II. ÚS 2649/14

23. 08. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Dolní Dvořiště, sídlem Dolní Dvořiště č. p. 62, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014 č. j. 28 Cdo 1782/2014-192, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 173/2012 Sb., za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 173/2012 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").

3. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 C 87/2013 Ústavní soud zjistil, že okresní soud jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 8. 2013 č. j. 2 C 87/2013 - 120 ve výroku I. zastavil řízení o určení, že stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) je vlastnicí části pozemků blíže specifikovaných v tomto výroku. Současně ve výroku II. zamítl žalobu o určení, že stěžovatelka je vlastnicí pozemků blíže popsaných v tomto výroku a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud výrokem II. žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozsudku s odkazem na § 8 zákona č. 172/1991 Sb. uzavřel, že stěžovatelka není v tomto sporu aktivně věcně legitimována, neboť vlastnické právo k pozemkům přešlo na vedlejší účastnici řízení (v řízení před obecnými soudy žalovanou) dne 1. 4. 2013, neboť lhůta uvedená v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. není zákonnou hmotněprávní lhůtou, na niž by se vztahoval § 122 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Podle názoru okresního soudu v ustanovení § 8 odst. 1 cit. zákona jde o stanovení doby. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka se žalobou podanou v úterý dne 2. 4. 2013, opravenou podáním ze dne 18. 4. 2013, domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům s odůvodněním, že část těchto pozemků přešla do jejího vlastnictví podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., ke dni 24. 5. 1991, když tyto tvořily tzv. historický majetek obce, další část předmětných nemovitostí byla stěžovatelce jakožto přídělci přidělena rozhodnutím příslušného správního orgánu na základě přídělu a vlastnictví k těmto pozemkům přešlo na stěžovatelku podle § 2a téhož zákona ke dni 1. 7. 2000. Podáním ze dne 7. 8. 2013 a došlým soudu téhož dne stěžovatelka jednak upřesnila identifikaci požadovaných pozemků a současně vzala žalobu zčásti zpět.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 č. j. 22 Co 2497/2013-167 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku I., který zůstal odvoláním nedotčen a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně na danou věc aplikoval ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož je obec, na kterou přešlo vlastnické právo na základě tohoto zákona a jejíž vlastnické právo dosud není zapsáno v katastru nemovitostí, povinna nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu či podat žalobu na určení vlastnictví u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelce nesvědčí věcná aktivní legitimace pro vedení tohoto sporu a dále v tom, že ustanovení § 8 odst. 1 věty první zákona č. 172/1991 Sb. nestanoví lhůtu určenou podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jejíž počítání by bylo možné užít ustanovení § 122 odst. 1 až 3 občanského zákoníku. Podle krajského soudu je-li hmotněprávní lhůta zákonem vymezena jako časový úsek sloužící pro uplatnění práva tak, že její konec je vymezen zcela konkrétním dnem, jímž takový časový úsek končí, musí být nejpozději v takto určený den právo uplatněno, a to u soudu nebo vůči katastrálnímu úřadu. V daném případě je hmotněprávní lhůta v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. definována zcela určitě a jednoznačně tak, že končí dnem 31. 3. 2013, přičemž jde o lhůtu prekluzivní ve smyslu § 583 občanského zákoníku. Odvolací soud vyslovil, že v daném případě došlo k zániku práva stěžovatelky v důsledku dvou právních skutečností - uplynutím prekluzivní (propadné lhůty) a opomenutím právo uplatnit. O tom, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jenž byl posledním dnem, kdy bylo možno podat žalobu (přímo u soudu) a zabránit zániku práva, svědčí i věta druhá § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy že při nesplnění povinnosti podat žalobu nejpozději dne 31. 3. 2013 dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát. Krajský soud zaujal názor, že u hmotněprávních lhůt, tudíž i prekluzivních lhůt platí, že potřebný úkon musí být učiněn nejpozději poslední den lhůty, tedy například žaloba musí být u soudu podána, nestačí ji podat poslední den na poště k přepravě. Odvolací soud proto považoval zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, i když nepřisvědčil jeho úvaze o tom, že v daném případě je časové vymezení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dobou, když jde o prekluzivní lhůtu. Odvolací soud dodal, že závěru, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jenž byl posledním dnem, kdy bylo možno podat žalobu přímo u soudu a zabránit zániku práva, svědčí věta druhá ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., které výslovně stanoví, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát. Odvolací soud považoval odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu uváděný v odvolání a závěry rozhodnutí týkajícího se zákona č. 328/1991 Sb. v dané věci za nepřípadný. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v zákonné lhůtě, tj. nejpozději dne 31. 3. 2013, žalobu u soudu nepodala, proto nastala dnem 1. 4. 2013 podle § 8 odst. 1 věty druhé zákona č. 172/1991 Sb. fikce přechodu vlastnického práva na stát.

5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 1782/2014-192 odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolací soud se otázkou předloženou dovolacímu přezkumu v nyní projednávané věci zabýval při respektování těch rozhodnutí, na něž dovolání poukazuje. Jeho rozhodnutí, potažmo rozhodnutí Ústavního soudu tak vyznívají ve zcela srozumitelný závěr o možnosti aplikace obecného pravidla o počítání lhůt podle § 122 odst. 3 občanského zákoníku, nestanoví-li ovšem konkrétní právní předpis jinak. O posledně uvedený případ jde v této věci. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud přiléhavě poukázal na výslovné znění jím aplikovaného ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., které nedává pochybnosti o tom, ke kterému dni stíhala obec povinnost k uplatnění svého tvrzeného práva k tzv. historickému majetku buď podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nebo podáním žaloby u soudu. Stejně tak lze podle Nejvyššího soudu přisvědčit gramatickému a systematickému výkladu odvolacího soudu, který poukazoval na logický důsledek neuplatnění práva obce podáním žaloby u soudu nejpozději dne 31. 3. 2013 s tím, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnictví takového majetku na stát v důsledku fikce v tomto ustanovení uvedené. Jde tedy o další navazující časový údaj určený nikoliv dny, týdny nebo měsíci, nýbrž konkrétním datem uvedeným v příslušném zákonu. Odvolacímu soudu, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, Nejvyšší soud rovněž přisvědčil, pokud poukázal na skutečnost, že zákonodárci v době přijetí této úpravy zákona muselo být zřejmé, že den 31. 3. 2013 je neděle a den 1. 4. 2013 je Velikonoční pondělí, tedy svátek. V důsledku toho nepřichází do úvahy posuzování konce takto určené lhůty způsobem, který by byl určen podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jehož počítání by bylo možno užít ustanovení § 122 odst. 1 až 3 občanského zákoníku. Odlišný závěr, který uplatňuje stěžovatelka s odkazem na primární účel zákona č. 172/1991 Sb., jenž je zajisté rovněž normou restituční povahy a sleduje primárně účel vydat obcím majetek, který jim byl ke dni 1. 1. 1950 znárodněn, tak nemůže nastoupit, neboť by se dostal do rozporu s výslovným pokynem zákonodárce vedeným snahou určit definitivní den posledního uplatnění takových nároků obcí. Kromě toho, uvedl dovolací soud, nelze ponechat stranou princip právní jistoty, který zde nastupuje v případě jednoznačného znění zákonné úpravy, logicky a systematicky na sebe navazující ve dni stanovení posledního dne hmotněprávní prekluzivní lhůty a následně dne nastoupení právní fikce nabytí vlastnictví státem.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III. Námitky stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na základě ustanovení § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., v platném znění, se stala dnem 24. 5. 1991, resp. dnem 1. 6. 2000 (pozn. Ústavního soudu: správně dnem 1. 7. 2000 - viz §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a čl. IV zákona č. 114/2000 Sb.) výlučným vlastníkem řady nemovitostí, v jejichž případě byly splněny předpoklady v těchto zákonných ustanoveních uvedené. Vlastnictví k takto nabytému majetku však byla stěžovatelka opětovně zbavena, a to v důsledku novely uvedeného zákona - zákonem č. 173/2012 Sb.

8. Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odporuje čl. 11 odst. 1, resp. odst. 4 Listiny. Aplikací uvedeného ustanovení zákona, jakož i nesprávným výkladem počítání běhu lhůt k uplatnění práva Nejvyšším soudem, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací stěžovatelky v odůvodnění napadaného usnesení žádným způsobem nevypořádal a ke stěžovatelčiným argumentům se vůbec nevyjádřil.

9. Stěžovatelka poukazuje na to, že české soukromé právo obecně umožňuje zánik či omezení vlastnického práva vlastníka nemovité věci a jeho nabytí jinou osobou v řadě případů i bez vůle původního vlastníka, nicméně bez výjimky se tak stane buď na základě jeho pasivity po dobu lhůty deseti let (vydržení a přivlastnění nemovité věci), nebo za náhradu (vypořádání spoluvlastnictví, stavba na cizím pozemku, zřízení nezbytné cesty, přestavek apod.). V případě pozbytí vlastnictví dle uvedeného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. však nebyla stěžovatelce poskytnuta ani náhrada, ani odpovídající časový prostor pro zachování vlastnického práva (zákon nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012 a zákonná fikce převodu vlastnického práva nastala dne 1. 4. 2013), čímž byl tento úzus porušen a tím narušena i rovnost ochrany vlastnického práva různých vlastníků. Stěžovatelka uvádí, že s ohledem na komplikovanost dohledávání tzv. historického majetku obcí, podkladů k prokázání jeho nabytí, mnohdy též nutnost nového geometrického zaměření pozemků, nebyly v řadě případů obce devítiměsíční lhůtu schopny reálně využít a své vlastnické právo tak ochránit.

10. Stěžovatelka namítá, že na napadané ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze navíc pohlížet jako na normu, jejímž důsledkem je vyvlastnění bez náhrady. Dle zmíněného ustanovení vlastnické právo k části majetku obcí ke stanovenému dni (1. 4. 2013) ze zákona "automaticky" přechází bez náhrady na stát, jestliže tyto neučiní zákonem požadovaná právní jednání. Byť se zákonodárce v textu zákona vyhnul přímo termínu "vyvlastnění" či výslovnému konstatování o zbavení obcí jejich vlastnického práva ve prospěch státu za určitým účelem a použil konstrukci v podobě zákonné fikce zpětného přechodu vlastnického práva, dopady uvedeného zákonného ustanovení jsou totožné jako v případě vyvlastnění, totiž nucené zbavení vlastníka jeho vlastnického práva ve prospěch státu ve veřejném zájmu, byť ten v zákoně není nijak deklarován. Stěžovatelce ani ostatním obcím však nebyla poskytnuta za tento majetek jakákoliv náhrada, když zákon č. 172/1991 Sb. ani jiný právní předpis náhradu za tento majetek nepřiznává, což dle názoru stěžovatelky odporuje čl. 11 odst. 4 Listiny. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je tudíž v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny a jeho aplikací v napadaném usnesení bylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavou zaručených práv.

11. Dle stěžovatelky bylo napadaným usnesením porušeno též právo na spravedlivý proces, a to tím, že byl v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu v napadaném usnesení Nejvyššího soudu (jakož i soudů nižších stupňů) nesprávně vykládán způsob počítání běhu lhůt, což mělo zásadní vliv na výsledek řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že žaloba soudu došla ve lhůtě stanovené § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož na běh této lhůty je nutno dle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v plném rozsahu použít § 122 odst. 3 občanského zákoníku stanovící, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Poslední den zákonné lhůty, tedy 31. 3. 2013, připadl na neděli, následujícího dne 1. 4. 2013 byl svátek (Velikonoční pondělí) a tudíž nejblíže následujícím pracovním dnem po 31. 3. 2013 byl den 2. 4. 2013, kdy byla žaloba stěžovatele prokazatelně doručena.

12. Stěžovatelka poukazuje na to, že lhůtou je dle ustálené judikatury časový úsek, který slouží k uplatnění práva u jiné osoby (smluvní strany, státního orgánu, soudu). Jelikož k zachování práva je třeba učinit úkon, je třeba subjektu, který je plynutím lhůty ohrožen na svých právech, poskytnout dodatečný časový úsek pro případ, že poslední den vymezeného časového úseku připadne na sobotu, neděli nebo svátek. Poskytnutí tohoto dodatečného časového úseku pro případ, že poslední den vymezeného časového úseku připadne na sobotu, neděli nebo svátek, je v našem právním řádu v oblasti práva civilního stanoveno v § 122 odst. 3 občanského zákoníku. Toto pravidlo se dle uvedené judikatury uplatní i v případech, kdy ústavodárce, resp. zákonodárce, nevymezil počítání času výslovně odlišným způsobem. V zákoně č. 172/1991 Sb., však není počítání času nikterak vymezeno, když uvedení konkrétního dne nelze dle názoru stěžovatelky považovat za stanovení jiného způsobu počítání běhu lhůt, jak se domnívá Nejvyšší soud.

13. Stěžovatelka poukazuje na to, že uvedený princip shrnul i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1857/2007, které se týká zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelka uvádí, že k totožným závěrům dospěl Ústavní soud i v nálezu ze dne 2. 9. 1998 sp. zn. I. ÚS 92/97 (N 97/12 SbNU 39), který se týká zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i v nálezu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 365/97 (N 108/12 SbNU 103), který se týká zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání.

IV. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky

14. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Státního pozemkového úřadu jako vedlejšího účastníka k projednávané věci.

15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že polemizuje-li stěžovatelka s výkladem § 8 zákona č. 172/1991 Sb., upírá v podstatě zákonodárci právo konstruovat dopad běhu času odlišně od obecné úpravy počítání lhůt dle hmotněprávních i procesních předpisů. V závěrech vyslovených v napadeném usnesení, na nichž Nejvyšší soud setrvává, přitom bylo i s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu zdůrazněno, že dle obecných pravidel počítání času je na místě postupovat tehdy, nestanoví-li zákon, jakožto pro obecné soudy závazný nástroj právní regulace, jinak. Vyjadřuje-li stěžovatelka nesouhlas se zákonem stanovenými důsledky pasivity dotčených osob, přehlíží, že předpisy směřující ke zmírnění majetkových křivd z období v těchto předpisech blíže vymezených již v zájmu zajištění právní jistoty dotčených osob obsahují časový limit (srov. např. § 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, či § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), v jehož rámci mělo proběhnout narovnání majetkových křivd z minulosti. Nezbytnost jednoznačného vymezení časového rámce pro uplatňování restitučních nároků přitom byla akceptována i Ústavním soudem - srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998 sp. zn. Pl. ÚS - st. 7/98 (ST 7/12 SbNU 496), a není důvodu se domnívat, že by v případě obcí mělo být postupováno velkoryseji než v případě fyzických osob. Přirovnává-li stěžovatelka postup státu k vyvlastnění bez náhrady, odhlíží od toho, že zákon č. 172/1991 Sb. směřoval k opaku - bezúplatnému převodu majetku ze státu na obce, jimž dal značný časový prostor pro chopení se svého vlastnictví, a toliko za situace, že tak obce neučinily, určil opětovně za vlastníka stát, aniž by obcím odnímal vlastnické právo k majetku, ve vztahu k němuž se o vlastnictví obce přihlásily v zákonné lhůtě. Nejvyšší soud dále podotkl, že akceptace korektnosti úpravy obsažené v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., jako nástroje zjednání právní jistoty ve vztahu k nemovitostem dotčeným tímto zákonem, se podává i z judikatury Ústavního soudu vyjadřující se k nemožnosti zpětného vydržení pozemků přešlých dle rozebíraného předpisu ze státu na obce [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2176/13 (N 2/72 SbNU 31) a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1962/13 (N 80/73 SbNU 407)]. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.

16. Státní pozemkový úřad ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 30. 3. 2015 uvedl, že napadeným usnesením nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnického práva dne 2. 4. 2013 s tím, že jí vlastnické právo k žalovaným nemovitostem vzniklo podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. zčásti ke dni 24. 5. 1991 a podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. zčásti ke dni 1. 7. 2000. S ohledem na zásadu náležité péče o svá práva měla tedy stěžovatelka dostatek času k tomu, aby své právo uplatnila u příslušného katastrálního úřadu nebo u soudu, a to v zákonem stanovené lhůtě do 31. 3. 2013. Státní pozemkový úřad vyjádřil nesouhlas s tím, že by stěžovatelce nebyla poskytnuta dostatečná doba pro zachování jejího vlastnického práva, nebo že by v projednávaném případě šlo o vyvlastnění bez náhrady. Právní fikce, jež je mimo jiné také obsažena v ust. § 8 zákona č. 172/1991 Sb., je běžnou právní konstrukcí, uplatňující se v českém právním řádu v souladu se zásadou jistoty v právních vztazích a se zásadou vigilantibus iura skripta sunt. V tomto případě stěžovatelka nerespektovala zákonem uloženou prekluzivní lhůtu, jež byla v souladu se zásadou rovnosti stanovena pro všechny obce do 31. 3. 2013 a své právo tak pozbyla. Státní pozemkový úřad dovodil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Nejvyšší soud, stejně jako okresní soud a krajský soud dospěly v projednávaném případě k závěru, že nelze na lhůtu stanovenou v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., použít pravidla pro počítání lhůt dle § 122 odst. 3 občanského zákoníku. Vedlejší účastník se ztotožnil s argumentací Nevyššího soudu vyjádřenou v napadeném usnesení, která je také v souladu s jeho dosavadní rozhodovací praxí a s rozhodovací praxí Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedené Státní pozemkový úřad navrhl, aby byla ústavní stížnost stěžovatelky zamítnuta.

17. K vyjádření vedlejšího účastníka zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2016 repliku. Jako zásadní spatřuje argument, že skutečnost, že marným uplynutím zákonné lhůty pozbyde své již ze zákona nabyté vlastnické právo k nemovitostem ve prospěch státu, byla stěžovatelce známa právě oněch pouhých devět měsíců, nikoliv deset let, jako je to v rámci současné právní úpravy obvyklé. Navíc nelze pominout, že stěžovatelka, jakož i další obce, byla nucena složitě opatřovat podklady pro dohledání a prokázání svého tzv. historického majetku, jeho následné geodetické zaměření, k čemuž v řadě případů neměl lidské ani finanční zdroje. Pokud navíc zákonodárci skutečně "leželo na srdci" ukončení dlouholetého procesu obecních restitucí, jak se domnívá vedlejší účastník, nelze pominout, že tak mohl učinit ústavně konformním způsobem a dokonce ke stejnému datu za předpokladu, že by stanovil odpovídající lhůtu k uhájení vlastnického práva (dle názoru stěžovatelky v délce deseti let) již v roce 2003, či dříve. Jedině v takovém případě by vlastnické právo stěžovatelky požívalo stejné ochrany jako vlastnické právo ostatních vlastníků. Stěžovatelka se neztotožňuje ani s názorem vedlejšího účastníka ohledně názoru na způsob počítání běhu lhůt, jak byl aplikován soudy v předmětné věci. K této problematice se stěžovatelka vyjádřila v podané ústavní stížnosti.

V. Vlastní posouzení věci

18. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

19. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

20. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

21. V ústavní stížnosti stěžovatelka jednak namítá protiústavnost novelizovaného ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a dále brojí i proti samotnému způsobu výpočtu lhůty stanovené v tomto ustanovení.

22. Podstatou projednávané věci je výklad charakteru lhůty stanovené v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., po novele č. 173/2012 Sb., resp. vyřešení otázky, zda lze žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti uplatněnou dle citovaného ustanovení považovat za včas podanou i tehdy, kdy stěžovatelka podala předmětnou žalobu k poštovní přepravě již dne 29. 3. 2013, nicméně ta byla doručena soudu až dne 2. 4. 2013 (z důvodu dnů pracovního klidu - víkendu a svátku dne 1. 4. 2013).

23. Z výše uvedeného vyplývá, že ve věci stěžovatelky jde především o problém možné konkurence interpretačních alternativ. K tomu Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že ne každý případ této konkurence volá po jeho zásahu, jelikož pokud by tomu tak bylo, popřel by své postavení v ústavním systému a stal by se de facto pravidelnou odvolací instancí běžně přezkoumávající rozhodnutí obecných soudů, neboť velké množství právních norem - včetně těch zdánlivě nejjednodušších - může mít vícero vzájemně si konkurujících výkladů. Prostor pro ingerenci Ústavního soudu proto není i při konkurenci různých interpretačních alternativ dán například tehdy, když je právní úprava včetně relevantní judikatury adresátům dostupná a v zásadě nerozporná, a z tohoto důvodu je i aplikace práva pro adresáty alespoň rámcově předvídatelná. Za této situace je na místě zdrženlivost Ústavního soudu [viz nález sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004 (N 85/33 SbNU 321)]. Na druhé straně však Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vždy je třeba usilovat o výklad právních norem, který je souladný s ústavními předpisy, neboť již z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy vyplývá požadavek ústavně konformního výkladu tzv. podústavního práva.

24. Napadené ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění platném pro nyní posuzovanou věc stanoví, že "pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát." Jak plyne ze shora uvedeného, podstatné je určení charakteru této lhůty, respektive zodpovězení otázky, zdali se ohledně jejího konce užijí obecná ustanovení právních předpisů soukromého práva, která upravují běh hmotněprávních lhůt.

25. Obecné soudy v nyní posuzované věci dospěly k jednotnému závěru, že lhůta stanovená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012 je speciální lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení § 122 občanského zákoníku. Tento závěr v obdobné věci byl i publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2014. Šlo o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 7 Co 2428/2013. To znamená, že pokud žaloba na určení vlastnického práva byla soudu doručena po dni 31. 3. 2013, je podána opožděně.

26. Stěžovatelka tvrdila, že nyní posuzovaný případ se dotýká právní problematiky restitucí. Proto by i výklad sporné normy měl vycházet z principu ex favore restitutionis. S tímto pohledem se však Ústavní soud neztotožňuje. Zákon č. 172/1991 Sb. jistě z větší části za restituční považovat lze, protože jeho smyslem bylo navrácení majetku obcím. Napadené ustanovení však neřešilo navrácení majetku obcím, ale více než dvacetiletou pasivitu některých obcí, které neuvedly do souladu stav faktický a právní. Nešlo tedy již o navracení majetku, ale o snahu státu postavit najisto vlastnické vztahy k některým nemovitostem.

27. Výklad zaujatý obecnými soudy považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Zákonodárce stanovil konec lhůty k uplatnění vlastnických práv na konkrétní datum a pevným datem určil i den přechodu vlastnictví na stát, pokud obce své vlastnické právo neuplatní. Právě pevně stanovená data a zejména datum přechodu vlastnictví na stát vylučují použití obecných pravidel běhu lhůt. Stěžovatelkou použité srovnání s během lhůt pro uplatnění restitučních nároků tak není příhodné. Restituční zákony totiž vázaly konec lhůty nikoli na pevně stanovené datum, ale na uplynutí času. A co je podstatné, s koncem lhůty nespojovaly hmotněprávní následky v podobě přechodu vlastnictví.

28. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že v tomto případě jde o zbavení vlastnického práva bez náhrady. Ke dni 1. 4. 2013 a ostatně ani k dnešnímu dni není jisté, zda předmětné pozemky na stěžovatelku podle zákona č. 172/1991 Sb. vůbec přešly. V katastru nemovitostí byl jako vlastník uveden stát a stěžovatelka se po více než dvacet let jako vlastník nechovala. Datum 31. 3. 2013 má tak spíše charakter "restituční tečky", do kdy je nutno uplatnit sporná práva. Navíc k přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb. Jeho novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb. bylo stanoveno, že teprve marným uplynutím lhůty přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovéto oprávnění přitom bylo plně v dispozici zákonodárce, který vážil na jedné straně eventuální vlastnická práva obcí a na straně druhé se snažil ukončit období nejistoty ohledně vlastnických práv k pozemkům dotčených restitucemi.

29. Stěžovatelka dále namítala krátkost předmětné lhůty (29. 6. 2012 až 31. 3. 2013). Tato námitka však nemůže obstát. Za prvé ji předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., účinné od 24. 5. 1991, ukládalo obcím povinnost "do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí". Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá. A za druhé stěžovatelka tuto svou novou povinnost téměř splnila. Žalobu ve lhůtě vypracovala a odeslala. Jen ji neodeslala tak, aby byla soudu doručena do 31. 3. 2013. Stěžovatelka i její právní zástupce mají ze zákona zřízenou datovou schránku. Nejsou sice povinni ji používat k odesílání dokumentů státu, ale nic jim v tom nebrání. Stěžovatelka i její právní zástupce tak mohli předmětnou žalobu odeslat prostřednictvím datové schránky i po celý den 31. 3. 2013 a žaloba by byla podána včas. Postačilo by i pouhé odeslání elektronickou poštou, buď se zaručeným podpisem, nebo i bez něj, se současným odesláním žaloby v listinné podobě.

30. Na základě výše uvedeného dospěl III. senát Ústavního soudu k závěru, že obecné soudy vyložily předmětné ustanovení ústavně konformně. Protože II. senát Ústavního soudu příslušný k projednání a rozhodnutí o věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1690/15 s ohledem na závažnost této věci (výklad lhůty stanovené v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) a s přihlédnutím k tomu, že stejná právní otázka je činěna spornou i v dalších dosud nerozhodnutých ústavních stížnostech (věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4008/14, I. ÚS 4006/14, II. ÚS 2649/14 a IV. ÚS 1672/15), rozhodl usnesením ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1690/15 o postoupení této věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu, vyčkal III. senát Ústavního soudu rozhodnutí pléna Ústavního soudu o tomto podaném návrhu, které se právním názorem zastávaným III. senátem Ústavního soudu ztotožnilo, a poté rozhodl III. senát Ústavního soudu ve věci samé. V této souvislosti odkazuje III. senát Ústavního soudu na nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/16, ve kterém dospělo plénum Ústavního soudu v obdobné věci ke shodným závěrům.
31. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení stanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jejich jednotlivých ustanovení) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu), (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatelky, aniž by zasáhla do jejích ústavně zaručených práv a svobod.

32. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 173/2012 Sb., Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2649/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies