu vlastnictví a principu dobré víry měly vyřešit tak, aby výsledné rozhodnutí odpovídalo obecné představě spravedlnosti.

III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky, jež jim byly k ochraně jejich práv k dispozici.

IV. Vlastní posouzení věci

6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

8. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy neposkytly adekvátní ochranu jejich dobré víře ve správnost zápisu jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí.

9. V tomto ohledu však nelze stěžovatelům jakkoli přisvědčit.

10. Stěžovatelé přehlížejí zásadní skutečnost, že v souzené věci nešlo (primárně) o konflikt principu dobré víry domnělých vlastníků na straně jedné, a vlastnického práva nezapsaného vlastníka na straně druhé, nýbrž v prvé řadě o otázku, zda stěžovatelům, jakožto domnělým vlastníkům, jimi tvrzená dobrá víra vskutku svědčila.

11. Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru (jemuž ostatně stěžovatelé nikterak neoponují), že stěžovatelé nemohli být nejpozději od zahájení soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 28/95, oprávněnými držiteli předmětných pozemků, neboť právě již v rámci tohoto řízení bylo jako předběžná otázka řešeno vlastnické právo předmětných pozemků.

12. Přestože za této procesní situace leželo na stěžovatelích důkazní břemeno prokázat, že i přes existenci soudního řízení z roku 1995 jsou, resp. byli (přinejmenším po dobu deseti let) oprávněnými držiteli předmětných pozemků, stěžovatelé toto tvrzení nijak nepodložili. Obecné soudy proto nijak nepochybily, jestliže údajnou dobrou víru stěžovatelů nezohlednily, jelikož sami stěžovatelé v tomto smyslu důkazní břemeno neunesli.

13. V návaznosti na odůvodnění napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu je namístě dodat následující. Jakkoli stav, kdy předmětné pozemky byly i po jejich převodu uskutečněném v roce 1968 nadále evidovány jakožto majetek právních předchůdců stěžovatelů, lze bezpochyby označit za nežádoucí, není rovněž možno přehlížet, že stěžovatelé mohli být v dobré víře v zápis pouze do roku 1995 (pozdější přetrvání dobré víry neosvědčili), přičemž není možné konstruovat dobrou víru stěžovatelů pouze na základě faktu, že orgány státní správy přistupovaly ke stěžovatelům v nejrůznějších řízeních jakožto k vlastníkům předmětných pozemků, jelikož i tyto orgány státní správy postupovaly v důvěře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, a tato skutečnost bez dalšího dobrou víru stěžovatelů nedokládá.

14. Pochybení nalézacího a odvolacího soudu konečně nelze spatřovat ani v tom, že existenci vlastnického práva státu dovodily na základě jediného listinného důkazu, tedy předložené listiny z roku 1968, jejíž platnost (pravost) stěžovatelé zpochybňují. V rámci řízení před soudem prvního stupně byl proveden znalecký posudek znalkyní z oboru písmoznalectví, jehož stěžovateli akcentovaná nejednoznačnost je toliko důsledkem toho, že stěžovatelé neposkytli znalkyni potřebnou součinnost v podobě předložení srovnávacího materiálu (ani tuto skutečnost přitom stěžovatelé v ústavní stížnosti nikterak nerozporují). Pravost zmíněné listiny tak nebyla v daném řízení relevantně zpochybněna, a není proto ústavně nesouladný závěr soudů, že stěžovatelé ani v tomto ohledu důkazní břemeno neunesli.

15. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu potom stěžovatelé žádné konkrétní námitky nevznášejí, pročež i v této části je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

16. Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že se stěžovatelům porušení jimi dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy prokázat nepodařilo.

17. Ústavní soud proto návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 273/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies