III. ÚS 957/16

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Šárníka, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. prosince 2015 č. j. 40 Co 653/2015-35 a proti usnesení soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník ze dne 20. října 2015 č. j. 197 EX 5246/15-26, za účasti Krajského soudu v Ostravě, soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník, sídlem Otakara Březiny 229/5, jako účastníků řízení, a GE Money Bank, a. s., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně označil napadené usnesení soudního exekutora za "usnesení Exekutorského úřadu Jeseník"), a to pro porušení vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 12. 2015 č. j. 40 Co 653/2015-35 bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník, ze dne 20. 10. 2015 č. j. 197 EX 5246/15-26 (dále jen "soudní exekutor"). Uvedeným usnesením soudní exekutor nahradil projev vůle stěžovatele (povinného) k výpovědi smlouvy o penzijním pojištění, č. smlouvy 1800304013, uzavřené s Penzijním fondem ČSOB, Penzijní společnost, a. s., sídlem Radlická 150/333, Praha 5 (dále jen "penzijní společnost") /výrok I./; současně soudní exekutor nahradil projev vůle stěžovatele k žádosti o plnění ze smlouvy uvedené ve výroku I. a požádal o výplatu odbytného ze shora uvedené smlouvy /výrok II./.

II. Námitky stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudní exekutor porušil jeho ústavně zaručené vlastnické právo. Soud navíc porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces, neboť své rozhodnutí po věcné stránce neodůvodnil. Stěžovatel je přesvědčen, že v napadených rozhodnutích obsaženým nahrazením vůle stěžovatele bylo zasaženo do jeho majetkové sféry ve větším rozsahu, než jaký umožňuje zákon, když mu byl vytvořen závazek vrátit státní příspěvek z důvodu předčasného ukončení smlouvy. Podle stěžovatele dochází k tomu, že se jeden dluh stěžovatele uspokojí, avšak druhý se mu vytvoří. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že si vzniklou situaci způsobil sám. Soud nezkoumal stěžovatelovu finanční situaci a nemůže vědět, zda neuhrazení závazku bylo účelové, tzn. zaviněné stěžovatelem, nebo způsobené jeho nedobrou finanční situací. V napadeném rozhodnutí uvedený závěr soudu by podle stěžovatele měl opodstatnění v případě, že by stěžovatel brojil proti exekuci jako takové. To se však neděje. Stěžovatel brojí proti konkrétnímu postupu exekutora, který se mu jeví být v nesouladu se zákonem a s ústavním pořádkem. Krajský soud se podle stěžovatele meritem věci vůbec nezabýval.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

5. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

8. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poté, kdy je soudnímu exekutorovi doručeno pověření k vedení exekuce, je soudní exekutor oprávněn a současně povinen činit i bez návrhu úkony směřující k úspěšnému provedení exekuce, přičemž způsob svého postupu volí sám exekutor. Protože v projednávané věci jde o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky, byl podle krajského soudu postup soudního exekutora, který při vymáhání zaplacení peněžité částky rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité částky povinného vyplývající mu z předmětné smlouvy o penzijním připojištění vedené u penzijní společnosti, zákonný, a to ve smyslu § 312 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soudní exekutor současně respektoval postup upravený v ustanovení § 312 odst. 2 o. s. ř., když svým usnesením nahradil prohlášení vůle povinného (stěžovatele) k výpovědi smluvního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o penzijním připojištění uzavřené u penzijní společnosti, jakož i k žádosti o plnění z této smlouvy se současným požadavkem na výplatu odbytného z této smlouvy.

9. K odvolací argumentaci povinného (stěžovatele) krajský soud uvedl, že z obsahu exekučního příkazu je zcela zřejmé, že zvoleným způsobem exekuce soudní exekutor uložil dlužníkovi povinného - penzijní společnosti, aby po splnění zákonných předpokladů v exekučním příkazu specifikovaných, vyplatil soudnímu exekutorovi peněžitou pohledávku v rozsahu, který by pokryl pohledávku oprávněného (jistinu ve výši 21 721,97 Kč + úroky z prodlení ve výši 2 299,36 Kč, jakož i náklady předcházejícího řízení ve výši 14 360 Kč, náklady oprávněného ve výši 484 Kč a náklady exekuce ve výši 11 204,60 Kč, a to na označený účet soudního exekutora). Soudní exekutor tedy, uzavřel krajský soud, postupoval zcela v souladu s ustanovením § 312 odst. 3 o. s. ř., neboť takto zvoleným způsobem exekuce postihl pohledávku povinného u označeného dlužníka (penzijní společnosti) v rozsahu výše uvedeném, tj. v rozsahu přisouzené jistiny s příslušenstvím.

10. Krajský soud správně dovodil, že v projednávané věci byl postup soudního exekutora, který při vymáhání zaplacení peněžité částky rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité částky povinného vyplývající mu z předmětné smlouvy o penzijním připojištění, v souladu s § 312 o. s. ř., když v dané věci jde o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky. Své rozhodnutí krajský soud řádně odůvodnil. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nebrojí proti exekuci jako takové, ale proti konkrétnímu postupu soudního exekutora, který se mu jeví být v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem. Žádné konkrétní námitky, proč byl postup soudního exekutora v rozporu se zákonem, však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí a ani nenavrhuje, jakým jiným způsobem měla být exekuce provedena.

12. Ustanovení § 312 o. s. ř. nepředpokládá konkrétní druh, resp. předmět právního vztahu, který je titulem pohledávky. Jediným znakem je podmíněnost nebo vázanost na dosažení věku či jiný běh času. Exekuční praxe je však limitována pohledávkami, které je možno v průběhu řízení zjistit. Typickým příkladem tak budou pohledávky vzniklé ze smlouvy o penzijním připojištění ve smyslu § 2 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, o jejichž uzavření se exekutor dozví na základě součinnosti poskytované Ministerstvem financí na základě § 33b exekučního řádu (srov. Horák, H.: Nahrazení vůle povinného k ukončení smluvního vztahu při vedení exekuce. Komorní listy, 2015, č. 2, s. 27).

13. Postup exekutora proto neshledal Ústavní soud odporujícím § 47 odst. 1 větě třetí exekučního řádu, kde se uvádí, že exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.

14. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím krajského soudu či soudního exekutora došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 957/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies