II. ÚS 2452/15

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti TONASO Holding a.s., sídlem Krakovská 1346/15, Praha 1, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Panská 6, Praha 1, proti výrokům I. a II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015 č. j. 29 Cdo 1704/2014-316, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2013 č. j. 14 Cmo 60/2012-277 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 32 Cm 24/2004-238, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Ing. Luďka Volfa a Mgr. Tomáše Kaspříka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. výroků), neboť jimi mělo být porušeno právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi Luďku Volfovi částku 409 200 Kč s příslušenstvím a vedlejšímu účastníkovi Tomáši Kaspříkovi částku 206 727,84 Kč s příslušenstvím z titulu dorovnání vyplaceného vedlejším účastníkům v souvislosti se zrušením obchodní společnosti TONASO a. s. bez likvidace, a to převzetím jejího jmění stěžovatelkou jakožto hlavní akcionářkou postupem dle ustanovení § 220p odst. 1 ve spojení s § 220k odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2003. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil s tím, že částečně upravil přiznanou výši příslušenství. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání v části vztahující se k prvnímu vedlejšímu účastníkovi shledal nepřípustným (dle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), současně však v části týkající se druhého vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, pročež ve vztahu k tomuto vedlejšímu účastníkovi rozhodnutí soudů první a druhé instance zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

3. Soudy přiznaný nárok vedlejších účastníků představuje rozdíl mezi částkou, která jim byla vyplacena na základě znaleckého posudku vypracovaného v souvislosti se zrušením společnosti TONASO a. s., a částkou, která jim měla být vyplacena dle znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanoveným znalcem.

4. Důvodem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu byla skutečnost, že odvolací soud v řízení vůbec nezkoumal, zda druhý vedlejší účastník předložil stěžovatelce akcie, z nichž dovozuje svůj nárok, přestože daný úkon představuje nutnou podmínku vzniku nároku na dorovnání.

II. Námitky stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se krajský soud nezabýval jí navrhovanými důkazy, jimiž by byla prokázána věcná nesprávnost znaleckého posudku provedeného obchodní společností TACOMA a. s., jenž představoval stěžejní podklad napadeného rozhodnutí, přičemž neprovedení těchto důkazů (v prvé řadě revizního znaleckého posudku) ani náležitě neodůvodnil. S odkazem na závěry nálezu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323) a nálezu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677) má proto stěžovatelka za to, že soud první instance zatížil své rozhodnutí zásadní procesní vadou v podobě opomenutých důkazů. Tuto procesní vadu nezhojil ani vrchní soud, jenž ponechal zcela bez povšimnutí stěžovatelčin návrh na revizi jí rozporovaného znaleckého posudku, a ani se zbývajícími jí v odvolání vznesenými námitkami se řádně nevypořádal, když bez adekvátního odůvodnění toliko konstatoval, že tyto námitky neobstojí.

6. Ve vztahu k odmítavému výroku napadeného usnesení Nejvyššího soudu potom stěžovatelka s odkazem na závěry přijaté v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) namítá, že její dovolání bylo odmítnuto i přes to, že jí uváděná pochybení napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně spadají pod přípustný dovolací důvod předvídaný ustanovením § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.

8. Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti výrokům I. a II. napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. proti výroku, kterým se její dovolání - v části týkající se vedlejšího účastníka Luďka Volfa - odmítá, a proti výroku o náhradě nákladů řízení), jakož i proti napadeným rozhodnutím vrchního soudu a krajského soudu jako celku; stěžovatelka tedy v petitu nikterak nezohledňuje skutečnost, že napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo v rozsahu výroků II., III. (ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi Tomáši Kaspříkovi) a IV. zrušeno; obdobně přitom bylo ve výrocích II., III. a IV. rovněž zrušeno napadené rozhodnutí krajského soudu.

9. Jelikož tedy stěžovatelka petitem své ústavní stížnosti směřuje (mj.) vůči zrušeným výrokům soudů první a druhé instance, tedy vůči výrokům, o kterých měly soudy v době podání ústavní stížnosti teprve (znovu) rozhodnout, je prizmatem principu subsidiarity (jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno) třeba kvalifikovat ústavní stížnost v tomto rozsahu jako nepřípustnou, neboť řízení před obecnými soudy nadále probíhá.

10. To ovšem neplatí ve vztahu ke zbývajícímu předmětu řízení, tj. o těch výrocích, jimiž byla určena výše dorovnání ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi, neboť v této části jsou rozhodnutí obecných soudů již pravomocná (a vykonatelná), pročež rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být princip subsidiarity dotčen; stěžovatelkou namítané skutečnosti již nebudou předmětem posuzování obecných soudů v pokračujícím řízení, neboť kasační důvod vyjádřený v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu se jich nikterak netýká (pročež ani odmítnutí ústavní stížnosti nemůže nepřípustně predeterminovat výsledek řízení v jeho zbývající části).

11. V rozsahu zbývající části tedy Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednávání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - v tomto rozsahu - přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

13. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

14. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy první a druhé instance zatížily svá rozhodnutí procesní vadou spočívající v existenci opomenutých důkazů, v prvé řadě existencí neprovedeného (revizního) posudku, vypracovaného znaleckým ústavem EQUITA Consulting s. r. o.

15. Oproti očekávání stěžovatelky však předmětný znalecký posudek za opomenutý důkaz (jehož indikace by skutečně představovala porušení práva na spravedlivý proces) označit nelze.

16. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle zabýval stěžovatelčinými námitkami vůči metodice ohodnocení jmění společnosti TONASO a. s. ve stěžejním znaleckém posudku vypracovaném znaleckým ústavem TACOMA a. s., přičemž dospěl k závěru, že skutkový stav je tímto znaleckým posudkem věrohodně a v dostatečné míře objasněn; nelze proto soudu první instance důvodně vytýkat, pokud za této procesní situace neshledal potřebným znalecký posudek společnosti EQUITA Consulting s. r. o., obstaraný stěžovatelkou ve smyslu ustanovení § 127a občanského soudního řádu

17. Ve světle odůvodnění soudu prvního stupně je potom třeba hodnotit odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Izolovaně posuzováno by totiž vskutku lakonické konstatování odvolacího soudu, že "argumenty odvolatele neobstojí" mohlo být považováno za nepřezkoumatelné (a tedy ústavně nekonformní) odůvodnění. Ve spojení s odůvodněním prvoinstančního soudu (srov. jeho odůvodnění na str. 6 a 7 napadeného usnesení), jenž závěry znaleckého posudku společnosti TACOMA a. s. kriticky reflektoval (a tedy je pouze nekriticky nepřevzal), je však namístě je považovat (ještě) za ústavně souladné. Viděno v tomto kontextu pak vrchní soud nepochybil, pokud v odvolacím řízení stěžovatelkou navrhovaný (revizní) znalecký posudek neprovedl, i když i tento svůj postup pouze velmi stručně odůvodnil.

18. Přisvědčit konečně nemůže Ústavní soud ani námitkám, které stěžovatelka směřovala proti napadeným výrokům usnesení Nejvyššího soudu.

19. Dovolací soud sice má povinnost přezkoumávat též skutkové otázky plynoucí z procesních vad, kterých se soudy dopustily v rámci předchozího řízení, tím spíše, jde-li o vady ústavněprávního charakteru (ovšem mimo pochybení, která mohou být odstraněna žalobou pro zmatečnost), nicméně dovolací soud v souzené věci stěžovatelčino právo na spravedlivý proces nikterak nezasáhl, pokud dospěl k závěru (jemuž není v ústavní stížnosti relevantně oponováno), že stěžovatelka (v části, ve které shledal její dovolání nepřípustným) ve skutečnosti žádá o přezkoumávání důkazů z hlediska jejich hodnocení soudem prvního a druhého stupně, tedy směřuje do oblasti, k jejímuž přezkumu Nejvyšší soud vskutku povolán není.

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2452/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies